Výrazně politologicky a sociologicky laděné cestopisné dílo z pera francouzského aristokrata a
spisovatele (1790 – 1857) po letech na významu nejenže neztratilo, ale naopak nabylo. Často je nazýván
„Tocquevillem Ruska“ a význačný americký diplomat a historik George F. Kennan se o něm vyjádřil takto: „Není-li to
velmi dobrá kniha o Rusku v roce 1839, je to skvělá kniha, nesporně nejlepší ze všech, o Stalinově Rusku a
vůbec ne špatná kniha o Rusku Brežněvově a Kosyginově.“ A jeho vyjádření lze vztáhnout i k Rusku Gorbačovově
a Putinově. Markýz de Custine, jemuž vedle vlastního spisovatelského talentu a pozorovatelského důvtipu nechyběli
ani věrohodní, spolehliví místní informátoři, své – dodnes platné – postřehy během cesty po Rusku zaznamenával
formou fiktivních dopisů, které z Ruska vyvezl doslova s nasazením vlastního života. V Rusku jeho dílo mohlo v
úplnosti vyjít až roku 1996, české vydání vychází z výboru francouzského historika Pierra Nory, které uvozuje editorova předmluva.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního
stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje
architekturu, literaturu, film, výtvarné umění
a hudbu. Tento román vychází ze zadání názvu
a místa fiktivního hlavního města Eurosvěta.
Pojednává o příchodu nového
knihovníka Mikuláše Jelena, který pro novou práci
opouští svůj antikvariát v Praze. S Urbem se však
nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované
s vidinou euroslávy a pak nikdy neprobuzené
a ke svému účelu nevyužité, si žije vlastním tajným
životem, o kterém nemá společnost ani stát
tušení. Mikuláš se tu setká s podivnými lidmi, kteří
v sobě přinášejí budoucnost. Někteří ho přicházejí
obejmout, jiní mu chtějí ublížit. Roli, kterou v tajném
plánu města sehrává, se musí učit přímo na jevišti.
Může jen doufat, že ji celou bude znát dřív, než ho
někdo stihne zabít.
Kniha je ilustrována nákresy a vizualizacemi
města, jež vznikly v ateliéru a vysokoškolském kurzu architekta Petra Hájka.

Praskající oheň v krbu, plíživé kroky křupající ve sněhu a doslova mrazivé tušení hrůzy. Ano, opět jsou tu tolik oblíbené Příšerné příběhy britského autora Chrise Priestleyho, kterého při návštěvě Prahy u příležitosti vydání českých překladů jeho knih město natolik nadchlo, že uvažuje umístit sem děj některého ze svých dalších děl. V sedmi příbězích prodchnutých tajuplnou, strašidelnou atmosférou čeká na čtenáře spousta geniálně nečekaných zvratů a samozřejmě nezbytné, hrůzu nahánějící poučení, že není radno porušovat pravidla ani psané či nepsané zákony a že zlé, zlomyslné chování je po zásluze potrestáno.

O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou
nadsázky říci, že je především příběhem osudových
ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském
Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví
o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou
okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského
mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného
Stehlík.
Důsledky obou těchto událostí, společně
s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho,
intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes
dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po
živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní
Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani
nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem
umění, ale i se světem zločinu.
Poslední román Donny Tarttové patří k nejzářivějším klenotům současné americké prózy: rozpoutal nefalšované čtenářské i kritické nadšení, získal Pulitzerovu cenu za rok 2014, literární kritici po celém světě se předhánějí v jeho chvále, nadšeně jej oceňuje Stephen King či Michelle Obamová… zkrátka a dobře: pokud hledáte velký americký román, který se navíc ještě skvěle čte, je pro vás Stehlík Donny Tarttové to pravé.

– prodáno přes dva miliony výtisků
– přeloženo do dvaatřiceti jazyků
– oceněno Pulitzerovou cenou za rok 2014 a řadou dalších literárních cen
– bestseller číslo jedna v USA, Německu, Nizozemí či Skandinávii

„Poté, co jsem uprchla ze Severní Koreje, jsem s překvapení zjistila, že pestré květy a zelené jarní výhonky jsou v jiných částech světa symbolem života a obrody. V Severní Koreji je jaro časem smrti. V této roční době už nezbývají žádné zásoby potravin a farmy žádné potraviny neprodukují, protože nové plodiny se teprve sázejí. Na jaře umírá nejvíce lidí hlady. Často jsme se sestrou slýchaly lidi na ulicích, jak procházejí kolem mrtvol a s politováním mumlají: ,Škoda že nevydrželi do léta.‘
Když teď, v dubnu a květnu, cestuju po Americe a Anglii, užívám si nádherné přírody a kochám se jarními květinami. Nezapomínám ale také na doby, kdy jsem sametové zelené kopce proklínala a přála si, aby ty kytky byly z chleba nebo cukru.“

Když bylo Yeonmi třináct, uprchly s matkou a sestrou ze Severní Koreje do Číny. Hnal je strach z komunistického režimu, který právě uvěznil otce rodiny, touha po svobodě, ale také obyčejný hlad. Cestou se jim však ztratila sestra a v Číně na ně čekalo kruté zklamání: Yeonmi s matkou skončily v rukou obchodníků s lidmi. Po dlouhých peripetiích se nakonec vysněné svobody přece jen dočkaly: dorazily do Jižní Korey a dokonce se zde shledaly se ztracenou sestrou.
Autobiografický příběh Yeonmi Parkové je fantastickým svědectvím o síle rodinných pout a vyprávěním člověka, který touží nejen po svobodě, ale hlavně po obyčejném slušném životě bez každodenního ponižování a politického vyplachování mozků. Abych přežila je dechberoucím napínavým příběhem, ve kterém nechybí dramatické filmové scény, nečekané zvraty, ale i jemný podvratný humor.

