Černé ticho je druhou knihou ze série thrillerů finského autora Pekky Hiltunena, ve kterých hraje hlavní roli tajemné londýnské Studio. Jeho zakladatelka Mari si vzala za cíl napravovat spolu se svými spolupracovníky a zároveň přáteli zlo tohoto světa.
Ústřední příběh se točí kolem vyšetřování série brutálních vražd, které jejich pachatel uveřejňuje jako tajemné videonahrávky na sociálních sítích. Brzy se ukazuje velmi promyšlené propojení každého aspektu vražedných činů i jejich sdílení na internetu s chorobným uctíváním vrahova idolu popkultury. Tým Studia se tentokrát vydává přímo do nebezpečné akce za dopadením vraha daleko od své londýnské základny. Druhá kniha také odhaluje něco víc ze záhadného dětství Finky Mari a posouvá o něco dál životní zkušenost její krajanky Liy.

Pekka Hiltunen (*1966) je spisovatel a novinář žijící v Helsinkách. Pracuje jako redaktor v časopise Image. Debutoval románem Finské pouto, který je zároveň první z řady knih zasazených do prostředí Londýna. Pekka Hiltunen byl nominován na cenu Helsingin Sanomat Literature Prize za románovou prvotinu a získal ocenění Kaarle Prize 2012. V roce 2010 také obdržel cenu Writing Editor.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEA je bláznivým a hořkosměšným dobrodružstvím Inda ze zapadlé provincie, jenž se vypravil do Paříže, aby si v nákupním řetězci IKEA v akci zakoupil speciální postel s hřeby. V kapse má jednu falešnou stoeurovou bankovku a na nose sluneční brýle – oba předměty sehrají velice důležitou roli v jeho dalším životě: první mu na paty pověsí mstivého taxikáře, druhý mu do cesty přivede osudovou lásku, a to vše během několika hodin. Poté začíná jeho nedobrovolná a neuvěřitelná cesta čtyřmi kouty Evropy a Libyí, zprvu ve skříni z IKEA, poté kamionem, letadlem, horkovzdušným balonem i lodí. Absurdním humorem vyprávění probleskuje tvrdá realita: každodenní boj ilegálních migrantů, kteří jsou skutečnými dobrodruhy dneška

Romain Puértolas se narodil v Montpellieru v roce 1975. Žil střídavě ve Francii, v Anglii a Španělsku, kde se živil jako profesor francouzštiny a španělštiny, jako tlumočník, DJ, hudebník, kouzelník, steward… Po období stráveném na Národním ředitelství letového provozu zakotvil u Pohraniční policie a v současnosti pracuje v centrálním ředitelství jako analytik v oblasti ilegální imigrace. Své pracovní zkušenosti autor vtipně a s nadhledem zužitkoval v románu o fakírovi, jenž se nedobrovolně ocitl na cestách. Kniha mu přinesla úspěch, slávu, dlouhodobý prodej na prvních příčkách literární hitparády, prodej práv na překlad do téměř dvaceti jazyků a zájem filmařů.

Plochozemí není jen nejoblíbenějším literárním
dílem dr. Sheldona Coopera, geniálního hrdiny
populárního sitcomu Teorie velkého třesku, ale také
jedním z klasických textů sci-fi a fantasy, který
se svým věhlasem řadí vedle Gulliverových cest
nebo Alenky v říši divů. Tento „román o mnoha
rozměrech“ v sobě snoubí matematicko-fi losofi cké
pojednání a zábavnou, štiplavou společenskou
satiru; mísí se v něm téměř einsteinovské úvahy
o čtvrtém rozměru (sepsané ovšem dlouho před
vznikem Einsteinovy teorie relativity) s kritikou
viktoriánské společnosti, zejména nerovného
postavení žen. Ty mají v Plochozemí tvar úseček,
vojáci jsou trojúhelníkovití, obchodníci jsou o tvaru čtverce a tak dále; nejvyšší kastou
jsou pak kruhovití kněží (obecně lze říci, že čím má někdo v tomto podivuhodném
dvojrozměrném světě víc úhlů, tím výš stojí na společenském žebříčku).
Podmanivé vyprávění ctihodného obchodníka Čtverce půvabně dokreslují ilustrace
Chrudoše Valouška, jehož bizarní svět si svou fantaskností nijak nezadá s tím
Abbottovým.

