Miloš Urban (1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou.
Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.

I tento Bukowského román vypráví autorovo alter ego Henry
Chinaski, tentokrát se však s ním a jeho ženou Sarah dostáváme
do poněkud nezvyklého prostředí: do hollywoodských filmových
studií. Chinaski totiž pro Hollywood píše autobiografický
scénář – a v průběhu psaní se setkává s všemožnou filmovou
i společenskou smetánkou, od pohledných a povolných hereček
přes slavné režiséry po velké spisovatele. Ti všichni jsou přitom
pro autora terčem sžíravé ironie.
Netřeba dodávat, že i u tohoto
románu si přijdou na své příznivci svérázného Bukowského
stylu – i zde hlavní hrdina ze všech sil děvkaří, sází na dostizích,
excesivně konzumuje alkohol a vůbec všeobecně zanedbává
životosprávu a dobré mravy: Chinaski se zkrátka nezmění ani
v Hollywoodu.

V Americe nesmírně populární Neil Strauss se svou knihou Pravidla hry navazuje na úspěšnou Hru, přičemž tentokrát svou osvětu v otázkách navazování známostí se ženami pojímá metodičtěji a předkládá mužům doslova krok po kroku návod, jak na to. Pokud čtenář přistoupí na Straussova „pravidla hry“ a změna z nesmělého samotáře ve společenského suveréna se mu stane výzvou, čeká ho třicet dnů dobrodružství, které v něm odkryjí netušený, dosud dřímající potenciál. Své metody, rady a pravidla Strauss opepřil zasvěcenými komentáři svých souputníků, kteří se rozhodli nenechat žádnou sukni bez povšimnutí, i odbornými citacemi guru v otázkách lidských vztahů, psychologie a antropologie. Z vlastního soudku přidává autor jedenáctero pravidel pod souhrnným názvem Stylův deníček, kde líčí své strasti i slasti života novodobého donchuána, a z nichž vyplývá nejedna poučka, čeho se při intimních eskapádách vyvarovat, co očekávat, na co si dát pozor a zda se do některých vůbec pouštět. Pravidla hry, která jsou de facto souhrnem několika kratších publikací, nabízí svěží počtení a v mnoha případech i zajímavé informace o nás samých z nového úhlu pohledu.

Neil Strauss je americký spisovatel a novinář píšící pod vlastním jménem i pseudonymy a přispívající mimo jiné i do listu The New York Times nebo časopisu Rolling Stone. Mimo jiné pomohl s životopisem pornohvězdě Jenně Marii Massoliové, známé pod jménem Jenna Jameson. Ze Straussovy knihy Hra (česky Argo, 2007) se stal světový bestseller. Autor v něm radí nesmělým mužům, jak dosáhnout úspěchu u žen.

Po více než dvaceti letech znovu vychází soubor nejznámějších starověkých bájí a pověstí, které na základě děl nejslavnějších antických básníků skvostně převyprávěl Rudolf Mertlík, jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů z klasických jazyků. Díky němu se mohou čtenáři všech generací čtivou a přístupnou formou seznámit se stěžejním tématem antické literatury, se světem starověkých mýtů, bohů a hrdinů. Kniha představuje jeden ze základních a hlavních zdrojů poznání antické kultury. Jistě zaujme starší dětské čtenáře a studenty a uspokojí každého, kdo se zajímá o základy evropské kultury. Kniha je doplněna rejstříkem i přehledem bohů a božstev. Vychází v nové ilustrované grafické úpravě.

Rudolf Mertlík (1913–1985) byl významný český klasický filolog, překladatel z latiny a řečtiny a přední znalec klasické kultury, který stál u zrodu proslulé edice Antická knihovna. V letošním roce by oslavil sto let. Nové vydání jeho dodnes nejpopulárnější knihy je poctou jeho celoživotnímu odkazu.

