Monografie deseti českých a slovenských autorů je věnována problematice recepce myšlenek Francouzské revoluce v českém prostředí přelomu 18. a 19. století.
Jednotlivé kapitoly se zaobírají otázkami cenzury v Habsburské monarchii, antirevoluční propagandy, zpochybňující koncept svobody a rovnosti, sledování cizinců jako potenciálních agentů či rozdílů mezi postoji katolíků, evangelíků a svobodných zednářů k Francouzské revoluci.
Mimo to autoři věnují pozornost i kronikářské reflexi napoleonských válek v českém a moravském prostředí, stejně jako bezprostředním prožitkům války civilním obyvatelstvem, pro které téměř nebylo rozdílu mezi francouzskými a rakouskými vojsky.

Kniha se věnuje několika důležitým aspektům ambiciózního projektu tzv. „zdravotní policie“. Tento osvícenský pojem bychom dnes mohli přeložit výrazy jako „veřejná hygiena“ nebo „sociální medicína“.
Tinková se v ní zaměřuje na některé důležité aspekty, jimiž se zabývaly nejen zdravotně-policejní spisy, ale i praxe osvícenské epochy v našich zemích. Snaží se nejen přiblížit roli „miazmat“ a „mefitických výparů“, záhadných jevů, jimiž byl ještě v osvícenské době vysvětlován přenos nemocí, ale také počátky zdravotní osvěty mezi prostým obyvatelstvem.
Mimo to se zajímá i o ustavování „úředních lékařů“,
především krajských fyziků a chirurgů, kteří ve své roli pilířů zdravotní policie reprezentovali úředníky ve službách státu a stojí na rozhraní oblasti medicíny a státní správy. Kromě snah o nové normování soukromého života se zabývá i otázkami hygienizace „veřejného“ prostoru,
zejména v podobě odsouvání a likvidace „nebezpečných míst“, jaká představují jatka, mrchoviště či bažiny.

Všichni tuto rovnici někdy viděli. Všichni znají i jejího autora. Málokdo však ví, co znamená. A ještě méně lidí chápe, jak k ní od základních fyzikálních principů dojít. Cílem této knihy je rozšířit právě tuto poslední skupinu. Text nás provází od základů klasické mechaniky a intuitivních fyzikálních a geometrických pojmů, přes teorii elektromagnetického pole, speciální a obecnou relativitu, až po standardní model částicové fyziky. Abychom pochopili obsah ústřední rovnice, musíme totiž porozumět významu jednotlivých výrazů, které v ní vystupují. Musíme vědět, co je energie, co je hmotnost a kde se bere a proč je c zrovna rychlostí světla. To vše nám kniha přístupnou formou přiblíží, současně se však autoři nezaleknou ani matematických rovnic. Zároveň ukazují čtenářům, jak se fyzikové dívají na svět. Z celé knihy je cítit radost a potěšení, které autoři zažívají při uvažování o tom, jak vlastně svět ve skutečnosti funguje; poznat je i to, že jde o zkušené vysokoškolské pedagogy, aktivní vědce a mimořádně úspěšné popularizátory v tomto oboru.

Finské pouto je podmanivě vystavěný psychologický thriller ze současného Londýna. Kniha ve Finsku zaznamenala nebývalý úspěch u odborné i laické veřejnosti.

Finská grafička Lia žije osaměle v Londýně a jen těžko se seznamuje s novými lidmi. Když však poprvé v životě spatří oběť vraždy a potká okouzlující krajanku Mari, její život nabere dramatické obrátky – Mari má výjimečnou schopnost „číst lidi“, vidět v nich víc než ostatní, a proto pracuje v tajemném Studiu na Bankside, které občas bere spravedlnost do vlastních rukou a bojuje proti nebezpečným politikům či mafiánským gangům. Lia spolu s Mari nevěřícně vstupuje do zločinného podsvětí – dokáže včas rozlousknout záhadu, co je Mari zač a proč se s Liou vlastně spřátelila?
Pekka Hiltunen, původní profesí novinář, získal za tento románový debut v roce 2012 ocenění Vuoden johtolanka za nejlepší kriminální román, cenu Stopa roku od Finské detektivkářské společnosti a od nakladatelstvím Gummerus cenu za nejúspěšnější knihu roku. Finské pouto bylo též nominováno na prestižní cenu deníku Helsingin Sanomat jako debut roku. Kniha si rychle získala pozornost i v zahraničí, v současnosti je překládána do francouzštiny, polštiny a češtiny.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Kniha významného britského sociologa a ideového otce tzv. třetí cesty – mezi klasickou levicí a neoliberalismem, Anthonyho Giddense je již řadu let nejuznávanější učebnici ve svém oboru. Jedná se o elementární učební text, ve kterém autor definuje klíčová témata a termíny oboru sociologie, jež zpracovává s vysokou odbornou erudicí, přitom však a nanejvýš čtivě a srozumitelně. Vydání vychází z posledního, podstatně přepracovaného a rozšířeného anglického vydání z roku 2008.

Kniha Tomáše Petráčka představuje
jedinečný pokus o nový vhled do sociálních
dějin české společnosti 10–12. století.
Autor na základě dochovaných pramenů
zkoumá problematiku proměn osobní
svobody venkovského obyvatelstva, nově
analyzuje roli nevolnictví a otroctví v raně
přemyslovských Čechách či proměny
vlastnictví půdy a majetku a dispozice
s nimi.
Spolu s tím originálním způsobem
analyzuje vznik knížecích a církevních
velkostatků, rozvoj hradské správy či vliv
služebné organizace na rozvoj osobní
svobody původně závislých řemeslníků.
Provokativní závěry, k nimž autorův výzkum
dospěl, tak vrhají na nejstarší české dějiny
zcela nové světlo.

