Již před řadou let začal autor v Praze organizovat
kulinární exkurze. Jedna z prvních otázek, na kterou se totiž turisté po příchodu do Česka většinou
ptali a ptají, je: Co je typické české jídlo? Jak se
ukázalo, odpověď vůbec není jednoduchá! A tak
autor prostudoval desítky knih spojených s historií jídla. Časem si uvědomil, že ani místní, natož
turisté, o historii českého jídla moc nevědí. Proto
vznikla tato kniha. Najdete v ní informace, které
by měly zpochybnit stereotypy o české kuchyni,
inspirovat kuchaře při vytváření moderní české
kuchyně a hlavně pobavit, protože pevně doufáme, že příběh historie českého jídla vás zaujme
stejně jako nás.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů
města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých
esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické
literatuře propojené s vizualizací urbánního světa.
Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor
vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená
reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé
slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kromě toho, že jsou bratři, toho Peter a Ivan Koubek nemají příliš společného.
Peterovi je přes třicet a v Dublinu pracuje jako právník. Je úspěšný, schopný a působí jako člověk, jehož nic nevyvede z míry. Po otcově smrti však neusne bez prášků a přes hlavu mu přerůstá
i vztah se dvěma velmi odlišnými ženami – jeho první láskou Sylvií, k níž pořád něco cítí, a vysokoškolačkou Naomi, které je celý svět k smíchu.
Ivan je dvaadvacetiletý závodní šachista. Vždycky si připadal jako společensky neobratný samotář, který se nonšalantnímu staršímu bratrovi nepodobá ani pramálo. Krátce po ztrátě otce se Ivan
seznámí s Margaret, o několik let starší ženou s vlastní pohnutou minulostí, a rychle spolu navážou
intenzivní vztah.
Pro oba truchlící bratry i jejich lásky nastává nové mezidobí. Čas touhy, beznaděje i nenadálých
možností, během něhož dostanou šanci zjistit, kolik jejich život unese, aniž by se docela rozpadl.

Držitel Nobelovy ceny za fyziku a popularizátor Frank Wilczek v knize Deset klíčů k realitě nabízí čtenářům srozumitelný, ale hluboký výklad o naší fyzikální realitě založený na nejnovějších poznatcích moderní vědy. Důkladné pochopení často velmi neintuitivních závěrů současné fyziky přitom přirovnává ke znovuzrození – vyžaduje totiž přehodnocení myšlenkových modelů o fungování světa, které jsme si všichni vybudovali v dětství. Místo popisu holých faktů mu jde především o ucelené sdělení, jak vypadá a funguje vesmír: Je v něm mnoho místa, času, hmoty a energie (včetně té dosud nespatřené), a přitom jen několik elementárních ingrediencí a zákonů. Vše podléhá stálé změně, evolucí se vynořuje veškerá složitost světa, lidské vědomí, společnost i civilizace. V závěru knihy tak autor zdůrazňuje propojení všeho živého i neživého napříč celým kosmem a v přesvědčivě humanistickém duchu nás vyzývá k osvobození se od předsudků, k co nejširší empatii a k morální odpovědnosti.

Hvozd, Světakraj, Soumračné lesy, Močál a Kamenné zahrady. Dolní Město a Svatý Frax. Řeka Krajice. Jména na mapě. Každé jméno však v sobě tají tisíce příběhů…

Malý Snítek žije od narození v osadě uprostřed tajuplného, divokého Hvozdu. Vychovali ho lesní trollové, ale je docela jiný než oni. Proto by rád zjistil, kdo byli jeho otec a matka. A tak jednoho dne opustí bezpečí dosavadního domova, sejde z vyšlapané stezky táhnoucí se napříč Hvozdem a vydává se vstříc dobrodružství, o jakém se mu ani nesnilo. Cestou potká spoustu podivuhodných tvorů – krutého lebouna, bručivěda, lesní lékárnici žvanižínku, masožravý dub či konejšivý uspávačník.
Každou chvíli se ocitne ve smrtelném nebezpečí, přesto putuje dál. Třeba se na něj štěstí přece jen usměje a nakonec se s rodiči shledá, kdoví…

Cesta za tajemný Hvozd je první díl výpravné bestsellerové řady Kroniky Světakraje, která byla přeložena do 26 jazyků a celosvětově se jí prodalo přes tři miliony výtisků.

