Virginia Woolfová patří k literárním ikonám dvacátého století: málokdo měl na vývoj moderní prózy větší vliv než ona. Proč tomu tak je, ukazuje výmluvně přední britská kulturní historička Alexandra Harrisová. Její nové biografii Virginie Woolfové se v anglofonních zemích dostalo nadšeného kritického přijetí i mimořádného čtenářského ohlasu, zejména díky autorčině schopnosti barvitě a srozumitelně vykreslit Woolfové život i dobu a skrze živý detail přiblížit její geniální literární dílo. Těm, kdož Woolfovou neznají, nabízí Alexandra Harrisová čtivý úvod do spisovatelčina díla, znalcům modernistické spisovatelky pak neotřelé a novátorské interpretace jejích velkých děl, založené na důkladné znalosti předmětu.
Alexandra Harrisová (1981) vystudovala anglistiku na Oxfordu; v současnosti přednáší na University of Liverpool. Kritická biografie Virginie Woolfové je její druhou knihou; její literárněhistorický debut Romantic Moderns získal řadu ocenění, mj. prestižní cenu The Guardian First Book Award za rok 2010.
Mladá Slovinka Veronika se z omrzelosti nad stále stejným životem i z pocitu vlastní zbytečnosti rozhodne spáchat sebevraždu. Ve svém dosavadním životě se vždy snažila dělat to, co od ní očekávali druzí, neměla odvahu naplnit svou vnitřní touhu a riskovat neúspěch. Teprve když se v sanatoriu pro duševně choré dozví po nezdařené sebevraždě, že má poškozené srdce a že pomalu umírá, probudí se v ní instinktivní vůle k přežití a Veronika začne o svůj život bojovat v prostředí lidí, kteří jsou úředně potvrzenými „blázny”. Při vyprávění Veroničina příběhu se světoznámý brazilský autor opírá o vlastní zážitky z dospívání z riodejaneirské psychiatrické léčebny.
Příběh tří žen, které si i přes těžké životní osudy a přes nečekané životní zvraty dokázaly najít svébytné místo v raně novověké společnosti. Její tři hrdinky, židovská obchodnice Glikl bas Juda Leib, misionářka Marie od Vtělení a malířka Marie Sibylla Merianová, spojuje podobný osud. Všechny se musely vyrovnávat s extrémními situacemi, jež nebyly ženskému světu v 17. století vlastní. Všechny v nich vykračovaly na druhý břeh, směrem ke světu mužů, s nímž musely soutěžit, aniž by se mu chtěly přizpůsobit. Všechny tři, ačkoli nebyly žádnými feministkami a ačkoli Davisová rozhodně ženské osudy 17. století nenahlíží očima radikální feministické historiografie, mluví, konají a myslí jako sebevědomé a velmi cílevědomé ženy, lhostejno, zda se pokoušely pokřesťanštit indiány, zda cestovaly po asijských ostrovech či zda obchodovaly po boku svých židovských manželů.
Barney Stinson samozřejmě žádné děti nemá (alespoň ne takové, které by se mu daly dokázat). Přesto o rodičovství hodně ví a nenechává si to pro sebe. Jeho nejnovější dílo provede nastávající i skutečné rodiče od okamžiku početí až k odeslání potomka na vysokou školu, zasype je informacemi a tipy, mnohdy užitečnými, ale bez výjimky legendárními, a zaručí, aby borec v politováníhodné pozici rodiče nepřestal být borcem, a co víc, aby stinsonovské životní hodnoty předal i další generaci.
V očích veřejnosti je za hrdinu: vrah, jehož oběťmi jsou usvědčení pedofilové. Dva muži jsou již mrtví – umučil je k smrti. Ani pro samotnou policii nejsou tyto případy prioritní. Většina vyšetřovatelů považuje pár mrtvých pedofilů za krok správným směrem. Podle kriminalistky Maeve Kerriganové by ale nikdo neměl mít dovoleno brát zákon do vlastních rukou. Mladá a nezkušená Kerriganová pevně věří, že vražda zůstává vraždou, ať už se oběť provinila jakýmkoliv hříchem. Se stupňujícím se vrahovým násilím je ale nucena přehodnotit, jak daleko je až ochotna zajít, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost…
Brazilský spisovatel Paulo Coelho, který patří k pěti nejčtenějším autorům světa, vytvořil ve svém románu modelovou situaci, v níž má proběhnout boj dobra a zla. Do upadající horské vsi přijde cizinec, aby se formou ďábelského pokušení dobral podstaty lidské přirozenosti. Důležitou roli v pokušitelově plánu sehraje servírka slečna Chantal Prymová. Románem Ďábel a slečna Chantal autor končí trilogii A dne sedmého…, k niž patří knihy U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Veronika se rozhodla zemřít.
