Třetí várka „příšerných příběhů“ pro mladé čtenáře se tentokrát veze po kolejích, v kupé strašidelného vlaku. Robert Harper cestuje z otcovského domu do internátní školy. Poprvé jede sám vlakem; kupé, do kterého se posadil, se postupně zcela zaplní. Vlak náhle zastaví, právě před tunelem, a Robert nedokáže zjistit, proč nejedou dál. Všichni v kupé usnuli, až na krásnou a trochu podivnou dámu, která sedí naproti Robertovi. Dají se do řeči; dáma pak chlapci začne vyprávět děsivé příběhy, při kterých stydne krev v žilách. Roberta během vyprávění kdoví proč přemáhá spánek. Dokáže se mu ubránit? A dojede do cílové stanice?

Kolem matematiky se točí celý moderní svět, je však mezi námi mnoho lidí, kterým se jejich první setkání s ní nevyvedlo a kteří mají místo potěšení a užitku z matematiky spíše strach. Zejména jim je určena kniha profesora aplikované matematiky Stevena Strogatze. V jednoduchých krocích vykládá základní pojmy, přístupy i historii moderní matematiky, u čtenáře přitom nepředpokládá nic víc než zdravý rozum a přirozenou zvídavost. Nejde mu však o to, aby se čtenář naučil s matematikou pracovat – jeho hlavním cílem je, aby z toho měl radost, aby mu zprostředkoval estetický požitek z matematického myšlení, z nalézání souvislostí mezi nejrůznějšími strukturami našeho světa. Zkrátka však nepřijde ani čtenář, který o matematice ví své: i profesionální matematici si často nejsou vědomi souvislostí, které považují za dané a dále o nich neuvažují. I jim má co poskytnout výklad, který sice začíná na úplném začátku, ale neklade si žádnou horní mez. Doslova totiž platí, že nás Radost z x provede světem myšlení od jedné až do nekonečna.

O autorovi: : Steven Strogatz (* 1959) je matematik světové třídy v oboru aplikované matematiky. Kromě odborné práce (synchronizace dynamických systémů, matematická biologie a další) se intenzivně zabývá i popularizací vědy. Jeho matematické sloupky v New York Times se staly jádrem knihy Radost z x (2012, v roce 2014 za ni obdržel Eulerovu cenu Americké matematické asociace MAA), napsal populárně naučné knihy Sync (2003) a The Calculus of Friendship (2009) a je častým hostem v rozhlasových pořadech o vědě. V současnosti je profesorem matematiky na Cornellově univerzitě.

Nejnovější kniha kosmologa, částicového fyzika a známého popularizátora vědy Seana Carrolla se věnuje nejdůležitějšímu objevu v oboru subjaderné fyziky za posledních 30 let, za který Peter Higgs a François Englert v roce 2013 obdrželi Nobelovu cenu. Jde o objev takzvané Higgsovy částice, významné ingredience standardního modelu elementárních částic a jejich interakcí. Autor poutavě líčí technické zázemí objevu učiněného v roce 2012 pomocí gigantického urychlovače LHC v evropské laboratoři CERN i velký teoretický význam Higgsova bosonu v mikrosvětě. Tato částice totiž hraje klíčovou roli ve vysvětlení původu hmotnosti ostatních částic, zejména rozdílu mezi nehmotným fotonem, kvantem elektromagnetického působení, a velmi těžkými bosony W a Z zodpovědnými za slabou interakci. Podle Carrolla tento významný objev předznamenává novou fascinující éru fyziky 21. století.

10 povídek provázaných chodem času odehrávajících se v letech 1982-2014.

Emil Hakl se narodil pod pseudonymem Jan Beneš v březnu 1958 v Praze, kde dosud žije.

Prózu začal psát v roce 1968. Román o jednookém veliteli německé bombardovací super vzducholodi, který je zároveň sovětským špionem a později se dává na dráhu potápěče, zůstal nedokončen.

K psaní prózy se vrací v roce 1998, od té doby se jí věnuje soustavně.

Na sklonku života vzpomíná mnich
Adso na události, jichž byl svědkem,
když v roce 1322 pobýval se svým
mistrem, učeným františkánem Vilémem
z Baskervillu, v jistém severoitalském
opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi
stranou císařskou a papežskou, ale klid
kláštera narušila série záhadných vražd.
Tak začíná proslulý román Umberta Eca
Jméno růže, který nyní vychází v doplněné
verzi. Lze jej číst jako detektivku nebo
jako historické vyprávění, Eco se
však inspiruje i románem gotickým
či iniciačním. Pátrání po neznámém
vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní
knihovny, je pro autora navíc záminkou,
aby podal neobyčejně plastický obraz
evropského středověku, vztahem
křesťanského intelektuála k nekřesťanské
učenosti počínaje a kacířskými učeními
a inkviziční praxí konče.

