Román amerického prozaika Johna Clellona Holmese Jeď! je, jak se říkává, ztraceným diamantem, a to nejen pro své literární kvality. Děj, zasazený do New Yorku konce 40. let, nám přibližuje postavy, důvěrně známé z Kerouacových románů; Holmes ovšem svou strhující výpověď začal psát více než dva roky před svým slavnějším přítelem a vydal ji pět let před klasikou Na cestě. Allen Ginsberg, Jack Kerouac, William Burroughs, Neal Cassady a řada dalších beatniků zde odhaluje svá nitra, vrhá se do ztřeštěných dobrodružství, miluje, šílí a oddává se životu ve všech jeho formách. „Pokud chcete porozumět tomu, co Allen Ginsberg mínil veršem o ,nejlepších hlavách své generace‘, Jeď! je knihou, která vám to řekne,“ napsal básník Kenneth Rexroth. Slavní protagonisté beat generation jsou přitom v Holmesově románu představeni v jiném světle, než je obvykle známe – platí to hlavně pro Kerouaca a Cassadyho, ale i pro hlavního hrdinu Ginsberga, v té době zcela neznámého básníka, zmítaného nejistotami i strachem z šílenství, Ginsberga z doby ještě před Kvílením, Ginsberga hledajícího vlastní hlas.
Román Jeď! představuje nezaujatý záznam sebedestruktivních rituálů jedné generace; vznikl na základě deníků a je historicky velice věrný; poslouží jako nejen další příspěvek do ikonografie beat generation, ale lze jej právem zařadit k trojici nejvýznamnějších děl beat generation, tedy ke Kerouacovu Na cestě, Ginsbergovu Kvílení a Burroughsovu Nahému obědu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Už jste četli pohádku, jejiž hlavní hrdinka vůbec není? Teď máte možnost.Artová kniha spisovatele Petra Stančíka (cena Magnesia Litera za román Mlýn na mumie) a výtvarnice Toy Box (Zlatá stuha za komiks Moje kniha Vinnetou) vypráví napínavý příběh osamělé díry, která v gastrokosmu jedné kuchyně hledá planetu, na které žijí její kamarádky. Kniha je výjimečná i tím, že do ní bude provrtaná opravdová díra, skrze níž můžete třeba vyfukovat bubliny, nebo pít limonádu brčkem. Text doprovodí 40 krásných celostránkových ilustrací, takže na své si přijdou i děti, které ještě nedovedou číst. Teď máte možnost pomoci této unikátní knize na svět a vydat se s ní na dobrodružnou cestu plnou fantazie a vůně čerstvě umleté kávy.

Monumentální trojdílný Kafkův životopis napsaný německým literárním historikem Reinerem Stachem je rozsahem, komplexností i významem zcela jedinečné dílo, považované v zahraničí za milník biografické literatury. Autor na něm pracoval celých osmnáct let, Kafku a jeho dílo prozkoumal v širokých dobových, společenských a literárních souvislostech. Přesto jeho dílo není určeno úzkému okruhu „kafkologů“. Naopak, Stachův styl je barvitý, živý a čtivý: jako byste četli strhující, napínavý román.
První svazek zachycuje Kafkovo dětství a mládí, studia a prvních léta strávená v zaměstnání a zároveň vykresluje velkolepé dobové panorama spisovatelova rodného města, habsburské monarchie i celé střední Evropy. Kafkovy rané roky (1883–1911) rozhodně nebyly dobou pokojnou. Vznikala nová média a technologie – auta, první letadla, pásová výroba, telefon… to vše urychlovalo a měnilo život. Praha byla centrem vášnivých národnostních sporů a napětí, které se vybíjelo i na židovském obyvatelstvu. A uprostřed toho si citlivý Franz vybojovával cestu k duševní samostatnosti a k vlastní literární tvorbě – proti očekávání rodiny a nejednou i navzdory radám přátel.

