Dvojnásobná držitelka Newbery Medal a autorka bestsellerové tetralogie Dárce a románu Spočítej hvězdy vypráví ve své nové knize dojemný příběh o přátelství jedenáctileté dívky a staré ženy, o zapomínání a vzpomínkách.

Všichni v městečku znají poněkud nesourodou dvojici kamarádek, které se obě jmenují Sofie. Jedna chodí na základní školu a té druhé je osmdesát osm. Přesto je to ta nejlepší přítelkyně, jakou si jen může holčička, která nikam příliš nezapadá, přát. Sofie spolu rády popíjejí čaj, zaníceně diskutují o všem možném a mají se moc rády. Jenže pak začne starší Sofii zlobit paměť, připaluje čajové konvice a čím dál víc toho zapomíná. Hrozí, že si pro ni přijede její syn a už napořád si ji odveze. To malá Sofie nehodlá dopustit. Ani náhodou. A tak začne se starší kamarádkou paměť trénovat. Jenže jakmile otevře stavidla Sofiiných vzpomínek, najednou k ní proudí příběhy, o nichž neměla ani tušení – příběhy o válce, hladu, krutosti a nakonec i o lásce.

Kronika představuje jeden z hlavních primárních pramenů pro
poznání dějin aztécké říše, respektive dějin celé oblasti centrálního Mexika, a to jak pro dějiny období předcházejícího
prvním kontaktům s Evropany, tak i pro dějiny jejího podmanění španělskými dobyvateli. Význam Sahagúnovy Historie
spočívá mimo jiné ve skutečnosti, že se jedná o dílo založené na materiálu, který jeho autor dlouhodobě a systematicky
shromažďoval od místních obyvatel. Kronika ve dvanácti knihách (jedenáct je věnováno různým aspektům života obyvatel
aztécké říše v období před jejím dobytím conquistadory vedenými Hernánem Cortésem v letech 1519–1521) byla vyhotovena
ve dvou jazykových variantách, v nahuatlu, tj. původním jazyce obyvatel centrálního Mexika, a ve španělštině, psaných na
stránce vedle sebe a s četnými obrázky.
Dílo zachycuje autentický pohled původních obyvatel centrálního Mexika na život
v dobách před příchodem Evropanů, byť je třeba mít na paměti, že konečný text je výsledkem práce španělského autora,
který do něj rovněž vložil své vlastní představy a uspořádal ho
v souladu se svými vlastními záměry.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Již před řadou let začal autor v Praze organizovat
kulinární exkurze. Jedna z prvních otázek, na kterou se totiž turisté po příchodu do Česka většinou
ptali a ptají, je: Co je typické české jídlo? Jak se
ukázalo, odpověď vůbec není jednoduchá! A tak
autor prostudoval desítky knih spojených s historií jídla. Časem si uvědomil, že ani místní, natož
turisté, o historii českého jídla moc nevědí. Proto
vznikla tato kniha. Najdete v ní informace, které
by měly zpochybnit stereotypy o české kuchyni,
inspirovat kuchaře při vytváření moderní české
kuchyně a hlavně pobavit, protože pevně doufáme, že příběh historie českého jídla vás zaujme
stejně jako nás.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů
města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých
esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické
literatuře propojené s vizualizací urbánního světa.
Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor
vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená
reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé
slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kromě toho, že jsou bratři, toho Peter a Ivan Koubek nemají příliš společného.
Peterovi je přes třicet a v Dublinu pracuje jako právník. Je úspěšný, schopný a působí jako člověk, jehož nic nevyvede z míry. Po otcově smrti však neusne bez prášků a přes hlavu mu přerůstá
i vztah se dvěma velmi odlišnými ženami – jeho první láskou Sylvií, k níž pořád něco cítí, a vysokoškolačkou Naomi, které je celý svět k smíchu.
Ivan je dvaadvacetiletý závodní šachista. Vždycky si připadal jako společensky neobratný samotář, který se nonšalantnímu staršímu bratrovi nepodobá ani pramálo. Krátce po ztrátě otce se Ivan
seznámí s Margaret, o několik let starší ženou s vlastní pohnutou minulostí, a rychle spolu navážou
intenzivní vztah.
Pro oba truchlící bratry i jejich lásky nastává nové mezidobí. Čas touhy, beznaděje i nenadálých
možností, během něhož dostanou šanci zjistit, kolik jejich život unese, aniž by se docela rozpadl.