Havlíčkovská studie Bohumila Doležala, předního politologa a komentátora veřejného života, není monografií, nýbrž sevřenou, aktualizující a čtivou esejí; Doležal se nesnaží přiblížit Havlíčkovo dílo jako celek, ale zaměřuje se na pět tematických okruhů: 1) Havlíčkova kritika kýčovitého vlastenectví; Havlíčkovo pojetí obce; Havlíček a Rusko; Havlíček a český politický radikalismus; Havlíčkův Slovan. Jako charakteristické rysy Havlíčkova díla přitom Bohumil Doležal chápe demokratismus, politický realismus a kriticismus.
Ani v knize věnované zdánlivě nesporné osobnosti českých dějin přitom Bohumil Doležal nezapře svou bytostnou kritičnost: Karla Havlíčka sice vidí jako zakladatele moderního českého politického myšlení a příklad novinářské poctivosti a občanské statečnosti, zároveň jej však nijak neglorifikuje a zaobírá se i (ostatně nečetnými) stinnými stránkami jeho díla. Přesto Doležal Havlíčkův odkaz hodnotí veskrze pozitivně a ukazuje, jak aktuální je Havlíčkovo myšlení i dnes, či spíše právě dnes. V tom ostatně spočívá další přínos Doležalovy knihy: autor se v ní – jakkoli spíše implicitně, skrze srovnání s érou Havlíčkovou – rovněž výmluvně vyjadřuje k současné české společnosti a její politické reprezentaci.
Opakované setkání dvou významných osobností, strýce a synovce Čonga Tasana a Čonga Hasanga, tvoří rámec vrstevnatého románu dnes již zesnulé spisovatelky Han Musuk, zasazeného do období počátku 19. století.
Debata slavného konfuciánského literáta s pozdějším nejznámějším korejským křesťanským mučedníkem jako by přesně kopírovala tehdejší názorový vývoj celé korejské společnosti: začíná strýcovým odporem k synovci, představiteli „strašlivé víry“, která způsobila pád vážené rodiny a smrt mnoha jejích členů, a ústí k závěrečnému smíření. Křesťanství bylo v té době velmi krutě pronásledováno a každý z utajených stoupenců víry byl vystaven nemilosrdnému útisku, provinění jednotlivce zasahovalo celou jeho rodinu a na denním pořádku byly zrady a udávání. I v této atmosféře se Čong Hasang nebývale hrdinně zasazoval o to, aby do země přišli z Číny první misionáři.
Četné vedlejší motivy a příběhy mnoha dalších postav čtenáři poskytnou barvitý a komplexní obraz tehdejší korejské společnosti a jejích myšlenkových proudů – zavedou ho do královského paláce prolezlého zákulisními intrikami, mezi tlumočníky a obchodníky, na tržiště, do nejtěžšího žaláře i na strastiplnou pouť korejského poselstva do Pekingu, do vyhnanství odlehlého venkova, mezi šamany i na buddhistický pohřeb. Han Musuk román prokládá autentickými citacemi historických a filosofických spisů a poezie a vkládá do něj i bezmála detektivní zápletku zázračného a současně tragického setkání tří v dětství ztracených sester. Tím se kniha stává skutečnou románovou freskou barvitě představující historii, zvyky a lidi pro nás tak exotické země.
Vydání knihy podpořil Ústav pro překlad korejské literatury LTI Korea.
Když se malá Lo poprvé setká s Lukasem, panuje
horké léto a blízko vesnice na jihu Švédska, kam se
s početnou rodinou přistěhovala ze severu, právě
vypukl požár.
Dramatické setkání dvou dětí ze zcela
odlišných světů je začátkem velkého a tajuplného
souznění. Příběh neobvyklého dětství se odvíjí
v sedmdesátých letech a prolíná se s cestou dospělé
Lo za tím, před čím ji matka jako malou varovala, aniž
kdy vysvětlila proč. U konce s dechem je román o lásce
rámované ledem a plameny.
Vydání knihy podpořila Švédská umělecká rada.
Proslulý kunsthistorik (mj. Příběh umění) se ve své knize zaměřil na mladší čtenáře (ale to neznamená, že by text nebyl zajímavý a užitečný pro dospělé). Jeho kniha čtenáře provede historií od nejstarších počátků až do dvacátého století, seznámí ho s důležitými historickými osobnostmi a událostmi, ale také ho poučí o souvislostech a spojitostech mezi různými údobími a územími. Gombrich své dějiny lidstva vypráví jako příběh, ne vždy právě útěšný a pochopitelně nezavršený. Otevřený konec však znamená naději do budoucna.