Kdokoli se u nás alespoň trochu zajímá o soudobou vážnou hudbu, je obeznámen s dílem a postavou Marka Kopelenta: tento legendární český skladatel a hudební pedagog svými odvážnými hudebními postupy a nekompromisní tvorbou založenou na vzácné osobní integritě ovlivnil českou
hudební scénu jako málokdo jiný a dočkal se i uznání v mezinárodním kontextu. Vydání jeho pamětí, holanovsky nazvaných Ale je hudba, je tak prvotřídní kulturní událostí (sám autor se jej však bohužel nedožil). Kniha nabízí strhující a místy kontroverzní čtení: Kopelent ve své knize poutavě líčí
svůj život od útlého dětství, bilancuje svou profesní dráhu, vzpomíná na své spolupracovníky, učitele, generační souputníky i následovníky, ale též neuhýbavě vypráví o pokřivenosti totalitních poměrů a jejich drtivém dopadu na soudobé umění i společnost. A při tom všem nepřestává připomínat duchovní rozměr tvorby a nebojí se z něj odvozovat razantní, byť třeba nepopulární a nepohodlné postoje.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Mia dostala košem a od té doby je oficiálně single matkou.
Zrovna když si pomyslí, že prach na troskách vztahu trochu sednul, vrhá ji život do víru trochu zbytečných přátelství, vyčerpání, terapie, katarzních snění v dětské skupince a v neposlední řadě i do strašidelného světa randění přes internet.
Poloautobiografické komiksové skici Anny Härmäläové nabízejí čtenářům upřímný a často zábavný pohled na vzlety a pády během rodičovství bez partnera. Dokáže se Mia dát zase dohromady s miminem v náručí a minimem spánku?

Brazilský spisovatel Paulo Coelho, který patří k pěti nejčtenějším autorům světa, vytvořil ve svém románu modelovou situaci, v níž má proběhnout boj dobra a zla. Do upadající horské vsi přijde cizinec, aby se formou ďábelského pokušení dobral podstaty lidské přirozenosti. Důležitou roli v pokušitelově plánu sehraje servírka slečna Chantal Prymová. Románem Ďábel a slečna Chantal autor končí trilogii A dne sedmého…, k niž patří knihy U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Veronika se rozhodla zemřít.

Na světě je dnes přes 6000 lidí, kteří za
svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi – jsou
to potomci dětí, jež sir Nicholas v roce 1939
zachránil z nacisty okupovaného
Československa.
Co tehdy motivovalo
mladého anglického makléře, aby se pustil
do podobného monumentálního úkolu?
Na tuto otázku a na mnohé další s ní spojené
hledá odpověď Wintonova dcera Barbara.
Její působivá, osobně laděná kniha čerpá
z historických dokumentů i otcových
vzpomínek a ukazuje, kým sir Nicholas –
jenž který se dožil neuvěřitelných 105 let – byl a je a jak došel ke svému životnímu heslu: „Není-li to nemožné, musí existovat způsob, jak to udělat.“

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kniha vychází z disertační práce, obhájené v roce 2020 na Masarykově univerzitě v Brně. Autor v ní analyzuje české dějepisectví v letech 1938–1945. Neomezuje se ale pouze na historiografii českou, neboť ji srovnávání i s dějepisectvím sudetoněmeckým a slovenským, s všestranným důrazem na jejich vzájemné vztahy. Pozornost přitom věnuje institucionálnímu provozu historie v období protektorátu, knižnímu trhu v této době či uplatňování se historických témat v rozhlasu a denním tisku. Vedle toho se na historiografii v letech 1938-1945 dívá i biografickým prizmatem osudů jednotlivých aktérů, jež se mnohdy diametrálně lišily. Cílem autorovy práce je rovněž odhalit, jaké obrazy dějinné paměti historici zprostředkovávali svým čtenářům a posluchačům. Spolu s tím se ale rovněž ptá, jak na to široká veřejnost v období protektorátu reagovala, jak historické obrazy recipovala a jak se sama často stávala aktivními tvůrci státní politiky paměti.

24 skutečných milostných příběhů z dob temna
Jak by vypadal příběh Romea a Julie, kdyby žili v poválečných Sudetech, ve stalinistických padesátých letech nebo v době normalizace? Ve čtyřiadvaceti povídkách ožívají lásky a rozchody skutečných lidí, kteří svěřili své příběhy Paměti národa. Jsou plné křehkých emocí i pevného odhodlání a vzdoru. Jejich kulisy jsou rozmanité: polepšovna pro náctileté, terezínské ghetto, statek postižený kolektivizací, undergroundový klub, ale i Západní Berlín nebo vietnamská džungle. Některé končí hořkosladce, jiné tragicky. Všechny ale spojuje nadčasová naděje a touha, která přetrvává, ať už milence rozděluje ostnatý drát, vězeňská zeď nebo železná opona.

