Kniha sleduje dosud zcela nezpracované
a nezhodnocené téma „patosu“
a „patetičnosti“ v českém umění
a umělecko-estetickém myšlení tzv.
protektorátních let. V popředí stojí
uvažování historika umění a teoretika
umělecké skupiny „Sedm v říjnu“
(1939–1941) Pavla Kropáčka (1915–
1943) a historičky a teoretičky umění
Růženy Vackové (1901–1982), jejíž
rozsáhlou monografi i Výtvarný projev
v dramatickém umění (1948), kterou se
podařilo vydat krátce před autorčiným
zatčením a mnohaletých vězněním,
možno považovat mj. za svým způsobem
mimořádný příspěvek k teorii
performativity.
Uvažování o patosu je
zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi
estetickým a umělecko-historickým
uvažováním o umění, rekonstrukcí
afektivně-emocionální zkušenosti
s uměním a (est)etickým postojem
ve válečných letech, téměř v duchu
aischylovského pathei mathos – učit se
utrpením.

O úkladných vraždách, spáchaných v sebeobraně, o detektivním pátrání, jež vedlo zpátky, o morálním pádu, který byl krásný, a o zvrácené lásce, jež byla čistá – tento příběh vypráví Sedmikostelí, existenciální gotický horror o městě ve městě nad Vltavou.

Gary si konečně plní dávný sen: na ostrově v aljašském
jezeře začne budovat srub a se svou ženou Irene se v něm
chce natrvalo usadit. Když však Irene vidí, že manžel
pracuje čistě instiktivně a bez jakéhokoliv plánu a že
stavba nedrží příliš pohromadě, začne o celém podniku
pochybovat. Jejich dcera Rhoda se je snaží od přestěhování
na ostrov odradit, ale odhodlaného a nekomunikujícího
otce zviklat nedokáže. Rodiče tedy opouštějí dům na
pevnině a se skrovnými zásobami a lukem vyrážejí
k neobydlenému ostrovu.
David Vann ve své druhé knize zpracovává ožehavá
psychologická témata: rozpadající se rodinné vazby,
nedorozumění a odcizení mezi rodiči a dětmi,
existenciální tíseň dýchající z nádherné, netečné divočiny.

Posmrtně vydaný román klasika irské literatury. Bezejmenný vypravěč zavraždí starého lakomce Matherse, aby získal peníze na vydání definitivního komentáře k dílu neobyčejného „fyzika, balistika, filosofa a psychologa“ de Selbyho. Zanedlouho po svém činu se ocitá v bizarním a zcela nepochopitelném světě, kde ho čekají mnohá překvapení, ale především tři strážníci, kteří tento podivný svět střeží a řídí. Neplatí zde žádná ověřená vysvětlení přírodních jevů, smysly vypravěče šálí a paměť mu vypovídá službu. Vypravěč tímto světem-nesvětem poněkud nedobrovolně putuje a na konci této pouti ho čeká zasloužený cíl.

Budo má ohromnou kliku. Je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů. Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární. Vidí a slyší ho pouze osmiletý Max. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max nepřestal věřit, protože pak by zmizel. Max je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat. Když učitelka Maxe unese, Budo se ho snaží zachránit. Není to ale snadné, protože Budo nemůže komunikovat s vnějším světem. Nakonec se musí rozhodnout, co je důležitější: Maxovo štěstí, nebo jeho vlastní existence.

U devíti pekel! Temný pán, největší ničitel a nejvyšší vládce Temnokraje, který je momentálně nucen přebývat v těle ubožáckého pozemského kluka, musí čelit dalším nesnázím. Doufal, že se konečně vrátí do rodného Temnokraje a že mu bude vládnout ve své pravé, děsuplné podobě. Jenže ouha, místo něj tam mocné kouzlo odneslo jeho pozemskou kamarádku Suz. Ale to ještě není to nejhorší. Ti pitomci v Temnokraji totiž považují Suz za Královnu temnot. A ta se pohodlně uvelebí Temnému pánu na jeho trůně a začne měnit říši podle svého vkusu. Orkové a paladinové ji však za svou vládkyni odmítnou uznat a raději navzdory staletím trvajícímu nepřátelství uzavřou spojenectví. Je nejvyšší čas zasáhnout! Temný pán se musí vrátit domů a postarat se o pořádek. Jenže jak?!
Britský deník Daily Express označil Temného pána za „jednu z nejoriginálnějších knih roku“. První díl, který Argo vydalo vloni, Temný pán – Školní roky, získal prestižní Cenu Roalda Dahla 2012 za nejvtipnější knihu.

