Román Múza je novou knihou anglické spisovatelky Jessie Burtonové, jejíž předchozí kniha Miniaturista se stala světovým bestsellerem, prodalo se přes milion výtisků, byla přeložena do 37 jazyků a stala se knihou roku 2014.

Strhující příběh plný záhad a zvratů tvoří dvě dějové linie: první z Anglie šedesátých let dvacátého století, druhá ze Španělska konce třicátých let. Do Londýna přijíždí Odelle, mladá absolventka univerzity na Trinidadu. Píše básně, ale musí prodávat boty. Má pocit, že štěstí jí konečně začíná přát, když získá místo písařky v galerii a seznámí se s mužem, jemuž matka odkázala pozoruhodný obraz – pravděpodobně mistrovské dílo španělského malíře Isaaca Roblese.
Kolem obrazu houstne spleť záhad a klamů, takže Odelle brzy neví, komu může věřit a co je pravda. Klíč k ní se ztrácí někde v bouřlivých časech těsně před občanskou válkou ve Španělsku, kde v chudé vesnici spolu s rodiči tráví léto nadaná Olive, dcera vídeňského obchodníka s obrazy, a odkud pochází Isaac Robles, který se chce slávou vyrovnat Picassovi.

Jedinečný dramatický příběh o ctižádosti, lásce a touze lidí více či méně talentovaných i o tom, jak naše životy nutně utváří doba, do níž jsme se narodili.

I román Múza (vyšel 2016) se hned po vyjití umístil na první příčce žebříčku bestsellerů. Ihned během prvních deseti dnů se prodalo 10000 výtisků. Práva byla doposud prodána do 27 zemí.

Příběh Burtonové je více než okouzlující. Autorka má nezpochybnitelný dar uchvátit čtenářovu pozornost a udržet si ji. Opravdové překvapení.

Sunday Times

Silný a poutavý příběh. Burtonová vdechla svým slovům život.

The Independet

Burtonová beze sporu dokáže svým literárním jazykem a záhadnou atmosférou v obou skvěle zpracovaných paralelních dějových rovinách románu čtenáře uchvátit až do poslední strany.

The Herald

Jessie Burtonová se narodila v roce 1982 a žije v Londýně. Vystudovala Univerzitu v Oxfordu a The Royal Central School of Speech and Drama. Devět let se věnovala profesionálně herectví a PA. Hned její první román Miniaturista (The Miniaturist, česky 2014) se stal světovým bestsellerem.

Snili jste někdy o tom, že si koupíte zámek? Tedy… alespoň ruinu, ze které by se zámek dal časem vydobýt? Snili jste někdy o tom, že najdete místo v srdci venkova a založíte tam kulturní centrum, kde budete pořádat výstavy, koncerty, divadelní představení…? Snili jste někdy o tom, že změníte svůj život a stanete se třeba venkovským hoteliérem? Snili jste někdy o Provence? A napadlo vás všechny tyto své sny spojit – a pak je začít proměňovat ve skutečnost? Přesně to totiž udělali česká malířka a spisovatelka Lenka Horňáková-Civade a její francouzský manžel Jean Louis, tedy Honza Ludvík. O tom, jak se sny plní, zhmotňují, ale také jak se srážejí s realitou, mění se v minulost a uvolňují cestu snům novým, je tato vtipná, poetická a přemýšlivá kniha, která se ke čtenářům vrací v novém vydání.

Pokud jste si mysleli, že po pádu komunismu má už mládež život růžový a možnosti neomezené, tak to jste dost mimo. Bezejmenný hrdina Cobainových žáků nás provede od idylického dětství přes základku a učňák až do dospělosti. Jinak řečeno z pískoviště k nadšenému objevování světa, kdy je člověk Lennonem, ale taky trochu Kerouacem, přes temný opar chlastu, drog a vědomí, že nikdo to tu nepřežije, až po rezignované poznání, že ráčkující kluci dělají ve skladu. Příběh jako každý druhý. Co ale z Pechova románu dělá skvost, je přesně odposlouchaný jazyk, vytříbený cit pro dialog a smysl pro humor, byť většinou šibeniční. Pusťte si Nirvanu, zapalte si a otevřete knihu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

