Berlín 1940. Mladičké Židovce Marii Jalowiczové hrozí deportace. Jenže ona chce žít. Za každou cenu. A tak zmizí. Celou válku se skrývá a někdy za to platí opravdu vysokou cenu.
Po 50 letech od skončení války namluví Marie poprvé celý svůj životní příběh na 77 magnetofonových pásků. Stanou se základem jedinečného časového dokumentu. Otevřeně, bez vnitřní cenzury v něm hrdinka líčí, jaké to je protloukat se den po dni Berlínem ovládaném Hitlerem: Potřebuje falešné doklady, úkryty, lidi, kteří jsou ochotni jí nezištně i za úplatu pomoci. Pokusí se nacistům uniknout fingovaným sňatkem s Číňanem, snaží se přes Bulharsko vycestovat do Palestiny. Marně. Musí zkrátka přežít v Berlíně. Je svolná ke všemu, tak silná je její touha přežít.
Autentická výpověď mimořádně statečné, nezdolné ženy doplňuje doslov jejího syna, Hermanna Simona, historika a ředitele Nadace Nová synagoga v Berlíně.

„Upřímná výpověď o přežití uprostřed nacistického Berlína neskrývá žádná tabu.“
Channah Trzebinerová, Jüdische Allgemeine

„Kdo se chce o lidovém odporu, nenávisti, morálce, lidskosti a proletářském nacismu dozvědět víc, ať si přečte tuhle knihu.“
Götz Aly, Berliner Zeitung

Ukázka:

Na podzim 1941 jsem dostala předvolání na Úřad práce. První výzvu jsem ignorovala, což byla neuvěřitelná drzost. Pak přišel další lístek, tentokrát s označením „Druhá výzva“. Odnesla jsem ho na úřad a řekla: „To je ale zvláštní! Tady stojí Druhá výzva, ale já žádnou první nikdy nedostala.“ Poslali do mě přádelny, malého podniku s takzvaným oddělením pro Židy. Pracovní podmínky byly příšerné. Přidělili mě na noční a já musela chodit na směny absolutně temnými ulicemi. I hala, ve které jsme pracovali, byla velice špatně osvětlená. Neustále se mi trhalo vlákno a předačka na mě ječela, že to hraničí se sabotáží. Po několika dnech jsem šla do kanceláře a řekla jsem mladé úřednici, že se snažím ze všech sil, že se mi ale neustále trhá vlákno, že jsem toho v poslední době hodně prodělala a že se mnou mají jenom problémy. Vtom vešla předačka a rozkřičela se: „Tu židovskou svini byste měli vyhodit, nestojí ani za plivnutí!“ Přikývla jsem: „Ano, prosím, propusťte mě. Já totiž nesmím dát výpověď.“ „Ach tak,“ odpověděla úřednice, „to jsem nevěděla. Dobrá, tak vás tedy propustíme. Vaše předačka přece řekla, že jste neschopná.“ Okamžitě mi vystavila papíry a mile mi popřála hodně štěstí. Samozřejmě jsem byla opět hlášená na Úřadě práce, a tak jsem brzy dostala další předvolání. Pak přišlo druhé a já si pomyslela, že až přijde třetí, budu tam muset jít. Ale dopadlo to jinak. V pokoji vedle mě donedávna bydlel Harry Kaplan, číšník, který hrál na klarinet. Pak ho však deportovali. Jednou se ozval zvonek a za dveřmi stál listonoš s doporučeným psaní pro pana Kaplana. „Není tady,“ řekla jsem. „Odvedli ho.“ „Aha! V tom případě musím na obálku napsat odstěhován na východ bez udání adresy,“ prohlásil listonoš. „A pak tu mám ještě něco, měla by tu bydlet jistá slečna Jalowiczová.“ Okamžitě jsem tu obálku poznala: Byla to další výzva z Úřadu práce. „Tam taky napište odstěhována na východ bez udání adresy,“ vyhrkla jsem rychle. A tak mě vymazali z evidence Úřadu práce, protože jsem měla tolik drzosti, abych úřadům oznámila, že už jsem deportovaná.

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Román Emila Hakla předjímá to, k čemu technověda směřuje již delší dobu – výrobu umělého člověka. Frankensteinovská touha lidstva je zde naplněna v ryze amatérských podmínkách. To však oběma hrdinům nebrání prožít intenzivní vztah založený na vzájemné příchylnosti, která časem přeroste v závislost, spikleneckém přátelství a sexu. Je to román o lásce s téměř detektivní zápletkou, napsaný autorovým typicky úsporným a svižným stylem. Život je zázrak, ať vzniká jakkoli.

