Matka Vladimíry Čerepkové, původem Ruska, své dceři nikdy neřekla, kdo byl její otec. Jednou ji počal sovětský osvoboditel, jindy statečný inženýr, pak známý herec… Matka Vladimíru bila a odkládala do dětských domovů a pasťáků. Čerepková z nich unikala poezií, malováním a sérií pokusů o sebevraždu. Její velký talent rozpoznal básník František Hrubín. V sedmnácti jako „český Arthur Rimbaud v sukních“ zazářila v pražské vinárně Viola, kde flámovala s Allenem Ginsbergem. Juraj Jakubisko o ní natočil jeden ze svých prvních filmů. Žila nadoraz ze svého talentu a krásy, bez stálého domova a zaměstnání. Po kapsách nosila básně a potkana Artura. Prožila posledních pár hodin před otravou plynem s další kometou českého beatnického nebe, Václavem Hrabětem.

Po sovětské invazi emigrovala do Paříže, ale francouzsky se nikdy nenaučila. Žila prakticky bez dokumentů. Za svého života vydala šest knih poezie, měla spoustu avantýr a dvě velké lásky. Několik let strávila experimentováním s drogami v komuně hippies. Ošetřovala nemocného spisovatele Jana Čepa a uklízela u Jiřího Koláře, kterému občas připálila košili. Poslední období svého života strávila po boku muže, který byl o dvacet dva let mladší než ona. O své minulosti a těžkém dětství téměř nemluvila.

Když novinářka Alice Horáčková zpovídala na jaře roku 2012 básnířku v jejím pařížském bytě, netušila, že nejdelší rozhovor Vladimíry Čerepkové zůstane také jejím posledním. Na Vladimíru Čerepkovou v knize vzpomíná dvacítka jejích přátel i nepřátel, milenců i psychiatrů, kolegů i redaktorů jejích knih… Jsou mezi nimi režisér Juraj Jakubisko, hudebník Vráťa Brabenec, básnířka Inka Machulková, herec Pavel Landovský a přítel Pierre Helzel.

Zuří válka, uběhl měsíc od německého debaklu
u Stalingradu, Rudá armáda táhne na západ.
Do policejního ústředí v Berlíně dolehne zpráva,
že u ruského Smolensku byly nalezeny ostatky
svázaných a zastřelených polských důstojníků.
Vina má padnout na Němce, ale to nesmí Bernie
Günther a jeho parťáci dopustit. Jak ale dokázat,
že tu vraždili Rusové? Je třeba vydat se na dlouhou
cestu na východ…

V jednom z nejlepších románů Charlese Bukowského
sledujeme, jak Henry Chinaski, autorovo alter
ego, prožívá období druhé světové války. Když jej
nevezmou do armády, vydává se napříč Amerikou,
od jednoho města ke druhému, střídá špatně
placená zaměstnání, dělá si nové, bizarní známosti
a především: pije a přemýšlí nad nesmyslností
života. Faktótum mistrovsky evokuje autorův život
i dobu a nadchne nejen Bukowského oddané čtenáře,
nýbrž i ty, kteří se s tímto velkým americkým
autorem dosud neseznámili.

Charles Bukowski :

Do širšího povědomí čtenářů se dostal v 60. letech,
s nástupem tzv. malých časopisů, které dávaly prostor
nezávislé, proti establishmentu zaměřené tvorbě.
Svým bohémským životním stylem a nevybíravým
politickým slovníkem si vysloužil pozornost agentů FBI
a několikrát pobyl ve vězení, především za výtržnictví.
Zemřel roku 1994 jako kultovní a světově uznávaný
autor a počet jeho čtenářů po celém světě stále roste.

