Seznamte se s Dylanem Mintem. Je celkem fajn, až na toho Touretta. Jeho život, to je neustálá snaha ubránit se tomu, co ho Tourettův syndrom nutí dělat: potlačit nutkání sprostě nadávat, tiky, třas, vrčení, vytí psa, který se chce dostat ven, když je Dylan ve stresu. Není to snadné, zvlášť když je táta ve válce, neustále na mušce ostřelovačů, a máma pořád brečí.

A jako by to nestačilo, během jedné pravidelné kontroly u doktora zaslechne Dylan větu, která nebyla určena pro jeho uši. Podle všeho má namále a vydrží nanejvýš do srpna. Teď je duben. Za ty čtyři měsíce by Dylan chtěl ještě pár věcí stihnout a zažít. Pár super věcí. Například sex. Udělá si seznam, a odhodlaně se pustí do plnění posledních přání…

Autor zde sleduje další osudy Tiberia Claudia Caesara, který se stal římským imperátorem za pomoci svého přítele Agrippy a vládl až do své násilné smrti v roce 54 n. l. Svoje osudy vypráví ústy autora v čtivém románu, v němž naprosto objektivně a bez samolibosti seznamuje čtenáře nejen se svými drobnými i závažnými státotvornými úspěchy, ale hlavně s celkovou atmosférou doby, v níž se zrodilo křesťanství jako další z historických epoch ve vývoji lidstva

Nejbližší okolí jej považovalo za neškodného blázna, slaboduchého a méněcenného. Člověk, který po prodělané dětské mozkové obrně trpěl třasem rukou i hlavy, kulhal, byl nahluchlý a v rozrušení koktal, byl tím nejnepravděpodobnějším kandidátem na císařský trůn – a přesto na něj jako poslední dospělý žijící příslušník julsko-klaudijské dynastie usedl.
Celé jeho jméno zní Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus, většině smrtelníků je však znám pouze jako Claudius, a to i díky nejslavnějšímu románu britského historika a plodného romanopisce Roberta Gravese Já, Claudius.

Hlavním hrdinou i antihrdinou knihy Můj zrádce je Tyrone Meehan, jehož předobrazem byl bojovník za irskou nezávislost Denis Donaldson, zavražděný v roce 2006, necelý rok a půl poté, co se přiznal, že byl britským agentem. Příběh vypráví autorovo alter ego, pařížský houslař Antoine, irskými přáteli zvaný Tony. Antoine se nejprve náhodou, pak už úmyslně stává bezprostředním pozorovatelem i účastníkem krvavého boje Severních Irů za svobodu a možnost vládnout ve své zemi. Na vlastní kůži zažívá bídu irských obyvatel Belfastu, nespravedlnost, jíž dennodenně čelí. Zamiluje si Severní Irsko, zamiluje si uhelnými zplodinami a vlhkostí prosáklý Belfast, v němž byl vřele přijat muži i ženami, lidmi, kteří se rozhodli proti britskému útlaku bojovat tichým vzdorem i zbraněmi. Obzvlášť hluboké přátelství ho spojí s Tyronem, k němuž vzhlíží s narůstajícím obdivem, a nejen on. O to krutější je chvíle, kdy vyjde najevo Tyronova zrada. Ta z pohledu Antoina zpochybní nejen celý irský boj, který Antoine považoval za čistý, ale i jejich dlouholeté přátelství. A najednou odkrývá nový obsah slov, která k němu jeho zrádce pronesl: „Tohle není tvůj osud.“ Emotivní náboj Chalandonova vyprávění je strhujícím zážitkem, ať už Tyronův příběh popisuje Antoine, jenž se se zradou přítele, kterého hluboce ctil a miloval a jemuž bezvýhradně věřil, nesmírně těžko vyrovnává, nebo sám zrádce Tyrone v knize Návrat do Killybegs.