V mnohém průkopnická a nejen pro medievistické bádání inovativní kniha Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku byly završením Grausových výzkumů o genezi raně středověkého státu, o formování středověkých představ o počátku společnosti, o etnogenezi kmenů a národů a o vzniku tradic spojených s národními světci a zakladateli panovnických dynastií. K jejímu sepsání František Graus směřoval již od počátku 60. let. Již tehdy si předsevzal, že problematiku vzniku středověké kolektivní paměti a dějinného povědomí v českých zemích zpracuje komparativním způsobem. Primárně se mu nabízelo prostředí středověké říše, v němž se prostřednictvím germánské mytologie vytvořily svébytné představy o původu a charakteru germánských kmenů a jejich vládců. Ty se v mnoha variantách udržely hluboko do 18. a 19. století. V době vzedmutého historismu pak hrály rozhodující úlohu při vzniku moderního německého státního a národního povědomí. Posléze se rozhodl v Živé minulosti srovnat vývoj v Čechách a říši s vývojem ve francouzském království, jenž se v mnoha ohledech ubíral zcela jinými cestami. I přes odlišný vývoj však rovněž vedl ke vzniku historizujícího národního povědomí, jehož sakrální a monarchistické prvky nedokázala plně překrýt ani Francouzská revoluce. Stopováním geneze historického povědomí a kulturní paměti v této knize František Graus předběhl dnes velmi moderní bádání o místech paměti a politice paměti. Zároveň se mu podařilo na českých, německých a francouzských příkladech ukázat, že středověká minulost je v moderních společnostech velmi živá a že jak z hlediska kultury, tak z hlediska politiky výrazně ovlivňuje naši současnost. Platilo to v 70. letech a platí to i dnes. Minulosti se podle Grause nemůžeme nikdy zbavit, můžeme se s ní pouze naučit žít, můžeme se z ní poučit, avšak nesmíme ji přehlížet, protože nás nakonec vždy ať už ve své pozitivní či negativní podobě opět zasáhne.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Cocteau, Hemingway, Breton, Tzara, Picasso, Modigliani a pochopitelně fotograf Man Ray. Ty všechny nespojuje pouze bohémská Paříž, ale také známost s jistou Kiki z Monparnassu, múzou celé meziválečné pařížské generace, která se po Velké válce opíjela životem a snažila se vypít všechno šampaňské Francie ještě před tím, než začne válka další. Příběh neobyčejné obyčejné dívky, která měla talent zaujmout celou bohému, přináší do mnoha jazyků přeložený francouzský komiks kreslířky Catel a scenáristy Bocqueta. Kiki ale nebyla jen múzou jedné generace, hledající způsob, jak se zbavit kocoviny z první světové války, byla především jednou z prvních emancipovaných žen dvacátého století. Vedle sexuální a citové svobody, kterou si dopřávala, se u Kiki projevovala svoboda ve vystupování, v projevu a v myšlení, která nevzešla odnikud odjinud než ze školy života.

Magdaléna, Libuše, Eva… jedna rodová linie a stejný osud: všechny vyrůstají bez otce. Magdaléna zažila nacistickou okupaci, Libušino dětství, rámované kolektivizací, končí za okupace vojsky Varšavské smlouvy, Eva je dítětem normalizace. A jedna po druhé svým osobitým způsobem vypráví o lásce, o naději, o světle v temnotách a o vnitřním zdroji síly, která každé z nich umožní nést hlavu vztyčenou navzdory nepřízni osudu i historie. A jedna po druhé vypráví i o Marii, jejich matce, babičce a prababičce, která jako archetypální ženské božstvo onu sílu opatruje a šíří. Lenka Horňáková-Civade pevným, a přitom křehkým, průzračným a zpěvným stylem prostřednictvím svých hrdinek vystavěla rodinnou ságu, příběh jedné rodiny, navzdory tragickým okolnostem velmi prostý, navzdory velké historii velmi všední a navzdory obyčejnosti velmi silný.