Dvojnásobný držitel Magnesie Litery za nejlepší prózu (2003 a 2014) a nositel Ceny Josefa Škvoreckého (2010) přichází s novou knihou. Soubor jedenácti povídek, majících společného vypravěče, ne však čas. První se odehrává v roce 1986 na bizarní cestě Bulharskem, poslední v současné pražské čajovně. Povídky jsou řazeny chronologicky, jde tedy o jakýsi nepravý časosběr, poněvadž jinak jde o texty zbrusu nové.
Tématem sbírky je, co se za těch bezmála třicet let změnilo – kolem vypravěče i v něm. Kdo má rád Haklovy povídky, najde starého Hakla s bohatým vypravěčským rejstříkem obohaceným svěžím střídáním vypravěčských osob. Střídmé návaly excentrické melancholie a šelesty citových šrámů se střídají s rytmickou úsečností a skalpelovou přesností okamžiků.

Toto je kniha o lásce. Toto je kniha o touze zachytit
unikavé věci. Toto je kniha o dívce Mijuki, která
rok co rok odjíždí na dovolenou do zapadlé
vesnice u studeného oceánu, prochází se, chodí
na pivo, pochutnává si na instantních nudlích,
a těší se, až se vrátí ke své lásce. Mezitím se
sbližuje s místními a promění život leckoho
z nich. Autor svůj román nestaví na překotném
a komplikovaném ději, ale na pozorném vidění,
humoru a dovedném a účastném portrétování
svých postav. Protože toto je kniha o lásce.

Helena Tomanová-Weisová byla velmi pozoruhodná
žena, která se jako příslušnice pražské německé
menšiny pohybovala v okruhu jejích význačných
představitelů a zároveň se jako novinářka
a rozhlasová redaktorka dostala do kontaktu se
zajímavými osobnostmi českého prostředí.
Jako herečka poznala svět divadla a filmu, hrála ve
Vídni, na českých scénách i v německy mluvených
divadelních hrách. Krátká, autobiograficky laděná
povídka Kamenný oblouk/Der Steinbogen je zasazena
právě do prostředí a doby, jež autorka poznala na
vlastní kůži – odehrává se těsně před anšlusem
Rakouska a během něho a líčí osud malého divadla
a milenecké dvojice, která v divadélku zhmotnila
svůj velký sen a nepřízní doby o něj zase přišla.

Autoři této kolektivní práce se pokoušejí
zmapovat základní kontury vývoje
evropské historiografi e soudobých dějin.
Historiografi e soudobých dějin přestala
být pro badatele i pro čtenářské uživatele
brzy po konci studené války přehledná.
V rámci své analýzy hledají odpovědi na
několik otázek: Došlo po konci studené
války k výrazným posunům tematických
a geografi ckých těžišť zájmu historiků
soudobých dějin? Vytváří se v moderním,
propojeném světě neustále vzývajícím
globalizaci nějaký společný diskurs
soudobých dějin, nebo přežívají disparátní
nacionální narativy, jejichž diskursní
roviny mezi sebou velmi málo komunikují?
Devět kapitol knihy sleduje tato témata
rámcově od západu k východu. Číst ji
přitom můžeme jako okna, jež autoři
postupně otvírají při pohledu na celistvou
krajinu evropského dějepisectví soudobých
dějin. Nejde jim ale o popis této krajiny,
nýbrž o naznačení jejího rázu, charakteru
a horizontu. A jak se ukazuje, je to
mnohdy krajina překvapivě členitá, jež rok
co rok podléhá velkým, předem netušeným
změnám.

Anglický spisovatel Peter Mayle, jemuž se Provence stala druhým domovem, pro své věrné i nové čtenáře formou slovníku v heslech uspořádal svůj pohled na tento svérázný, levandulí provoněný kraj. Výběr hesel je ovšem velice osobní – čtenáři se tedy setkají s pestrou směsicí témat, jež autorovi přišla nejpřitažlivější, nejbizarnější, nejzábavnější, nejtypičtější: most v Avignonu a osel, česnek a kruhový objezd, levandule a Pařížané, větry a muzeum vývrtky, zahrady a pastis… Koláž dojmů a zkušeností, kterou Peter Mayle předkládá svým typickým humorným stylem, s nadhledem a zároveň velkou náklonností, propojuje všudypřítomné a pro Francii neodmyslitelné téma: jídlo a pití.