Khaled Hosseini, autor světově úspěšných románů Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí, vydává třetí román, v němž se opět vrací do rodného Afghánistánu, ale zavede nás i do Paříže či Kalifornie.
Vypráví příběh sourozenců rozdělených v dětství. Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži.
Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí. Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí?
Na tyto otázky hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari? Otevřete knihu…

Zklamán nezájmem francouzského dvora a otřesen smrtí milované Émilie du Châtelet podlehne Voltaire několikaletému naléhání pruského panovníka Friedricha a přijme jeho nabídku dělat mu společníka. Emílie, na svou dobu velmi vzdělaná žena s obrovským rozhledem, ho ještě za života od tohoto kroku odrazovala, leč Voltaire věří naivní představě, že pruský král je „filozofem na trůně“. Friedrich si od pobytu slavného francouzského filozofa na svém dvoře slibuje nejen vylepšení svého obrazu, „své image“, a zmnožení své slávy, nýbrž také doufá, že Voltaire mu bude partnerem pro duchaplné rozhovory a korektorem jeho poetických a filozofických spisků. Jak se ale záhy ukáže, spisky za mnoho nestojí, a ti dva se temperamentem, životními postoji a zvyklostmi natolik odlišují, že dojde k rozkolu. Voltaire se ocitá v nebezpečí a musí prchnout. Na útěku je však na králův příkaz zadržen, je mu uloženo domácí vězení a zabavena zavazadla. Roztrpčený, zklamaný Voltaire musí snášet ponížení a zvůli svých věznitelů. Ti dva, král a filozof, se pak už nikdy nesetkají.
Autor H. J. Schädlich úsporně, leč historicky precizně ukázal neslučitelnost svobodného ducha s absolutistickou mocí. Zároveň čtenáři předkládá obraz Voltairovy milenky Emílie a jejich vzájemné, na svou dobu velmi osvícené lásky. Obraz Friedricha jako filozofa na trůně se ukázal být pouhou iluzí, přesně jak to Emílie předvídala.

Hans Joachim Schädlich (1935) pracoval do roku 1976 v Akademii věd ve východním Berlíně. Z instituce však byl vyhozen, když podepsal protest proti zvůli východoněmeckých úřadů, které zbavily občanství písničkáře a básníka Wolfa Biermanna. Šikana ze strany režimu ještě zesílila, když Schädlichovi v západoněmeckém nakladatelství Rowohlt vyšla sbírka kritických povídek „Versuchte Nähe“. V roce 1977 mu bylo umožněno vycestovat. Žil v Hamburku a od roku 1979 v Západním Berlíně. Má na svém kontě celou řadu prozaických děl a bezpočet ocenění.

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Ratolístka je nosnice zavřená v kleci, a přitom by chtěla mít kuřátka. Souhrou okolností se jí podaří dostat se z nosné haly ven, ale cesta za splněním snu je plná nejen „zázraků“, ale také zklamání, rozčarování a zoufalého boje o přežití. Alegorická bajka vypráví o touze po svobodě, lásce, mateřství, odmítání i přijímání, o životních kompromisech, zrání a smíření. Pohádka pro dospělé a děti o tom, že i bez křídel se dá dostat výš a dál, přestože dvorek je stále na dohled.

Vydání knihy podpořil Ústav pro překlad korejské literatury LTI Korea.

Prvotina autora románu Zlato. Dan Rhodes čtenáři předkládá „101 povídek o lásce“, které na první pohled mohou působit matoucím dojmem – několikařádkové texty, které lze snadno přelétnout očima, jako povídky právě nepůsobí. Čtenář, který přistoupí na autorovu hru a začte se do jeho mikropříběhů, momentek, zdánlivě absurdních situací, shledá, že Rhodesovy texty jsou jako ledovec, z větší části skrytý povrchnímu pohledu. Za absurdními, zdánlivě nepochopitelnými i dosti černými vtipy se skrývají dramata, která mohl prožít každý z nás, a pozorný pohled odhalí, že Rhodes ve skutečnosti píše o strachu ze samoty, smutku z opouštění a nenaplněných setkání, i o zaslepenosti láskou a štěstím.

Dan Rhodes (1972) je britský prozaik. Debutoval v roce 2000 sbírkou „101 povídek o lásce“ s názvem Antropologie. Hýčká si pozici na okraji literárního dění, a na svém blogu s oblibou zveřejňuje negativní recenze na svoje knihy. Přesto se dočkal čtenářského úspěchu, kritického ocenění a překladů do mnoha jazyků. Rhodesovým tématem jsou milostné vztahy, líčené s poťouchlým humorem, plné bizarních zvratů a podbarvené nostalgií a smutkem.