Sorj Chalandon (* 16. 5. 1952) pracoval v letech 1973–2007 v deníku Libération a od roku 2009 působí v satirickém týdeníku Le Canard Enchaîné. Začínal jako karikaturista, později se staral o grafickou úpravu deníku a nakonec se stal novinářem. Zpočátku psal pro společenskou rubriku, postupně se však vypracoval na reportéra, šéfreportéra a nakonec na zástupce šéfredaktora. Jako válečný zpravodaj zažil nejrůznější konflikty: v Libanonu, v Íránu, v Iráku, v Somálsku, v Afghánistánu… V roce 1988 dostal za reportáže o Severním Irsku a o soudním procesu s „lyonským řezníkem“ Klausem Barbiem cenu Alberta Londrese.
V roce 2005 vydal Sorj Chalandon svůj první román Malý Bonzík (Le Petit Bonzi), o rok později Slib (Une promesse), za nějž získal cenu Médicis.
Při psaní třetího románu Můj zrádce (Mon traître, 2008) se poprvé věnoval politickému tématu. Inspiroval se třiceti lety reportáží z Irska a ze Severního Irska a svým přátelstvím s Denisem Donaldsonem, bojovníkem IRA a šéfem její politické odnože, strany Sinn Féin. Denis se v prosinci 2005 přiznal, že republikánskou kauzu zradil. A protože šlo o příběh velice osobní, z novináře se v příběhu stal pařížský houslař a z Denise Donaldosna Tyron Meehan. Můj zrádce se dočkal i úspěšného divadelního zpracování.
V knize Legenda o našich otcích (La Légende de nos peres, 2009) pátrá autor v individuální a kolektivní paměti po příbězích odporu z období druhé světové války. V literárním podzimu roku 2011 způsobil Chalandon velký rozruch románem Návrat do Killybegs (Retour a Killybegs), později ověnčeným Velkou cenou Francouzské akademie. Autor se v něm vrací k příběhu Tyrona Meehana, tentokrát vyprávěnému z jeho pohledu, tedy z pohledu zrádce. V roce 2013 vydal autor román Čtvrtá zeď (Le quatrieme mur, česky vyjde v Argu), za nějž získal Goncourtovu cenu gymnazistů. Jeho zatím poslední román Povolání otce (Profession du pere) vyšel v srpnu 2015.
Uhrančivá síla textů Sorje Chalandona vyvěrá nepochybně z toho, že autor do svých knih promítá bezprostřední zkušenosti z reportážních cest do neklidných koutů zeměkoule.

Vydání knihy podpořil Centre National du Livre.

Je konec civilizace.
Neexistuje internet, televize ani mobilní telefony.
Nezbývá nic, co by člověku připomnělo, že je
lidským tvorem.
Apokalypsa začala. Teď zbývá jediný cíl:
PŘEŽÍT!
Nestává se často, aby se knize španělského autora
podařilo stát bestselerem v anglicky mluvících
zemích, ale španělskému novináři Manelu Loureirovi
se to povedlo. Jeho kniha se stala kultovní, ještě
když vycházela na pokračování na internetu, takže
se brzy dočkala knižního vydání a záhy překladů do
několika jazyků. V současné době se pracuje na jejím
zfilmování.