Rozhodující roky života pod mikroskopem: Reiner Stach proměnil Franze Kafku v románovou postavu.
Süddeutsche Zeitung

Jeden z největších životopisných projektů německé literární historie […] biografie století.
Frankfurter Allgemeine Zeitung

Z recenze Hellmutha Karaseka, jež vyšla 27. září 2014 v deníku Die Welt:
„Hodina, kdy se Kafka 3. července 1883 narodil, přechází v Stachově podání v grandiózní panorama spletitých dějin Prahy a českého sebepojetí. Tehdejší Praha měla okolo 220 000 obyvatel. Osmdesát osm procent z nich se hlásilo ke katolictví, dvě procenta k protestantské víře a devět procent k judaismu. Doba Kafkova narození se odehrávala ve znamení radikálních změn. Zatímco město uvnitř starých hradeb obývali z valné části Němci a německy mluvící Židé, opodál probíhala nepozorovaná, leč rozhodující změna: předměstí osidloval český proletariát a české sebevědomí rostlo. Pokus předsedy vlády zavést po vyhraných volbách češtinu jako první úřední jazyk ztroskotal na odporu rakouských Němců. Národní mladočeské hnutí se zapletlo s vídeňským antisemitismem německy mluvících rasistů, jako byl Georg Heinrich von Schönerer a starosta Vídně Karl Lueger.“

“

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.
Vydání knihy podpořil Goethe Institut.
Vydání knihy podpořil Česko-německý fond budoucnosti.

Čtvrtým svazkem, Spisovatelé a leviatan, se uzavírá souborné vydání esejí George Orwella, které obsahuje celkem 241 esejí, analýz, recenzí a novinových sloupků z pera slavného spisovatele a novináře. V tomto závěrečném dílu, pokrývajícím roky 1947 -1949 si můžeme přečíst další sloupky „Jak to vidím já“, které známe už z předchozího svazku, Orwellovy recenze (např. na román Jádro věci Grahama Greena nebo esej „Lidská duše za socialismu od Oscara Wildea“), ale samozřejmě i úvahy politické. Například esej „K evropské jednotě“ z r.1947, v němž ještě Orwell stihl zařadit Československo mezi země s „tradicí demokratického socialismu“ bude pro čtenáře nepochybně zajímavý i dnes.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška. Emeritní profesor entomologie na Harvardově univerzitě a držitel dvou Pulitzerových cen za literaturu faktu se těší přezdívkám jako „otec sociobiologie“, či dokonce „otec biodiverzity“. Přestože jej čtenáři znají jako zapáleného humanistu, který nechová velké sympatie k organizovanému náboženství, patří k odpůrcům předního ateisty Richarda Dawkinse. Dlouhá léta s ním i řadou dalších biologů vede spor, který se dotýká nejhlubších tajemství původu lidského druhu, spor o samu podstatu člověka. Ve své nejnovější knize O smyslu lidské
existence dává čtenářům nahlédnout do stěží uvěřitelného světa mikrobů, poodkrývá tajemství vysoce organizovaných společenských druhů, jako jsou mravenci, zamýšlí se nad rolí náboženství, a dokonce i nad možnostmi existence života mimo naši planetu. Je to fascinující okno do mysli jednoho z nejvýznamnějších vědců současnosti.

Druhý díl detektivní trilogie pro mladé čtenáře je volným pokračováním napínavého příběhu Tajemství Hrobaříků.
Parta detektivů tentokrát vymění prostředí pražského hřbitova za romantické kulisy městečka Ostrožná, kde mladí hrdinové o prázdninách pomáhají na archeologických vykopávkách. Brzy se dozvědí, že ze zdejšího zámku během druhé světové války zmizela vzácná relikvie, a spolu s potomky šlechtického rodu se nadšeně pustí do řešení dávné záhady.

Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí.
Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se.
Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje.

Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů.
Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí.

Přijdete-li večer do kavárny ve Vršovicích, u stolu v rohu pravděpodobně uvidíte na první pohled zajímavého člověka. Nejspíš pije kafe s malým nebo upíjí malé plzně. Když si budete chtít jen tak přisednout, laskavě vám pokyne. Když ale vejde někdo, kdo halasně pronáší velká moudra, ten člověk – Vráťa Brabenec – opustí lokál nebo vetřelce pošle rychle někam.
Vráťovi můžete naslouchat, můžete s ním uvažovat o nejrůznějších strastech a radostech světa vezdejšího, můžete se od něj hodně dozvědět, můžete poznat jeho rodné Horní Počernice, indiány v Kanadě, setkat se s osudy nevšedních lidí … nesmíte ho ale zaplašit. Ne, není v něm zaječí strach z nějakého reálného nebezpečí, svoji odvahu k protestu proti zlovůli a blbosti už projevil mockrát, je to taková boží bázeň, pokora a skromnost, se kterou utíká před banalitami, malichernostmi a sebestředností zduřelého ega.

Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím. Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.