Román Petr Camenzind, vydaný poprvé roku 1904, založil Hesseho literární věhlas. Zachycuje vývoj mladého umělce, jenž po delším putování a sbírání zkušeností názorových i citových dospívá ke skeptickému postoji v otázce existence umělce v současné společnosti. Hesseho text navazuje na tradici německého vývojového románu a dodnes neztratil nic na svém půvabu a barvitosti.

Nové, samostatné vydání méně obvyklé, avšak nikoli méně cenné podoby Hessova díla. Na menší ploše a s využitím romantického instrumentária „nereálného“ světa pohádky probírá autor opět z jiného úhlu svá věčná témata. Nevelký cyklus potěší všechny čtenáře, jimž není cizí nahlížet nadčasová témata, zdánlivě odtažitá modernímu světu, médiem pohádkového vyprávění.

Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul „indická báseň“. Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho „vyznáním“ a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.

Samostatné vydání světově proslulého románu z roku 1927. Hesse v něm bilancuje krize uplynulého desetiletí a pokouší se formulovat východiska z nich. Poučen psychoanalýzou odhaluje ponor ke kořenům vlastní osobnosti i snahu o překonání sváru ducha a pudů. Román vyniká neobvyklou strukturou, poetickou hrou fantazie i působivým prolínáním snu a skutečnosti.

Tento výbor se snaží být reprezentativním vzorkem Singerovy povídkové tvorby a jsou tu zastoupeny jak jeho „duchařské“ povídky, tak ty, které líčí obyčejné – třebaže neobyčejné – lidi. Setkáme se tu tedy s takovými postavami jako s prostou Tajbele a jejím záhrobním nápadníkem, s jurodivým newyorským impresáriem Šlojmelem, s nenapravitelným rouhačem Chazkelem, s krásnou, ale smutnou štamgastkou bistra Ester a jinými, jejichž osudy nás okouzlí i hluboce dojmou.

Román Alchymista – největší brazilský bestseller všech dob – byl dosud přeložen do 34 jazyků a prodalo se ho na 10 milionů výtisků. Takřka pohádkové vyprávění o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem, vycházející z příběhu o splněném snu ze sbírky Tisíc a jedna noc, je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu i poznáním posvátnosti světa, v němž žijeme. Na cestě za oním dvojím pokladem, plné zkoušek a důležitých setkání, je třeba dbát všech znamení a s neustálou trpělivostí a odvahou ( jako alchymista sledující proměnu obyčejného kovu ve zlato) přetvořit samu svou osobnost.

Kniha Kláry Romanové je první významnou zahraniční publikací, která u nás o grafologii vychází. Autorka byla představitelkou experimentální grafologie, ve svém oboru skutečnou vědeckou odbornicí. Její kniha Rukopis, klíč k osobnosti představuje dnes již klasickou práci, ve které předkládá metodu psychologické analýzy a interpretace osobnosti. Kniha je praktickou učebnicí grafologie, ale může být velkým přínosem i pro psychology, psychiatry nebo učitele. Nedílnou součástí knihy je bohatý obrazový materiál a rovněž několik ukázek konkrétních analýz rukopisů.

Román vypráví příběh tajemné vraždy v Anglii v dobách regentství. Hrdinou je Thomas Shield, mladý učitel a vychovatel, který ve škole ochraňuje před intrikami rodičů a pěstounů dva chlapce, z nichž jeden je budoucí slavný spisovatel Edgar Allan Poe. Ke zdařilé evokaci dickensovského a austenovského světa přidává autor dávku naturalismu a napětí.

Pátý román spisovatele oceněného cenou Magnesia Litera. „Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného.“ Citát nás uvádí do dějiště strašlivých událostí, jež postihnou nejznámější pražský chrám na podzim nejmenovaného roku: na zdech se objevují znamení s rohy, v zamrzlých kropenkách se zrcadlí budoucnost a v relikviářích přibývají čerstvé ostatky neznámého původu. Je jen otázkou času, kdy v chrámu zazní střelba a před Zlatou bránou poprvé zastaví pohřební vůz.
Na tuto knihu volně navazuje román „Santiniho jazyk“ (Argo, září 2005).

Čtvrtá část přehledu panských sídel v Čechách přináší na sto padesát objektů z území, jež se přibližně shoduje s oblastí označovanou dnes jako střední Čechy. Heber popisuje jak sídla, jež v jeho době byla ještě rozsáhle dochovaná, tak ta, která byla porůznu přebudována či je bylo možné odhalit pouze podle nepatrných stop, anebo již zcela zanikla a nezbyly po nich mnohdy ani listinné zmínky. Ve svazku Střední Čechy dominují především proslulé lokality jako pražský Vyšehrad, hrady Karlštejn a Křivoklát, Kokořín, Týřov, Žebrák a Točník. Stručněji či podrobněji autor dále prezentuje a kresbami, rytinami a spoustou poznámek ilustruje podobu a historii menších sídel, jejichž význam se průběhem času často výrazně měnil.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.