Originální autobiografi ký komiks kanadského
autora. Chester je unaven ze vztahů s ženami, a po
dalším rozchodu se rozhodne nezkoušet znovu
najít pevný vztah s jinou dívkou. Sex mu ovšem
schází, a získává ho tou nejsnadnější cestou: platí
za něj.
Ve své knize otevřeně líčí svoje zkušenosti
s prostitutkami, nejen tělesné, ale i emocionální.
Nejde nikterak o pornografii – Brownův komiks
zprostředkuje čtenáři svět profesionálních milenek,
ne každému známý a opředený předsudky, a je
především polemikou s tradičním chápáním vztahu
mezi mužem a ženou. Věcnému vyprávění odpovídá
i přesné a úsporné výtvarné pojetí.

Madeleine Albrightové nebylo ještě ani dvanáct, a už na vlastní oči viděla několik dějinných dramat — nacistickou okupaci rodného Československa, bombardování Londýna, kam se její rodina uchýlila do exilu, vítězství Spojenců ve druhé světové válce, vzestup komunismu a počátek studené války.

V Pražské zimě nyní Madeleine Albrightová líčí právě těch bouřlivých dvanáct let. Vychází přitom z někdejších dětských zážitků i ze své politické a akademické erudice, mísí rodinné vzpomínky a písemné dokumenty se záznamy aktérů tehdejšího dění a předkládá čtenářům působivou dějinnou fresku i niterné svědectví. Tyto dva póly jejího vyprávění se neustále doplňují i svářejí: autorka zkoumá minulost z hlediska nadčasových dilemat a zároveň vypráví velice osobní příběh s univerzálním dopadem.

Kniha zavede čtenáře z Pražského hradu do londýnských protileteckých krytů, z bezútěšného terezínského ghetta na zasedání předních světových státníků; Madeleine Albrightová se tu zamýšlí nad svým židovským původem, o němž se dozvěděla až ve zralém věku, rozebírá komplikovanou českou historii i nelehká mravní rozhodnutí, s nimiž se musela vyrovnávat generace jejích rodičů. Na základě svědectví současníků ukazuje, jak byly miliony obyčejných lidí vytrženy z rodinného prostředí a ocitly se v rolích exilových vůdců, odbojářů i kolaborantů, obětí i vrahů. Tyto nesmírně složité dějinné události jsou přitom utvářeny pojmy, jejichž smysl si člověk osvojí už v dětství: strachem, důvěrou, přizpůsobivostí, hledáním vlastní identity či vnímáním rozdílu mezi dobrem a zlem. „Nikomu, kdo byl na světě mezi lety 1937 a 1948,“ píše Madeleine Albrightová, „nebyl cizí hluboký smutek. Zahynuly miliony nevinných a na jejich smrt se nikdy nesmí zapomenout. Ztracené životy už dnes nenahradíme, máme však povinnost zjistit co nejvíce o tom, proč a jak se to všechno událo.

Knihu vzpomínek Madeleine Albrightové nejlépe přiblížil nedlouho před svým úmrtím autorčin blízký přítel Václav Havel: „Madeleine Albrightová napsala strhující příběh plný dobrodružství a vášně, tragédie a odvahy na pozadí okupovaného Československa během druhé světové války a následujících tří let, vedoucích k Únoru 1948. Ve své knize nabízí svěží, neotřelý pohled na události, jež formovaly její život a pozdější kariéru, a dovádí nás k hlubokému zamyšlení o mravních dilematech, které se projevovaly i v našich životech.“

I tento Bukowského román vypráví autorovo alter ego Henry
Chinaski, tentokrát se však s ním a jeho ženou Sarah dostáváme
do poněkud nezvyklého prostředí: do hollywoodských filmových
studií. Chinaski totiž pro Hollywood píše autobiografický
scénář – a v průběhu psaní se setkává s všemožnou filmovou
i společenskou smetánkou, od pohledných a povolných hereček
přes slavné režiséry po velké spisovatele. Ti všichni jsou přitom
pro autora terčem sžíravé ironie.
Netřeba dodávat, že i u tohoto
románu si přijdou na své příznivci svérázného Bukowského
stylu – i zde hlavní hrdina ze všech sil děvkaří, sází na dostizích,
excesivně konzumuje alkohol a vůbec všeobecně zanedbává
životosprávu a dobré mravy: Chinaski se zkrátka nezmění ani
v Hollywoodu.