Útlý román Vzdálená hvězda vznikl rozpracováním posledního příběhu Nacistické literatury v Americe . Vypravěč líčí se směsí hrůzy a fascinace několik epizod ze života básníka, s nímž se seznámil počátkem 70. let na básnické dílně a pak se s ním znovu setkal až po Pinochetově puči – vlastně ne s ním, ale s jeho „vzdušnou poezií“, verši psanými na oblohu tryskami letadla. Pátrání po tom, kdo tento básník-válečný pilot vlastně je, co znamená umění pro život a kolik cizích životů je někdo svému svéráznému umění ochoten obětovat, tvoří páteř vyprávění plného odboček dalších příběhů. Kniha, považovaná literárními kritiky za jedno z nejpodstatnějších Bolanových děl, je bajkou nehodnou následování o podvodném umělci, jenž místo jakékoli etiky dbal pouze na estetiku, a další z variant Bolañova hledání podob moderního zla.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Vydání knihy podpořilo Velvyslanectví Chilské republiky.

Carpenterův životopis J. R. R. Tolkiena vyšel poprvé v roce 1977 a dočkal se řady reedic. Je považován za autorizovanou biografii, protože vznikal v osobním kontaktu se samotným Tolkienem a jeho rodinou. Autor měl přístup k pozůstalosti, Tolkienovým zápiskům a korespondenci, hovořil s jeho přáteli. Díky tomu jeho kniha poprvé zpřítomnila čtenářům do té doby spíše záhadnou osobnost autora Hobita a Pána prstenů, knih, které se v době práce na tomto životopisu už dávno staly klasikou známou po celém světě.
Carpenter podrobně a čtivě líčí Tolkienovy kořeny v Jižní Africe, studia v Británii, službu v armádě za první světové války, akademickou kariéru i rodinný život, ale současně i Tolkienovu spisovatelskou dráhu, která začala odbornými pracemi, vedle nichž však postupně rostla mytologická říše, z níž se zrodil Hobit i Pán prstenů.

Staré řecké báje a pověsti, pravděpodobně nejznámější kniha Eduarda Petišky s legendárními ilustracemi malíře Zdeňka Sklenáře obsahuje příběhy z řecké mytologie převyprávěné pro děti a mládež.
V jednotlivých příbězích se mladí čtenáři setkají s nejznámějšími řeckými bohy (např. Diem, Athénou, Afroditou, Apollonem), hrdiny (Heraklem, Theseem, Odyseem nebo Oidipem) či mytickými postavami i monstry (Amazonkami, Pegasem, Medúzou či Kerberem).
Autor, jemuž politická situace v tehdejším Československu bránila psát pro dospělé, vnímal Staré řecké báje a pověsti zároveň jako metaforický „román a o životě v Čechách“, o českých zoufalstvích a nadějích. Právě v tomto archetypickém pojetí antické látky zřejmě spočívá její trvalý úspěch, nejedná se totiž jen o převyprávění antických mýtů, nýbrž komplexní svědectví o lidském životě a charakteru, srozumitelné v každé době a ve všech jazycích, do nichž kniha byla přeložena (kupř. ve Francii dosáhla kolem pětadvaceti vydání a stala se školní četbou). I u nás se kniha od prvního vydání v roce 1958, dočkala mnoha vydání a od té doby oslovila několik generací čtenářů.

Sedmá, posmrtně vydaná kniha André Van Lysebetha se nezaměřuje na tělesná cvičení, ale na lidskou mysl. Autor nás v ní seznamuje s takzvanými „mentálními obrazy“, které jsou klíčem k meditaci, umožňující nám lépe čelit každodennímu stresu. O vědecké základy i o pradávné techniky jóginů se opírá jeho výklad, jak se můžeme otevřít nevyčerpatelnému zdroji Života, jímž je síla mysli. André Van Lysebeth propagoval integrální jógu, předpokládající nerozlučné spojení těla a mysli. Jeho četní následovníci najdou v této knize srozumitelný výklad, umožňující jim seznámit se s jógou mysli.