V malé kavárně ve válkou rozervaném Kábulu svedl osud dohromady pět žen z jediného důvodu: aby pomáhaly – jedna druhé i všem ostatním. Volné pokračování Kavárničky v Kábulu přivádí na scénu staré známé postavy i nové tváře. Zakladatelka kavárny Sunny se po návratu do Spojených států snaží marně zapadnout do běžného života a nepřestává snít o návratu do milovaného Afghánistánu. Shea se naopak na své afghánské kořeny po prožitém traumatu usilovně snaží zapomenout. Jasmína, které teď kavárna patří, se snaží pomáhat dívkám a ženám, kterým hrozí stejný osud, jemuž ona jen o vlásek unikla. Zara, zaslíbená násilníkovi, jehož v životě neviděla, přichází do kavárny, aby zde našla útočiště. A Háladžán, babička, která dál porušuje všechna pravidla, se potají učí řídit… Nechte se znovu pohltit silou přátelství a oddanosti, lásky a ztráty na místech, která jsou od sebe tak vzdálená a přece k sobě mají blíž, než byste čekali.

Hutné minipovídky, hořkohumorné glosy k současnosti, texty nabité nejen ironií, ale hlavně sebeironií, sdělující často v pár větách více než patero novin od A do Zet.

Karel Steigerwald

„Ženy rády píšou rozsáhlé romány o lásce, v nichž se láska topí v kaši slov, slov, slov… a slova v moři nudných dějů, jimiž se ženy domnívají vyjadřovati celý svět. Rády takové romány také čtou. Ale píší tak i muži. Turnová postupuje jinak: sbírá maličké plíšky života, na něž pár slovy napíše celé romány, velké zprávy o pitvornosti života. K čemu jiní potřebují stovky stran, k tomu Turnová potřebuje strany půl. Čtu ty půlstrany s rozkoší nad inteligencí autorčina cynismu, nad nímž víc lidského už není. Udělat z malé věci velkou je umění prvního řádu. Od dob Vaculíka v šedesátých letech je Turnová druha osoba, kdo tohle se sloupkem umí.“

Martin Machovec – Babylon

„Sloupky Evy Turnové jsou vlastně jakési minipovídky, hořkohumorné glosy k současnosti, texty nabité nejen ironií, ale hlavně sebeironií, texty nesmírně hutné. Svět Evy Turnové je svět náš, je to ovšem svět nahlížený jejíma očima, očima ženy žijící dnes v Česku, je to tedy také její vlastní universum.
Právě tam, kde současné české autorky dokáží být sebeironické, sarkastické, tam, kde jejich psaní si uchovává svoji ženskost, aniž by se omezovalo na pár ohraných emocionálních témat, přispívají k české literatuře dílem velmi výrazným. A to Eva Turnová zvládá skvěle.“

Petr Slabý – UNI

„Psaní Evy Turnové je pohlazení, které nezavání sebestředností, ale spíše předává poselství současného uvažování podobně smýšlejících jedinců v současné katastrofické době. Její fenomenální eseje přináší také sice útlá ale ve svém vyznění plnotučná publikace Turnový háj, jenž je kolekcí fejetonů, které byly publikovány v časopisech Instinkt a Reflex. Vlastně tu žánr není možno jednoznačně určit, takže by se asi nejvíc hodil výraz reflexe. Tahle kniha je setkáním virtuální reality s absolutním konkrétnem i snovými vizemi a nostalgickými vzpomínkami. Dadaistický průnik myšlenek spojený s každodenním chodem života.“

V roce 1920 vyšly pod titulem Klingsor poprvé tři povídky Hermanna Hesseho, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu. Na první pohled se jeví dosti různorodé, a přece mají jedno společné: vztah k expresionismu. Povídka Klein a Wagner je patrně autorovým nejexpresionističtějším textem, rozdvojením hrdiny se do ní promítá Hesseho zkušenost s psychoanalýzou i nevole k měšťáckému světu. V Dětské duši reflektuje Hesse z pohledu dospělého zážitek z vlastního dětství. V povídce Klingsorovo poslední léto se bezesporu odrazila velká změna, která se udála v Hesseho životě: Jeho první žena Maria Bernoulli byla trvale hospitalizována pro schizofrenii, manželství se rozpadlo, Hesse byl propuštěn z oddělení péče o válečné zajatce, Německo ovládl zhoubný nacionalismus a Hesse přesídlil do slunné Montagnoly ve švýcarském kantonu Ticino, kde našel nejen nový domov, ale i novou lásku k malířce a zpěvačce Ruth Wengerové. Prostřednictvím hlavní postavy, osamělého malíře, Hesse zkoumá umělectví jako možnost a způsob existence. Klingsor vyděšený blížící se smrtí se snaží prožít zbývající čas co nejlépe a nejradostněji, cele se oddává umění, noci tráví u vína a v náručí žen. Povídka vrcholí Klingsorovým posledním uměleckým počinem, autoportrétem, který jako by byl zpodobněním mnoha tváří.

Hernann Hesse (1877–1962) je nejvydávanějším německým autorem 20. století, mnohá jeho díla dosáhla milionových nákladů. Intenzita jeho působení se po 2. světové válce výrazně zvyšovala od 50. let nejprve v Koreji a v Japonsku, posléze v 60. a 70. letech obzvláště v USA. Pro mladou generaci se Hesse nechtěně stal jakýmsi guru, mladí z něho čerpali inspiraci pro svůj boj proti autoritám, pro odmítání utilitárnosti západní civilizace, přejímali jeho intenzivní vztah k přírodě, k východním filozofiím a náboženstvím atd. Hesse však v podstatě nikdy neopustil svou křesťanskožidovskou orientaci a dalšími vlivy ji pouze obohacoval.