Lawrence J. Cohen, Ph.D. je dětský
psycholog, terapeut a lektor přednášející
o rodičovství na státních i soukromých
školách. Klade důraz na hravý přístup
ve výchově i na samotné hry, o čemž
svědčí už jeho předchozí kniha Playful
Parenting (Hravé rodičovství) z roku 2001,
která byla přeložena do čtrnácti jazyků.
Kromě dalších titulů pravidelně přispívá
do odborných i populárních časopisů.
Dr. Cohen žije v Bostonu ve státě
Massachusetts se ženou a dvěma dětmi.
Ve své knize nabízí autor rodičům řadu
praktických postupů a cvičení, které
vedou k uvolnění vnitřního napětí dítěte,
k rozvoji jeho sebedůvěry, k prohloubení
vztahu mezi dětmi a rodiči, ke zlepšení
jejich vzájemné komunikace a v důsledku
toho ke snížení hladiny úzkosti. Sází při
tom na empatii, hravost a fantazii dětí

Pozoruhodná bajka začíná vzpourou zvířat, která vyženou majitele farmy a začnou si vládnout sama. Zprvu ušlechtilé, idealistické myšlenky o rovnosti, svobodě a blahobytu záhy berou za své a jejich místo postupně zaujme propaganda, nesvoboda a totalitní diktatura. Farmu zvířat Orwell dopsal v roce 1944!

Caleb a Camille Fangovi, autoři happeningů
a performancí, zasvětili svůj život umění. Když ale
život umělce spočívá v neustálém posouvání hranic
toho, co lidé běžně považují za normální, těžko se
přitom vychovávají děti. Annie a Buster Fangovi
o tom vědí své. Celý život, co pamatují, účinkovali
v nejrůznějších rodičovských více či méně bláznivých
kouscích, často nedobrovolně. Teď už jsou dospělí,
vinou chaotického dětství se ovšem jen obtížně
vyrovnávají s každodenním životem mimo bizarní
svět otce a matky.

Když se jim vlastní život začíná sypat na hlavu,
nemají jinou možnost, než se vrátit do rodného
hnízda. Tam ale zjistí, že Caleb a Camille plánují
poslední akci – svůj opus magnum, celoživotní
mistrovské dílo. Co si o tom myslí děti, to pro
ně v tomto případě neznamená vůbec nic. Brzy
z toho vznikne konfl iktní situace, v níž se všichni
zúčastnění musí postavit před zásadní rozhodnutí:
je důležitější umění, nebo rodina?

Institut pokročilých studií, Princeton, 1980. Ředitel pověří mladou dokumentaristku Annu Rothovou, aby získala archiv Kurta Gödela, nejuzavřenějšího a nejuhrančivějšího matematika 20. století. Anna se proto musí spřátelit s ovdovělou Adélou Gödelovou, známou fúrii, která archiv, vědecky neobyčejně cenný, odmítá vydat; zřejmě proto, aby si vyřídila staré účty s princetonskou vědeckou komunitou. Hned při prvním setkání Adéla Anniny úmysly prohlédne. Proti očekávání ji nevyhodí, ale určí pravidla hry. Stará paní ví, že brzy zemře, a potřebuje vyprávět příběh, který nikdo nechtěl slyšet. Od zářivé Vídně třicátých let po poválečný Princeton, od anšlusu po maccarthismus, od konce pozitivistických ideálů po nástup nukleárních zbraní tak Anna objevuje životní dráhu génia, který neuměl žít, a ženy, která uměla jen milovat.

Spisovatelka Yannick Grannecová je původním povoláním grafička a ilustrátorka. Po maturitě na gymnáziu s přírodovědným zaměřením a uměleckém studiu absolvovala vysokou školu École nationale supérieure de création industrielle, kde v roce 1994 získala diplom průmyslové designérky. Velmi se zajímá o matematiku a poté, co napsala několik knížek pro děti, vydala v roce 2012 svůj první román Bohyně malých vítězství. Dnes žije v Saint-Paul de Vence a věnuje se psaní.