André Van Lysebeth za svého života vydal šest knih; Učím se jógu je jeho první svazek věnující se základním ásanám, u nichž jsou vždy popsány jejich jednodušší i složitější varianty.
Autorovo dílo se setkalo se širokým ohlasem nejen v rodné Belgii, ale i v mnoha dalších zemích. To proto, že Van Lysebeth se neomezuje jen na povrchní popis jednotlivých pozic, ale snaží se zájemci předat samu podstatu jógy. Už na prvních stránkách klade autor důraz na zdánlivě nepodstatné detaily (relaxace, dýchání, soustředění), které však tvoří s ásanami nedílný celek. Vysvětluje zásady, podle nichž se sestavuje série cviků, i pořadí, v němž je třeba polohy zařazovat. U každé ásany podrobně probírá její jednotlivé fáze, upozorňuje na možné chyby i na podmínky nezbytné k jejímu správnému provedení. Základní kurz jógy doplňují pokyny týkající se hygieny a stravování.

Další magický případ Petera Granta – tentokrát v KOMIKSU!

Grant patří k velmi zvláštní londýnské policejní jednotce. Je na plný úvazek policistou, na částečný čarodějem. Pracuje na velmi neobvyklých zločinech – na těch, které zavánějí magií a nejrozmanitějšími podivnostmi, které vyhřezávají z temného londýnského podsvětí.
Zatím poslední případ začíná na první pohled dokonale neškodným autem a jeho záhadným vražedným řáděním – bez řidiče. A než se stihnete vzpamatovat, je na scéně bosenský uprchlík, nejstrašidelnější auto v Anglii, partička teenagerů sjetých ketaminem a zejména – prostá dřevěná židle s nepěkně temnou minulostí…

Pozoruhodné politické sci-fi od velmistra tohoto žánru. Vítejte ve Spojených státech amerických a evropských. Po třetí světové válce se USA spojily s Německem, aby čelily třem dalším velmocem: Francouzské říši, Lidové čínské republice a Černé Africe. V čele konglomerátu stojí prezident der Alte, ale skutečnou moc drží „permanentní první dáma“ Nicole Thibodeuxová. Ta však už dávno zemřela a roli Nicole sehrávají další a další ženy. A co když prezident vůbec není člověk, ale android?

Román Simulakra vznikl v roce 1964 a její vize budoucnosti je bizarní a znepokojivá.

Fejetony a sloupky o zvířatech, lidech, levé mozkové hemisféře, Francii, Havaji, České Lípě i Českém Dubu, léčivém dubu, děravém kýblu, džungli, spolucestujících, kufrech, pitomém syndromu, kterým autorka trpí, a o všem, co tvoří její svět…

Závěrka je milostná novela o prokletí doby, kdy se každý může stát fotografem a udělat alespoň jednu dobrou fotku. Důležitá je motivace. Motivací Matěje Runda je Věra, půvabná mladá žena, která si neuvědomuje svou fotogeničnost – svou krásu „na druhý pohled“. Matěj tento její dar objeví, ale má zásadní problém: neumí fotit. Přesto začne Věru fotografovat. Jeho snímky jsou překvapivě dobré a čím dál lepší, vzbuzují pozornost, obdiv, ale i odsouzení. Jsou nepokrytě erotické, ale i sexistické. Nefotografa i jeho nemodelku dostihne internetové renomé, snad i sláva, ale čím větší je jejich úspěch, tím hůř k sobě nacházejí cestu. Profesionální vztah tak může skončit jen dvojím způsobem: buď láskou, anebo nenávistí. Závěrka je ilustrovaná autorovými fotografiemi. Díky ní se stává fotografem.

Autobiograficky laděná povídka Pouť do Země východní bývá mnoha literárními historiky považována za prolog Hry se skleněnými perlami. Hesse ji začal psát v roce 1930, v době, kdy velké naděje na lepší duchovní uspořádání společnosti po první světové válce pomalu braly za své. Povídka reflektovala autorův pocit osamění a zmaru i rozchod s přítelem a duchovním učitelem Gustavem Gräserem považovaným za „Gándhího Západu“. Ústředním motivem je hledání ideálu, potřeba mravní zralosti a podřízení života jednotlivce nadosobnímu celku. Vypravěč, bývalý hudebník H. H., prožívá osobní krizi. V prázdnotě života beze smyslu vzpomíná na dobu, kdy se jako člen tajného Bratrstva vydal na Východ, vstříc světlu a zázraku. Jejich společná pouť byla cestou prostorem i časem, na hraně snu a skutečnosti. Působivý, poetický styl, umné proplétání motivů a postav reálných i literárních činí z povídky mimořádný klenot.