Jak to vypadá, když se jeden australský miliardář
rozhodne natočit film o Mojžíšovi? Přemluví
producenta, sežene nadějnou mladou režisérku
a scenáristku v jedné osobě a všichni se můžou
pustit do práce. Tedy až najdou někoho, kdo by se
hodil na nelehkou hlavní roli.
Sedmadevadesátiletý
Herman Wouk, legendární postava americké
literatury, po půlstoletí zřejmě konečně našel
způsob, jak napsat příběh o hebrejském
Zákonodárci. Do svého epistolárního románu sám
vstupuje jako stárnoucí spisovatel, který se stále
snaží napsat svůj velký, ale „beznadějný“ román
a i přes odpor své ženy se uvolí podílet se na
vznikajícím filmu jako poradce.
Prostřednictvím
dopisů, e-mailů nebo třeba přepisů skypových
konferencí čtenář sleduje, jak se mladá režisérka
Margo Soloveiová vyrovnává se židovským
dědictvím, jehož se před lety vzdala, a jak při práci
na scénáři znovu hledá cestu k tradicím a k lidem,
kteří z jejího života na nějaký čas zmizeli. Vše
s humorem, nadhledem, lehkou ironií a životní
moudrostí komentují autorovy deníkové záznamy.

Když vražda staré bezmocné ženy naruší zimní
spánek vesnice Shipcott, vypadá to, že místní
policista Jonas Holly bude mít najednou plné ruce
práce. Vyšetřování jeho první vraždy mu však brzy
překazí obhroublý detektiv Marvel, který Jonase
okamžitě odsune na druhou kolej.<
Ze zimní oblohy
se valí sníh a s přibývajícím sněhem se začínají
vršit další oběti. Jonas, který se stará o svou těžce
nemocnou ženu, se navíc se stává terčem záhadných
výhrůžek obviňujících ho z nicnedělání. Rozhodne se
tedy po nocích pátrat po vrahovi na vlastní pěst…
V další knize oceňované autorky thrilleru
Vřesoviště se čtenář vrací do již známého prostředí
exmoorského kraje, který, jak se zdá, temné události
přitahuje.

Brilantní kulturně historická studie
pojednává o záhadných vraždách,
které v 60. letech 18. století děsily
francouzský venkov a jejichž oběťmi
byly především mladé ženy a děti,
a o následném zrodu legendy o krvelačné
zvířecí bestii.
Americký historik J. M.
Smith se zamýšlí nejen nad skutečnou
podstatou popisovaných událostí
a otázkou, kdo tehdy skutečně vraždil,
nýbrž i nad mechanismy a příčinami,
které uvedly v život legendu o vraždící
šelmě. Všechny popisované události
uvádí do širšího politického a kulturního
kontextu a vytváří přesvědčivý obraz
společenských nálad a představ
francouzské společnosti na sklonku tzv.
starého režimu.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Když Imogen a Anně náhle zemře babička a odkáže jim cukrárnu na pláži, jejich životy se převrátí naruby. Jenže staromilská retro cukrárna potřebuje zoufale získat zákazníky, jinak dědictví babičky Vivien zmizí nadobro.
Blíží se léto a Anna s Imogen se rozhodnou, že to nevzdají a že právě jejich zmrzlinárna se dostane na mapu gurmánských zážitků na jižním pobřeží Anglie.
Jenže zatímco Imogen zůstane za pultem, Anna se vydá do Itálie pochytat nejnovější trendy ve světě zmrzliny – a přitom zjistí, že práce po boku špičkových odborníků může přinést nejen nové znalosti…

O autorce:
Původně redaktorka v nakladatelství žije nyní se svým partnerem v severním Londýně. Miluje lenivé neděle, filmy z osmdesátých let a jezevčíky. O svých knihách říká: „Píšu romány nabité srdečností, přátelstvím a romantikou – příběhy, do nichž se na chvíli můžete zachumlat a zapomenout na svět kolem. A vždycky si říkám, že odráží skutečný život – jen v trochu slunečnější verzi!“

