Francouzský badatel Jean-Paul Roux (narozen 1925) je především orientalistou a komparativním religionistou. Jeho kniha Král – Mýty a symboly je součástí volné trilogie, věnované dějinám mytologie a náboženství. Zkoumá nejrůznější aspekty role panovníka jako univerzální postavy v mýtech a náboženských systémech všech civilizací (např. král-člověk, král-syn boží, král-bůh, Kristus-král, křesťanský král atd.). Pojednává i o symbolech vládcovy moci dokládajících jeho roli ve společnosti jako soudce, kněze, ochránce a zprostředkovatele blaha a spásy všeho lidu. Široce založenou komparativní práci (zahrnující nejen evropské a asijské, ale i jihoamerické kultury), jež tkví především ve studiu starověkých a středověkých civilizací, dovádí autor až k zamyšlení nad rolí panovníka jako archetypální postavy v období končícího druhého milénia.
Světový bestseller pro mladé i dospělé čtenáře.
Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.
Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě.
Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká.
Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit.
Mistrně a velmi dramaticky odvyprávěná groteska o jedenáctiletém Philipovi, kterému se zjevuje duch mrtvého otce zemřelého při automobilové nehodě. Otec tvrdí, že to byl jeho bratr, kdo jeho smrt zavinil, a teď si užívá tělesných radovánek s Philipovou matkou, a navíc si dělá zálusk na rodinnou hospodu. Po Philipovi je pochopitelně žádána pomsta, je pozván do Klubu mrtvých otců. Celý příběh je samozřejmě komickou parodií Shakespearovy tragédie o Hamletovi, princi dánském, a u čtenářů i kritiky vydobyl mladému autorovi okamžitou slávu. Podle knihy již vzniká film.
V lese nedaleko domu, kde bydlí malá Clare, se zjevuje a mizí tajemný nahý cizinec. Když Clare překoná prvotní strach a se záhadným mužem jménem Henry se seznámí, začne se odvíjet napínavá romance. Henry trpí zvláštní chorobou – přemisťuje se v čase, aniž by mohl ovlivnit směr a cíl své cesty. Přesto je pozoruhodně často přitahován k malé, dospívající, dospělé či stárnoucí Clare. Netradiční romance s fantastickým motivem cestování v čase a propracovaným dějem okouzlila jen ve Spojených státech 2,5 miliónu čtenářů, získala několik literárních cen a byla převedena do filmové podoby s herci Ericem Banou a Rachel McAdamsovou.
Právě za svůj debut získala roku 2000 tehdy třiatřicetiletá americká autorka indického původu Pulitzerovu cenu. Spisovatelka s výjimečným citem pro jemná hnutí mysli tlumočí soužení svých krajanů, kteří se v Americe potýkají s odlišným životním stylem a hledají rovnováhu mezi svými tradicemi a lákavými americkými novotami. Indové narození v Americe zjišťují, že „tlumočníky“ často potřebují nejen ve vztazích s Američany, ale i s indickými partnery nebo příbuznými. Každý, kdo se kdy cítil cizincem, ať už zeměpisně či citově, najde v této pozoruhodné knize povídek svůj příběh.
Jezdec z ulice sv. Urbana patří mezi nejlepší a také nejautobiografičtější autorovy prózy. Vypráví příběh židovského mladíka z Montrealu, který v polovině 60. let odejde z univerzity a pracuje pro místní televizi, potom se přestěhuje do Londýna. Se svým životem je nespokojen, protože ho neustále poměřuje s barvitými osudy svého bratrance Joeyho, dobrodruha a bonvivána, který si svůj život umí náležitě užít. Časem se však ukáže, že lesk je možná jen pozlátko a že to, co mám, nakonec vůbec nemusí být špatné.
Adam Brémský je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších německých středověkých kronikářů (* před 1050,† okolo 1080). Byl to vzdělaný středověký učenec a literát, který dokázal pracovat se staršími prameny i čerpat z vlastních poznatků a vytvořil dílo cenné pro svoji mimořádnou literární hodnotu a neopominutelné pro studium nejranějších dějin literatury střední a severní Evropy. Zvláštní význam mají zprávy o dějinách a geografii i severního Německa, Dánska a dalších skandinávských zemí, či o misiích k severským i slovanským národům a podmaňování jejich území ve jménu šíření křesťanství.
Archivářka Tajných vatikánských archivů Barbara Fraleová na základě vlastních objevů nově vykládá historii templářského řádu a zvláště okolnosti jejich procesu. Dokument známý také jako Chinonský svitek, který ležel po 700 let skrytý v Tajných vatikánských archivech a který badatelka sama objevila v roce 2001, dokládá nevinu templářů v obviněních, jež proti nim byla vznesena, a naopak politické pozadí celého procesu. Fraleová přistupuje k tématu striktně vědecky a vyvrací po staletí vládnoucí teorie a mýty. Pokud však k některým přistupuje s jistou sympatií (legenda o sv. grálu), vnímá je především jako podnět k dalšímu serióznímu vědeckému zkoumání. Knihu doprovází předmluva Umberta Eca, kterou napsal k anglickému vydání.
Vydání knihy podpořil Italský kulturní institut v Praze.
Jeden z nejslavnějších Vianových románů, který oslovil řadu generací zejména mladých čtenářů svou svébytnou řečí, která dává vyniknout poetickému světu humoru a fantazie.
V románu Červená tráva , který je Vianovým nejautobiografičtějším dílem, postavil proti dvěma mužským protagonistům, Wolfovi a Safíru Lazulimu, dvě ženy, Lil a Folavril. Wolfovy cesty ve stroji času mají charakter psychoanalytických seancí a evokují paralyzující péči rodičů, bezduchost školy i strach z dívek v době erotického dospívání. Mezi mužským a ženským světem se v tomto románu – na rozdíl od Vianových předchozích textů – rozevřela propast nedorozumění. Pro většinu dnešních čtenářů je Vian autorem, který vytvořil svůj svět, v němž krutě paroduje naši současnost představami ještě absurdnějšími.