Co člověka přivede k sebevraždě? Je to jeden zlomový moment, nebo k ní nevyhnutelně směřuje celým svým
životem? A jak si s ní mají poradit pozůstalí? Miriam zemřela v Mnichově na anorexii. Její bratr (z Londýna) a otec (z
Ameriky) si přijeli vyzvednout její tělo, ale než jim ho úřady vydají, mají spoustu času na cestování – po Německu i po
vlastních myšlenkách. Teď oba čekají, až se zvedne mlha a oni budou moci odletět. Podaří se jim ale Mnichov
opravdu opustit?

Trident 1475. Přiběh jedné ritualni vraždy, je
jedinečnou mikrohistorickou studii věnovanou vztahům
Židů a křesťanů v pozdnim středověku. Prostřednictvim
detailnich soudnich protokolů, ktere vznikly v ramci
vyšetřovani tridentské židovske komunity, autor
vykresluje vykonstruované obviňovani Židů z rituální
vraždy za učelem ziskání křesťanské krve pro udajné
židovské naboženské obřady. V průběhu 15. stoleti
podobnych obvinění a procesů v italském a především
v německém prostředíi proběhlo hned několik, což svědči
o zjitřené atmosfeře, v niž lidé hledali viniky dobové
krize právě v Židech. Soudni protokoly Po-chia Hsiaovi
umožnily vysledovat genezi celého procesu od objeveníi
těla mrtvého malého chlapce přes obviněníi Židů až
po přiznání vynucená na mučidlech, jež z nevinných
židovských měšťanů učinila obětní beránky. Pozoruhodný
je i přistup cirkevních autorit, v nichž se střetávaly
ambice jedněch a racionalismus humanistů, kteří
obviňování z ritualnich vražd odmítali a neuspěšně se
pokoušeli o osvobozeníi nepravdivně obviněných.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Autor ve své kontroverzní knize zkoumá
radikální možnost, kterou fyzikové obvykle
neberou v úvahu, a sice skutečnost času. Zatímco
v každodenním životě vnímáme čas jako skutečný
a podřizujeme mu zcela svoje jednání, pro potřeby
fyzikálního zkoumání je takový náhled na čas
nevhodný. Fyzikové při zkoumání a formulování
zákonů, které utvářely a utvářejí podobu světa,
vidí čas jako iluzi: v běžném vnímání se vše sice
s časem mění, ale fyzikální zákony se obvykle
chápou jako v čase neměnné, univerzálně a vždy
platné. Smolin ovšem tvrdí, že vše může být
zcela jinak, že i fyzikální zákony se mohou v čase
měnit; a zkoumá, jaké důsledky by to mělo pro
vědu i pro svět jako takový.

Když se Pán much Williama Goldinga zabydlí v Pokoji
Emmy Donoghue, vzniknou Zápisky z bunkru Kevina
Brookse, kniha vyznamenaná The CILIP Carnegie Medal
za rok 2014, nejvýznamnější britskou cenou pro knihu
určenou dětem a mládeži.
Šest nešťastníků živoří v podzemním bunkru uvězněno
bezejmenným únoscem, jehož identita je stejně mlhavá
jako jeho motiv. První se tu ocitne šestnáctiletý Linus, po
něm následují devítiletá Jenny a čtyři dospělí. Neznají se,
nic je nespojuje. Vystaveni zvůli neznámého trýznitele
snaží se společnými silami najít způsob, jak v téhle
nelítostné situaci vydržet nucené soužití a hlavně přežít.
Když je však únosce začne štvát proti sobě navzájem
a nabídne jim, že propustí jednoho z nich za cenu života
jiného z vězňů, situace eskaluje. Hra tajemného zločince
na Boha začíná…

Roku 1923 dojde v židovské čtvrti Wilsonov ke čtyřem brutálním vraždám. Bezradná policie na pomoc povolá newyorského detektiva Aarona Fooda. Američan neobvyklými a mimořádně drsnými metodami vyšetřuje okultní zločiny ve velkoměstě, jehož historie je úplně jiná, než si myslíte. Na tento gotický horor ze střední Evropy nezapomenete!

Novela připomene zapomenutou kapitolu dějin města, ve kterém před sto lety vedle sebe žili Němci, Maďaři, Židé a menšina Slováků. Roku 1918 obyvatelé netoužili stát se součástí Československa. Představitelé nakonec vyhlásili vznik nezávislého města a jeho název odvodili od propagátora této myšlenky, amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Příběh zfilmoval režisér Tomáš Mašín (Tři sezóny v pekle) v česko-slovenské koprodukci.

Michal Hvorecký se narodil roku 1976. Vystudoval estetiku. Píše povídky, romány a blogy. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Překládá prózu a divadelní hry z němčiny. Žije s rodinou v Bratislavě. Najdete ho na Facebooku a na www.hvorecky.sk