Martelovo veselé i smutné zkoumání fenoménu náboženské víry. Je lepší věřit, anebo nevěřit, a jak se vyhnout neblahým důsledkům obojího? Na to odpovídají tři příběhy, z nichž se kniha skládá. První se odehrává v roce 1904, kdy se mladý muž jménem Tomas vydal pozpátku na pouť do portugalských hor. Druhý příběh nás přenese do roku 1938, kdy jistý lékař provádí ohledání těla jistého starce, ale musí se při tom vyrovnávat s neochvějnou přítomností jeho vdovy. V třetím příběhu se setkáváme s americkým senátorem, jehož život a kariéra jsou navždy proměněny během návštěvy útulku pro opuštěné šimpanze.

Ve čtvrtém románu cyklu historických detektivek Juraje Červenáka navštíví hrdinové Vídeň přelomu 16. a 17. století. Napínavý politický thriller ohromí dokonale vykreslenými dobovými reáliemi i spletitým příběhem plným akce, ale především sugestivním hledáním kořenů zločinu, při němž není příliš jasné, na které straně se nachází dobro a na které zlo.

Nad někdejším císařským sídlem se stahují mračna. Špioni biskupa Khlesla zavětřili stopu protestantského spiknutí, kterého cílem je likvidace nejvyšších katolických hodnostářů. Obětí prvního útoku se stane sám následník trůnu, arcivévoda Matyáš Habsburský. Zatímco lékaři bojují o jeho život, Stein, Barbarič a Jaroš v ulicích Vídně a blízkém okolí pátrají po nelítostném vrahovi. Možná je to úkol nad jejich síly – za maskou „ďábla v zrcadle“ se údajně skrývá člověk, který se pohybuje v nejvyšších kruzích. Napětí mezi vídeňskými katolíky a protestanty se stupňuje a vkrádá se i mezi Steina a Barbariče. Nebudou nakonec stát proti sobě?

„Komisař Adamsberg se za pomoci svých poněkud neotřelých metod (a též za pomoci poněkud zvláštního kolegy Danglarda) pokouší přijít na kloub záhadě, která jako by se do dnešních dní vyloupla ze středověku. Začíná to celkem nenápadně: nejprve vysloužilý bretonský námořník Joss, jenž na jednom pařížském náměstíčku obnovil pradávné vyvolávačské řemeslo, začne mezi zprávami, které má oznámit světu, nacházet podivné, těžko srozumitelné a temné vzkazy. Poté kdosi na dveře ve vybraných domech čmárá tajemné obrácené čtyřky. A pak se začnou objevovat mrtvoly…

V českém překladu už známé případy svérázného komisaře Adamsberga připravujeme v reedicích a v novém grafickém zpracování spolu s těmi, které francouzská historička Frédérique Audouin-Rouzeauová, píšící pod pseudonymem Fred Vargas, pro své čtenáře píše nově.
„

Ve čtvrtém románu cyklu historických detektivek Juraje Červenáka navštíví hrdinové Vídeň přelomu 16. a 17. století.
Napínavý politický thriller ohromí dokonale vykreslenými dobovými reáliemi i spletitým příběhem plným akce, ale především sugestivním hledáním kořenů zločinu, při němž není příliš jasné, na které straně se nachází dobro a na které zlo.

Nad někdejším císařským sídlem se stahují mračna. Špioni biskupa Khlesla zavětřili stopu protestantského spiknutí, kterého cílem je likvidace nejvyšších katolických hodnostářů. Obětí prvního útoku se stane sám následník trůnu, arcivévoda Matyáš Habsburský. Zatímco lékaři bojují o jeho život, Stein, Barbarič a Jaroš v ulicích Vídně a blízkém okolí pátrají po nelítostném vrahovi. Možná je to úkol nad jejich síly – za maskou „ďábla v zrcadle“ se údajně skrývá člověk, který se pohybuje v nejvyšších kruzích. Napětí mezi vídeňskými katolíky a protestanty se stupňuje a vkrádá se i mezi Steina a Barbariče. Nebudou nakonec stát proti sobě?

Kniha šesti povídkami a jednou novelou představuje rozmanitou tvorbu Edogawy Rampa (1894–1965), zakladatele japonské varianty detektivního žánru. Inspirace Edgarem Allanem Poem, podle kterého si autor zvolil svůj tvůrčí pseudonym a která ho vedla k psaní příběhů s tajemstvím, je zjevná i v atmosféře jeho textů. V pozdější tvorbě se přiklonil spíše ke groteskním a erotickým tématům – je považován za zakladatele žánru ero guro nansensu („erotický groteskní nonsens“). Často se pohybuje na pomezí žánrů, rád pracuje také s prvky hororu. Mnoho jeho příběhů bylo zfilmováno.

Vydání knihy podpořil Japan Foundation.