Róza, sto pět let stará dáma, vlastní v Marseille vyhlášenou restauraci „Malá Provence“, kde hostům předkládá velice originální pokrmy inspirované vším, čím si kdy prošla, všemi lidmi, které kdy potkala. Nakonec se rozhodne sepsat paměti, neboť její život byl vskutku pohnutý…
Groteskní epopej, jež z toho vzejde, vypráví o kuchařce, která se nikdy ničeho jen tak nezalekla. Róza, ztřeštěná a poněkud drsná osůbka, přežila všechny možné podlosti 20. století, jímž prošla, aniž co ztratila ze své poživačnosti a chuti do života. Vedle dvou velkých lásek zakusila, co se dalo: genocidu Arménů, nacistické hrůzy, maoistické třeštění, osobní tragédie i ponížení, cestu jí křížili lidé obyčejní, i ti, kteří zasahovali do dějin: absurdní řízení osudu a její kuchařské umění ji na čas zavedly i do domácnosti vůdce SS Heinricha Himmlera. Pokaždé se ale oklepala a zase vykročila vpřed – někdy pod praporem, na němž vlálo starozákonní heslo Oko za oko, zub za zub. Na její neuvěřitelné pouti napříč bouřlivým stoletím i zeměmi ji doprovázela zvláštní bytost – mlok Theo, s nímž v těžkých chvílích rozmlouvala jako rovný s rovným. Hořce ironická kniha v duchu šibalských románů rozvíjí dobrodružství neobyčejné, pohoršující stařenky, jejímž krédem je: „Pokud jsou dějiny peklem, pak život je rájem.“

Franz-Olivier Giesbert se narodil 18. ledna 1949 v USA, jeho kořeny jsou německé, skotské, židovské a francouzské. V útlém věku se s rodiči vrátil do francouzské Normandie, vyrůstal pod vlivem silně věřící matky a v tradičně levicově orientované rodině. Už jako dítě se chtěl stát spisovatelem a coby devatenáctiletý mladík začal spolupracovat s literární rubrikou deníku Paris-Normandie. Zároveň vystudoval práva, později ovšem studoval i žurnalistiku a stal se politickým novinářem v Nouvel Observateur, v němž posléze získal post šéfredaktora. Jeho kariéra pokračovala ve vedení deníku Le Figaro a později týdeníku Le Point. V posledních letech je střídavě hlavní postavou několika kulturních, politických a ekonomických pořadů na různých kanálech France Télévisions. Většina Giesbertových knih je beletrie – od moderních bajek po detektivní romány –, u čtenářů velice dobře přijímaná pro svěží styl a nápaditost: za román Ohava získal Velkou cenu Francouzské akademie, za knihu Chlívek jednu z nejstarších francouzských literárních cen – Cenu Interrallié, podle knihy Nesmrtelný byl Richardem Berrym natočen film, v němž hrál hlaví roli Jean Reno (česky pod názvem 22 výstřelů).

Vydání knihy podpořil Centre National du Livre.

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované
a nezhodnocené téma „patosu“
a „patetičnosti“ v českém umění
a umělecko-estetickém myšlení tzv.
protektorátních let. V popředí stojí
uvažování historika umění a teoretika
umělecké skupiny „Sedm v říjnu“
(1939–1941) Pavla Kropáčka (1915–
1943) a historičky a teoretičky umění
Růženy Vackové (1901–1982), jejíž
rozsáhlou monografi i Výtvarný projev
v dramatickém umění (1948), kterou se
podařilo vydat krátce před autorčiným
zatčením a mnohaletých vězněním,
možno považovat mj. za svým způsobem
mimořádný příspěvek k teorii
performativity.
Uvažování o patosu je
zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi
estetickým a umělecko-historickým
uvažováním o umění, rekonstrukcí
afektivně-emocionální zkušenosti
s uměním a (est)etickým postojem
ve válečných letech, téměř v duchu
aischylovského pathei mathos – učit se
utrpením.