Kdo by neznal film Emanuela, který
v prvních letech svobody po Sametové
revoluci přitáhl do kin, do té doby
erotikou téměř nepoznamenaných, davy
diváků? Film byl natočen podle knihy,
která v šedesátých letech dvacátého
století vyvolala ve Francii skandál
a dnes se řadí ke klasickým dílům
erotické literatury. Text knihy připomíná
autobiografii. Mladá žena Emanuela
líčí své zkušenosti. Je jí dvacet let, když
přijede do Bangkoku za svým manželem,
který tam pracuje jako inženýr.
V evropské i americké společnosti
v Bangkoku naváže četné milostné vztahy
s osobami obého pohlaví, aniž přitom
zanedbává domorodce. A tyto vztahy se
neomezují pouze na dvě osoby. Až potud
je to banální historie. Méně banální však
je, že Emanuela, když toto o sobě vypráví,
ukazuje cestu, kterou prošla za stále větší
a větší rozkoší pod vedením italského
průvodce jménem Mario, líčí překážky,
které musela překonat, aby od vrozené
sexuality dospěla k hlubšímu vědomému
a metafyzickému postoji (termín
metafyzický zde není přeháněním). Podle
nejlepších pravidel tohoto žánru je tudíž
tento autobiografi cký román současně
i „románem o zaučování“.

Autoři knihy Proč platí E = mc2 přicházejí s exkurzí do další oblasti moderní fyziky – do fyziky kvantové. Text postupuje historicky a připomíná nejprve klasické Newtonovy zákony. Potom se už dostáváme k radioaktivitě a otázce, co to vlastně je částice. Autoři kladou důraz na dvouštěrbinový experiment a zavedení pojmu vlnění. Komplexní vlnovou funkci a sčítání vln vysvětlují pomocí analogie s ručičkovými hodinkami nacházejícími se v každém bodě prostoru. Dostáváme tak mimo jiné i slavný Heisenbergův princip neurčitosti. Díky Pauliho vylučovacímu principu zase pochopíme stavbu atomů a princip polovodičů a tedy i tranzistory jako základ dnešních počítačů. V závěru knihy se podíváme na standardní model částicové fyziky a skončíme Higgsovým bosonem a původem hmotnosti částic. Jako krásný příklad aplikace kvantové teorie a speciální relativity se v poslední kapitole dozvíme, co se děje, když umírá hvězda a co po ní zůstane.

Autorčin poslední román, který vyšel v českém překladu jen jako součást knihy Co život dal a vzal. Betty MacDonaldová (1908-1958) napsala za svůj život čtyři úspěšné romány pro dospělé a čtyři knihy pro děti o paní Láryfáry. Ve všech vycházela ze svého života, z jehož obtíží se s humorem sobě vlastním dokázala vypsat. Její poslední román z r. 1955 líčí život s druhým manželem Donem a dvěma pubertálními dcerami, který trávili na překrásném, ale obtížně dostupném ostrově Vashon, kam se po zakoupení domu a kusu pláže přestěhovali ze Seattlu. Dnes je ze stodoly, kterou tam MacDonaldovi postavili, hotýlek, vedle něhož stále stojí slepičárna, kterou Bettin manžel krátce provozoval v návaznosti na úspěch knihy Vejce a já.

Třetí román americké spisovatelky z r. 1950 opět vychází přímo z jejího života. Tentokrát líčí svízelná léta ekonomické krize 30. let, dobu, kdy se po rozvodu se svým prvním mužem s oběma dcerami nastěhovala zpět ke své rodině do Seattlu. Opět s neúnavným a tolik povzbuzujícím humorem popisuje řadu všeklijakých zaměstnání, kterými musela projít, aby se protloukla, což vystihuje název knihy. Vzpomíná na to, že nejlepší na celé krizi bylo to, že se jejich rodina zase dala dohromady. Humorně líčený přístup autorky k neradostným překážkám v životě našel v poválečném světě velkou odezvu, mluvil z duše mnoha jiným.