Povídkový soubor Osamělý poutník je jakýmsi koncentrovaným výtažkem z Jacka Kerouaca. Těm,
kteří autora neznají, poslouží jako vynikající úvod do jeho díla, jeho čtenářům jej pak představí ve
vrcholné formě. Kniha je vlastně – snad ještě více než kultovní román Na cestě – jakýmsi manifestem volnosti, touhy po cestování, věčném pohybu z místa na místo, putování nejen ve fyzickém,
ale i v duchovním smyslu. Jak sám autor říká, shrnuje tu zážitky z cest, jež „pokrývají Spojené státy od jihu přes východní a západní pobřeží až k dalekému severozápadu, zahrnují Mexiko, Maroko,
Paříž, Londýn, Atlantik i Pacifik na námořních cestách a taky spoustu zajímavých lidí a měst“.
Vším
tím svatým cestovatelským vytržením a poutnickou mystikou ovšem napořád probleskuje všudypřítomný kerouacovský smutek a předtucha konce, poněvadž: „Lesy se hemží hlídači.“

Kniha Přes Atlantik a zase zpět je souborem esejí, které vznikly v letech 1994–2024 jako doslovy
k překladům anglofonních románů vycházejících v edici AAA nakladatelství Argo. V padesáti osmi
textech se tu představuje dvacet pět autorů, vesměs předních českých anglistů. Editor Petr Onufer zvolil chronologické řazení esejí podle data vydání originálu; první esej tak pojednává o Kerouacově románu Na cestě, vydaném v roce 1957 (reeditovaný překlad Jiřího Joska byl v roce 1994
symbolicky rovněž prvním svazkem edice AAA), poslední pak o předloni vydaném románu Stella Maris od Cormaca McCarthyho, který v edici AAA vyšel na počátku roku 2024.
Jednotlivé eseje přitom nenabízejí „jen“ zasvěcené pojednání o anglofonní beletrii, ale také výmluvně dokládají,
jakým způsobem a v jaké kvalitě se u nás během posledních třiceti let psalo a píše o jinojazyčných
literaturách. V tomto ohledu je kniha přínosem nejen pro čtenáře se zájmem o anglofonní literatury
nebo studenty anglistiky, ale rovněž pro bohemistickou obec či šířeji pro obecně kulturní publikum.
Výbor Přes Atlantik a zase zpět přitom nemá ambici být syntetickými dějinami anglofonní literatury (je ostatně otázkou, zda lze vůbec podobnou práci dnes ještě napsat, zvláště pak v tuzemském
prostředí), naopak usiluje o to být výzvou k dialogu, k společnému uvažování nad kvalitními prozaickými texty, k utváření i přehodnocování literárního kánonu anglicky psaných literatur v českém
překladu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Předpovědi brzkého kolapsu neodmyslitelně patří k životu každé civilizace, možnost pracovat s velkými daty dodala těmto předpovědím vědečtější základ. Peter Turchin se s pomocí ohromného souboru dat o prosperitě a zániku společností v časovém rozpětí 10 000 let („od Horního Egypta po Dolní
Manhattan“) pokouší objevit statistické vzorce, které ukazují,
kde mají lidské civilizace v éře měst a států zabudovány mechanismy vlastní destrukce. Dva z nich jsou klíčové a komplementárně se doplňují. Pokud se totiž k rostoucí nerovnosti bohatství přidá i nadprodukce potenciálních elit, celospolečenské
snahy stát se bohatou elitou jsou stále zběsilejší. Frustrovaní
aspiranti na elitu poté využívají lidovou nelibost k tomu, aby se
obrátili proti zavedenému řádu.
Autor současně stále doufá, že
komplexní matematika může budoucí nestabilitu společností
nejen odhalit, ale také jí zabránit.

Deník pařížského měšťana, který si jeho autor psal v letech 1405–1449, představuje jeden z nejdůležitějších pramenů k dějinám města Paříže v první polovině 15. století, tedy v období stoleté války
a anglické okupace části francouzského království.
Tato kronika vlády francouzských králů Karla VI. a Karla VII., a hlavně života v Paříži a střední Francii je rozčleněna do 904 paragrafů, jejichž obsah se vztahuje především k politickým a náboženským událostem, které se v tomto období odehrály v Paříži (1405–1449). Obsahuje také cenné
informace o obléhání Meaux anglickým králem Jindřichem V. a hospodářských důsledcích války
proti Angličanům, připomíná mj. i proces s Johankou z Arku a zmiňuje některé mimořádné přírodní
jevy. V neposlední řadě poskytuje množství informací k dějinám měst jako takových a údajů o každodenním životě širších vrstev obyvatelstva: autor se často zabývá cenami potravin a vína, klimatickými podmínkami a počasím, popisuje i škody na úrodě způsobené vojáky a hmyzem apod.
a obecně poskytuje úžasné množství detailních zpráv, které ocení historikové sociálních dějin

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.