Mladý muž, hroznýš a nevypočitatelná kočičí šelma. Jedna rodina, dvě země a spousta kousků zlomených srdcí. V 80. letech na jugoslávském venkově provdají mladičkou muslimskou dívku za mladíka, kterého sotva zná. Snaží se, seč může, aby byla dobrou ženou, ale čeká ji jen jedno zklamání za druhým. Když se země rozpadne v plamenech válečné vřavy, rodina prchá a život, jak jej znávala, nechává za sebou. Mladý přistěhovalec vyrostl ve Finsku, chladné zemi, kde se od nově příchozích očekává, že vděčně přijmou určené místo ve společnosti. Osamělý vyděděnec si koupí hroznýše, poté se v baru seznamuje se záhadným kočičím stvořením, díky kterému se odhodlá se svým životem konečně něco podniknout.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Drsný thriller z krvavých devadesátých let líčící dramatické osudy členů podsvětí. Krátce po Sametové revoluci zavládlo ponuré období – smrt nikdy nebyla daleko a dařilo se všem druhům svinstva. V této atmosféře a nových podmínkách se z obyčejných lidí, kteří se snaží vyšvihnout, stávají výpalníci, drogoví dealeři, překupníci zbraní, zločinci v bílých límečcích nebo první mafiánští bossové. Do temné spirály chtě nechtě vtahují i své nejbližší, manželky i děti. Zatímco někteří získávají čím dál větší moc, jiní kráčejí k předčasnému konci. Černá hra je román o násilné epoše a lidech, které tato pohnutá doba spolkla.

Slovenský spisovatel roku 2014 v nejprestižnější anketě Martinus – Kniha roku!

Držitel ocenění nakladatelství Ikar za více než 100 000 prodaných výtisků!

Cena literární kritiky Zlaté pero za román Černá hra!

Drsný thriller z počátku 90. let, který dobu těsně po revoluci zobrazil tak realisticky a nemilosrdně, jak se to v České republice ještě nikomu nepodařilo!

S. je zločinec na útěku. Doposud vyvázl z každé pasti, kterou mu nastražila policie. Když se však dostane do ženského kláštera v horách a je mu poskytnut azyl, zjišťuje, že přežít tu v klidu jediný týden spolu s pěti mladými ženami a jednou tajemnou bytostí může být nad lidské schopnosti – a že při tom brzy jde o život.
Max Unterwasser je pseudonym začínajícího autora. Vyhrazuje si upozornit, že jeho malý erotický horor je určen čtenáři mužského pohlaví a libertinského založení, a sám Michaelu lapidárně charakterizuje takto: „Je to příběh, který začíná jako pubertální fantazie a končí jako postpubertální noční můra.“

„Atypický, kompozičně pozoruhodný román Bydlim v Nuslích je druhou knihou výtvarnice Daniely Šafránkové. Je spleten ze tří dějových linií – tří samostatných pramenů, které se vzájemně prolínají a v závěru vytvoří jeden jediný proud. Nejsilnější z pramenů čtenáře zavede do současného jihočeského městečka Lázně Toužim: zpoza oceánu sem přijíždí expert na srdeční choroby, doktor Černý. Zdá se ale, že nejde o ledasjakého „srdcaře“ – možná jde o čerta na misi za hříšnými dušemi. Jeho přítomnost v městečku rozvíří zapomenutá dramata, vytvoří dramata nová a krásný doktor poslouží místním obyvatelům jako zrcadlo, v němž se odrážejí jejich představy, touhy a nesplněná přání.
Druhý pramen vyvěrá z historie – jde o deníkové záznamy vojína G. S. z první světové války, které velice autenticky popisují jeho válečnou pouť přes východní Polsko až do ruského zajetí v dalekém Turkmenistánu a pak zpět do vlasti. Třetí pramen nese vyprávění malého Augustina, jenž vyrůstá v normalizačním Československu, konkrétně v pražských Nuslích – groteskně pokroucená každodennost, podivná doba nedoříkaných vět, dlouhých front na cokoliv a chatařské svobody je v bezprostředním dětském podání prazvláštně snová. Augustinovo dětství končí spolu s vládou komunistů a vyprávění téměř filmové se přenese na americký kontinent.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Sbírku inuitských pověstí doprovázejí ilustrace Árona z Hůrky (1822–1869), grónského umělce, který jako první vylíčil tyto drsné příběhy ze zorného úhlu původních obyvatel Arktidy. Největším kladem knihy je maximálně autentické zachycení grónské lidové slovesnosti, a to nikoli zvenčí, ale očima rodilého pozorovatele.