Joseph Schwartz se řízením osudu ocitne na Zemi tisíce let v budoucnosti. Země se stala naprosto bezvýznamnou planetou a navíc je po prehistorických nukleárních válkách radioaktivní Nyní plánuje poslední zoufalý pokus o návrat ke slávě, a to za každou cenu. Pozemský plán na dobytí Galaxie má ale odpůrce… Píše se rok 827 galaktické éry. Trantor vládne svému Galaktickému impériu, které bude trvat přes 12 000 let. Oblázek na obloze je prvním – chronologicky ovšem posledním – příběhem, na jehož pozadí se tvoří dějiny Říše, jejíž soumrak je popisován v Nadaci.

Politika, láska, zrada předstíraná i skutečná, nejen palácové intriky – i toto je Asimov, příběh předcházející Nadaci. Lidstvo osídlilo v Galaxii tisíce planet, ale ne na všech se žije dobře. Obyvatelé království Nebula jsou nespokojení, jejich vzpoury však vládce Khan z planety Tyrant vždy tvrdě potlačí. Nemůže však zničit pověst o spravedlivém světě. Byron Farill, syn rančera z Videmosu, je otcem poslán na Zemi studovat a současně pátrat po starobylém dokumentu, který by pomohl odboji. Noc před promocí je však málem zabit a jen náhodou se mu podaří uprchnout. Na útěku se seznámí s půvabnou, ale tvrdohlavou Artemisií, dcerou vládce planety Rhodie. Po mnohých zvratech se dvojici podaří onen důležitý dokument nalézt.

Tygrova žena, to jsou Pohádky tisíce a jedné noci pro 21. století! Téa Obrehtová stvořila příběh, který si ve své fabulaci, ornamentálnosti a náladě nic nezadá s nejlepšími texty Gabriela Garcíi Márqueze, Rudyarda Kiplinga či Ádáma Bodora.

Natáliin dědeček zemřel za zvláštních okolností a sotva dospělá dívka pátrá po stopách nedovyprávěných příběhů a vzpomínek z dětství, aby odhalila, jaký doopravdy byl. „Vše, co je zapotřebí, aby člověk pochopil, kdo byl můj dědeček, spočívá ve dvou příbězích: v příběhu o tygrově ženě a v příběhu o nesmrtelném muži,“ říká Natálie a vydává se na podivuhodnou výpravu přes válkou rozpolcený Balkán.
Při hledání svých kořenů se setkává s množstvím nevysvětlitelných událostí a zjištuje, že kouzlo života spočívá v příbězích, které se nedají vyprávět každému, které ale přesto mohou dodat lidské existenci krásu, váhu a smysl.

Téa Obrehtová je mladá americká spisovatelka s balkánskými kořeny a Tygří žena je její románová prvotina, evokující magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze či Ádáma Bodora. List The New York Times ji zařadil mezi dvacet nejlepších současných autorů do 40 let.

Tygrova žena je zvláštní příběh. Ačkoliv se odehrává na válkou rozvráceném Balkáně, nic neupozorňuje na konkrétní činy, místa, osoby. Hrdinové se pohybujou v tekutém bezčasí, jako by snad ani nebyla divoká 90. léta, a vyprávění se plynule přelévá do minulosti, která nabývá mytických rozměrů. Opravdu se v lesích nad Galinou pohybuje tygr? Kde skončila legendami opředená puška, jediná ve vesnici? Dá se z kávové sedliny vyvěštit smrt? Kdo postavil zlatý labyrint? Existuje nesmrtelný muž? A kdo je vlastně jeho strýc, který neviděný věčně prochází krajem?

Téa Obrehtová se narodila roku 1985 v tehdejší Jugoslávii, dětství strávila na Kypru a v Egyptě. V roce 1997 se s rodiči přistěhovala do Spojených států. Její povídky a texty se objevily v časopisech The New Yorker, The Atlantic, Harper’s, v denících The New York Times a The Guardian a v literárních antologiích. Její první román Tygrova žena zaznamenal v anglofonním světě fenomenální úspěch: kniha se umístila na žebříčku bestsellerů listu The New York Times, probojovala se do finále Národní knižní ceny za rok 2011 a získala prestižní britskou cenu Orange Prize. List New York Times zařadil Téu Obrehtovou mezi dvacet nejlepších současných autorů do 40 let. V současnosti žije v newyorské Ithace.

„Téa Obrehtová je oslnivý literární talent, na jaký jsme čekali léta.“ – Colum McCann

„Fantastický debut. Téa Obrehtová dokonale vykresluje historii skrze dozvuky války, lidi skrze lásku, kterou vzbuzují v ostatních, a duch místa skrze příběhy, které neumírají.“ – Publishers Weekly

Další zápisky starého prasáka jsou jedním ze tří posmrtných výborů z několika stovek novinových sloupků, jimiž Charles Bukowski přispíval v letech 1967-1984 do čtyř „undergroundových“ tiskovin, což vysvětluje inspiraci Dostojevského románem Zápisky z podzemí v názvu. Jedná se opět o pestrou várku peprných aforismů, nekompromisních úvah, hrubozrnných historek z kriminálů, barů a dostihů, fantaskních vzpomínek na dětství čpících chlupy a krví či jízlivých odpovědí na dopisy čtenářů a přitrouble inteligentních akademiků. Bukowski jako vždy srší humorem, nadhledem a ležérní erotikou: kupříkladu povídka o ohnivém sexu s neznámou rudovláskou se stala součástí spisů FBI, když byl ještě coby zaměstnanec státní pošty na sklonku šedesátých let sledován kvůli obscénnímu výrazivu a radikálním politickým postojům ve své stále populárnější tvorbě.