Karin není jen hrdinkou knihy. Je hlavně hrdinkou svého života, který nebyl vždy takový, jaký si ho představovala. Na první pohled má všechno – zdravého syna, manžela, rodinu, přátele. Přesto cítí, že jí chybí něco zásadního. Potřebuje se smířit se svým životem. A o to se pokusí.
Ještě chvíli celé jablko vypráví příběh ženy po pětačtyřicítce, která se ohlíží za svým dosavadním životem a glosuje milníky, kterými si prošla.
Chvíle, kdy musela v dívčím věku čelit znásilnění, či byla svědkem domácího násilí na své kamarádce nebo když vyrůstala s otcem alkoholikem.

Jednotlivé příběhy se pro Karin staly zásadními natolik, že zatočily koulí jejího života, aby se vydala dalším, netušeným směrem. Kniha z obsahově drsných výstřižků života je psaná vypilovaným břitkým jazykem a je netypická svým časovým uspořádáním.
Ženský román, který je jiný.
Otevírá témata, jež bychom nejraději nechaly spát.
A otevírá je způsobem, který je laskavý a jenž zaznívá s nadějí.

Píše se rok 1901 a k ostrovu Minger – „perle východního Středomoří“ ležící kdesi mezi Krétou a Kyprem – se pod rouškou tmy blíží neohlášená loď. Na palubě vedle princezny Pakize, dcery sesazeného osmanského sultána, a jejího manžela doktora Nuriho cestuje také hlavní hygienik Bonkowski. Každý z nich má zvláštní poslání, ale ne všichni ho budou moci naplnit. Nad zdánlivě idylickým krajem, který s oblibou zobrazují romantičtí umělci, se stahují temná mračna. Šíří se zvěsti o moru – zvěsti, jež je třeba v zájmu udržení moci ututlat. Jenže morová nákaza má čím dál víc obětí a není zdaleka jediná, kdo na Mingeru zabijí.
Snahy o zavedení racionálních vědeckých metod narážejí na fatalistický odpor vůči protiepidemickým nařízením a zároveň se vyostřuje etnické napětí mezi Řeky a Turky, mezi křesťany a muslimy. Když pak Francouzi a Angličané uvalí na ostrov blokádu, aby se nákaza nedostala do Evropy, ospalá osmanská provincie, dokonale odříznutá od okolního světa, se náhle probere z letargie a stává se dějištěm divokého víru událostí: pučů a protipučů, boje modernistů s náboženskými fanatiky, rychlého střídání státních forem i překotného budování nového mingerského národa.

Ve svém rozsáhlém, vrstevnatém a nesmírně podmanivém románu Pamuk jako ve vypouklém zrcadle zobrazuje nejen osmanskou společnost na přelomu století, ale i grotesknost vytváření oslavných národních historií a mýtů.

„Nezbytně nutná četba pro dnešní dobu.“ – Margaret Atwood

„Příběh o špionech, spiknutí a vraždě… překypující plnokrevnými postavami.“ – Independent

„Orhan Pamuk je autor takového kalibru, pro něž byla kdysi Nobelova cena vymyšlena.“ – Daily Telegraph

Legendární komiksový a v posledních letech i literární čaroděj Alan Moore přichází s první částí plánované fantasy pentalogie o magii, mordech a maniacích, zasazené do Londýna těsně po hrůzách
druhé světové války. Dennis Knuckleyard je osmnáctiletý zoufalec, který žije a pracuje v knihkupectví a antikvariátě. Jednou jej majitelka krámku Ada Bensonová pošle pro krabici vzácných knih;
oba pak ale zjistí, že jedna z nich prostě nemůže existovat. „Procházka Londýnem“ od reverenda
Thomase Hampola je totiž fiktivní dílo, které se objevilo jen v románu od Arthura Machena!
Ukáže se, že kniha pochází z jiného Londýna, zvaného také Veliké Když; z verze města, která leží
mimo čas a v níž historické éry splývají jedna do druhé a realita se prolíná s nerealitou. A abstraktní pojmy, jako Zločin nebo Poezie, tu jsou ztělesněné coby úchvatné a strašlivé bytosti. Navíc se
Dennis dozví, že pokud knihu do toho druhého Londýna nevrátí, zabijí ho.
Tím začínají Dennisova dobrodružství v Dlouhém Londýně. V tajuplném prostředí plném výstředních čarodějů, gangsterů a vrahů se Dennis ocitne v epicentru výbušných událostí, jež ohrožují jej
samotného, ale i oba Londýny.