Držitel Nobelovy ceny za fyziku a popularizátor Frank Wilczek v knize Deset klíčů k realitě nabízí čtenářům srozumitelný, ale hluboký výklad o naší fyzikální realitě založený na nejnovějších poznatcích moderní vědy. Důkladné pochopení často velmi neintuitivních závěrů současné fyziky přitom přirovnává ke znovuzrození – vyžaduje totiž přehodnocení myšlenkových modelů o fungování světa, které jsme si všichni vybudovali v dětství. Místo popisu holých faktů mu jde především o ucelené sdělení, jak vypadá a funguje vesmír: Je v něm mnoho místa, času, hmoty a energie (včetně té dosud nespatřené), a přitom jen několik elementárních ingrediencí a zákonů. Vše podléhá stálé změně, evolucí se vynořuje veškerá složitost světa, lidské vědomí, společnost i civilizace. V závěru knihy tak autor zdůrazňuje propojení všeho živého i neživého napříč celým kosmem a v přesvědčivě humanistickém duchu nás vyzývá k osvobození se od předsudků, k co nejširší empatii a k morální odpovědnosti.

Zmije v garáži je o tom, jak je důležité, aby svět byl v rovnováze a každý přístroj v domácnosti vyvažovala nová kočka či pes nebo alespoň sýkorky nebo ježek na zahradě. Také o tom, jak dekorativní kosmetika pomohla zamaskovat okousanou lištu příborníku, jaké bylo navštívit místo, jímž prochází nultý poledník, o smetišti, kterým se stala posvátná, nejvyšší hora světa… A o radosti při zavedení obecního vodovodu, o tom, jak člověka rozzuří, když mu někdo řekne, ať se uklidní, o staré jabloni, fobii z perleťových knoflíků, jak je těžké naučit štěně nosit větve správným směrem a o mnohém dalším… Zvířatům je věnovaná velká část textů, neboť jsou pro autorku důležitá, vlastně si bez nich neumí představit život. Když naposled udělala inventuru šatníku, zjistila, že všechna trička jsou se zvířaty – lamou, vlkem, medvědem, slepicí –, letní šaty se zebrami, župan s krávami, kalhotky s vlaštovkami, ježkem, buldočkem, srnkou, peněženka s liškou, kabelka s kočkou… Zdá se, že se jí rovnováhu daří udržovat.

Stromy, zvláště ty prastaré, jsou svědky spousty událostí a příběhů z dávné i nedávné historie lidstva. Ale věděli jste, že je také umějí vyprávět a posílat si depeše napříč zeměkoulí? Nevěříte? Kluk Adam je s tátou v Kalifornii, domovu sekvojí, které se dožívají tisíce let, a najednou slyší, co si stromy přes světadíly povídají. Vyslechne vyprávění palmy v Bagdádu, lípy v Čechách i fíkovníku v Itálii, ocitne se u indiánů i Vikingů, dozví se o stvoření světa, Adamovi a Evě. Když se pak vrací domů do Čech, odnáší si rozhodnutí, že své dřevěné kamarády bude po celý život chránit. A podobné rozhodnutí si možná odnesete i vy. Určitě vás zaujme i neobvyklá struktura vyprávění připomínající rozvětvený strom (trošku ve stylu gamebooků): na jedné „větvi“ se příběh rozvine a na jiné pokračuje.

Marka Míková je laureátka Magnesie Litery za dětskou knihu Kabát a kabelka a dvojnásobná držitelka Zlaté stuhy za Rýmovačky opičí a Knihu JO537.

Ilustrátorka Aneta Františka Holasová je držitelkou ocenění Zlatá stuha za knihu Robina Krále, Tonča a krasojezdec.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Hvozd, Světakraj, Soumračné lesy, Močál a Kamenné zahrady. Dolní Město a Svatý Frax. Řeka Krajice. Jména na mapě. Každé jméno však v sobě tají tisíce příběhů…

Malý Snítek žije od narození v osadě uprostřed tajuplného, divokého Hvozdu. Vychovali ho lesní trollové, ale je docela jiný než oni. Proto by rád zjistil, kdo byli jeho otec a matka. A tak jednoho dne opustí bezpečí dosavadního domova, sejde z vyšlapané stezky táhnoucí se napříč Hvozdem a vydává se vstříc dobrodružství, o jakém se mu ani nesnilo. Cestou potká spoustu podivuhodných tvorů – krutého lebouna, bručivěda, lesní lékárnici žvanižínku, masožravý dub či konejšivý uspávačník.
Každou chvíli se ocitne ve smrtelném nebezpečí, přesto putuje dál. Třeba se na něj štěstí přece jen usměje a nakonec se s rodiči shledá, kdoví…

Cesta za tajemný Hvozd je první díl výpravné bestsellerové řady Kroniky Světakraje, která byla přeložena do 26 jazyků a celosvětově se jí prodalo přes tři miliony výtisků.