Jak napovídá samotný název, kniha Jak déle žít a cítit se lépe nám radí, jak prožít zdravý a dlouhý život. Zabývá se hlavně výživou, v prvé řadě pak vitaminy, z nichž nejdůležitější je vitamin C. Rozebírá působení vitaminů v lidském těle a jejich účinky proti různým nemocem, od nachlazení přes psychické poruchy až třeba po rakovinu či onemocnění srdce. Kniha se hned po svém vydání stala v USA bestselerem. Jedná se dosud o základní práci v oboru, který autor nazývá „ortomolekulární medicína“, což je léčba a prevence nemocí pomocí užívání optimálních dávek vitaminů a dalších látek, které jsou normálně přítomné v lidském těle. Autor knihy, Linus Pauling, je držitelem dvou Nobelových cen.

Americký kvantový chemik a biochemik, podle mnohých nejvýznamnější chemik dvacátého století. Jako jeden z prvních aplikoval kvantovou mechaniku v chemii; za svou práci týkající se podstaty chemické vazby obdržel v roce 1954 Nobelovu cenu za chemii. Patřil též k zakladatelům molekulární biologie, podílel se na objevování prostorové stavby bílkovin a významně přispěl i do řady dalších vědních oborů, například anesteziologie, metalurgie či psychologie. Po druhé světové válce se zabýval následky nadzemních testů jaderných zbraní a za svou kampaň proti těmto testům získal v roce 1962 Nobelovu cenu míru. V pozdějším věku začal propagovat pravidelné užívání velkých dávek vitamínu C; věřil, že jde o nejlepší prevenci proti mnoha chorobám včetně rakoviny. Paulingovu osobnost i dílo snad nejlépe vystihuje jeho charakteristický výrok: „Nejlepší cesta, jak mít dobrý nápad, je mít hodně nápadů.“

Václav Havel pohledem Michaela Žantovského: už tím je řečeno vše, co nová havlovská biografie přináší. Oba muži spolu dlouhá léta úzce spolupracovali, pojilo je blízké přátelství – a politický (a do značné míry i kulturní) odkaz Václava Havla dodnes Michael Žantovský rozvíjí jakožto diplomat působící na těch nejprestižnějších velvyslaneckých postech (USA, Izrael, Velká Británie).

Jeho kniha však nabídne nejenom autorův pohled „zevnitř“; Žantovský dokáže Havlovo působení vnímat i kriticky, s maximální možnou objektivitou a lidskou i odbornou erudicí. Už prvotní autorův „nástřel“, sestávající ze tří ukázkových kapitol, vzbudil v nakladatelském světě nefalšované nadšení – a dnes jsou práva na šestisetstránkovou publikaci (již autor napsal anglicky a sám si ji coby oceňovaný překladatel přeložil do svého mateřského jazyka) prodána již do deseti jazyků, přičemž další jazykové mutace jsou v jednání.

Ono nadšení ostatně potvrzují první recenze, vycházející ještě před podzimním vydáním knihy – mluví se v nich mj. o „živé, podrobné a zasvěcené biografii… působivé, citlivé kronice, úspěšně postihující spletité osudy velké postavy 20. století“ (Publishers Weekly) či o „impozantním životopise velkého muže uprostřed dějin těžce zkoušeného národa“ (Kirkus Review).

Otevřené dílo poprvé vyšlo v roce 1962 a vyvolalo bouřlivý ohlas v Itálii i v zahraničí. Šokovalo především svým přístupem: Umberto Eco zde poukazuje na některé paralely mezi určitými tendencemi v soudobém umění a postupy moderních vědních oborů, rozlišuje také dvojí pojetí uměleckého díla: první pojetí představuje naprogramovanou konstrukci, předurčující jedinou možnou organizaci významů, kdežto pojetí druhé, koncepce „otevřeného díla“, k níž směřuje právě moderní umění, počítá se svobodnou aktivitou čtenáře, který na vytváření konkrétní podoby uměleckého díla participuje.