Cílem knihy je představit současnou evoluční biologii jako živý, bouřlivě se rozvíjející obor, založený nikoli na planých spekulacích, ale na exaktním, a přesto dobrodružném výzkumu. Kniha propojuje dva odlišné žánry – volně vyprávěný populární text a přehledné boxy, vysvětlující zásadní pojmy a koncepce. Je doplněna mnoha ilustracemi a rozsáhlým souborem literárních odkazů. Ačkoli se kniha nevyhýbá těm nejčastěji pojednávaným evolučním tématům (jako je např. evoluce chování a sociálního uspořádání se zvláštním přihlédnutím k lidské sociobiologii), zaměřuje se především na podstatu evoluční rozmanitosti živých organismů. Pokrok molekulární biologie i fylogenetických metod způsobil, že se dávný Darwinův sen o vytvoření kompletního rodokmenu všech živých organismů doopravdy blíží svému naplnění. Tím důležitější je vědět, jak se takové rodokmeny či stromy života vlastně dělají a jak je lze využít v evolučních úvahách.

Závěrka je milostná novela o prokletí doby, kdy se každý může stát fotografem a udělat alespoň jednu dobrou fotku. Důležitá je motivace. Motivací Matěje Runda je Věra, půvabná mladá žena, která si neuvědomuje svou fotogeničnost – svou krásu „na druhý pohled“. Matěj tento její dar objeví, ale má zásadní problém: neumí fotit. Přesto začne Věru fotografovat. Jeho snímky jsou překvapivě dobré a čím dál lepší, vzbuzují pozornost, obdiv, ale i odsouzení. Jsou nepokrytě erotické, ale i sexistické. Nefotografa i jeho nemodelku dostihne internetové renomé, snad i sláva, ale čím větší je jejich úspěch, tím hůř k sobě nacházejí cestu. Profesionální vztah tak může skončit jen dvojím způsobem: buď láskou, anebo nenávistí. Závěrka je ilustrovaná autorovými fotografiemi. Díky ní se stává fotografem.

Alex Bradley je chlapec s bujnou dětskou fantazií, který žije nedaleko prastarého lesa, jenž před časem pohltil jeho kamarádku Tallis a nyní začíná působit i na něho. Ovšem veškeré kontakty s lesem jsou čím dál nebezpečnější a chlapcovu psychiku těžce poznamenávají, až jednoho dne Alex zmizí. Když je po čase na kraji lesa nalezeno dětské tělo, všichni včetně zdrcených rodičů v něm poznají Alexe.

Ale možná je vše jinak. Možná les Alexe vstřebal, vtáhl ho do svého zeleného srdce, a teď z jeho snů a děsů čerpá inspiraci pro vytváření mytág, zvláštních bytostí, které les zalidňují, jak to udělal již mnohokrát předtím. Jenže Alexova mytága jsou jiná – postižená, vykolejená tak, jak byl v posledním období svého života on – a začínají ohrožovat nejen svého tvůrce, ale i les jako takový…

V příběhu Richarda Bradleyho, který se skupinou vědců pátrá po ztraceném synovi, Robert Holdstock dokazuje, že jeho les mytág zdaleka nevydal všechna svá tajemství. A „hloubení“, nevyzpytatelné průchody, jimiž je Ryhop protkán, mohou Richardovu cestu zkrátit, avšak mohou ho i navždy uvěznit v hlubinách tajemného hvozdu.

Předmluvu k novému českému vydání románu Hloubení napsal velmistr žánru Michael Moorcock a připojen je i doslov samotného Roberta Holdstocka.

Druhá básnická sbírka Sylvie Plathové nazvaná Ariel, vydaná v roce 1965, tedy dva roky po autorčině smrti, patří k nejslavnějším angloamerickým básnickým knihám dvacátého století. K jejímu kultovnímu statusu samozřejmě nemalou měrou přispěl příběh obestírající její vydání: mladá, nadějná, půvabná básnířka, zmítaná od dětství úzkostmi a depresí, si po rozpadu svého manželství vzala život; texty z její pozůstalosti pak vydal její manžel a otec jejích dvou dětí, básník Ted Hughes – a ukázalo se, že Ariel je autorčino opus magnum…
Výsadní postavení Sylvie Plathové v rámci moderní angloamerické literatury ovšem není způsobeno jen oním tragickým příběhem, nýbrž především nespornou silou její poezie: Plathová je básnířka nesmírně sensitivní, básnířka přetavující veškeré podněty zvenčí v zcela svébytný, bolestný výraz, který je přitom v básních reflektován, pozorován jaksi z odstupu, s drsnou a všeprostupující ironií.
K věhlasu autorčiny poezie v českém kontextu pak bezesporu přispěly překlady Jana Zábrany, pro něhož Plathová představovala velké, uhrančivé téma. Překladu sbírky Ariel se věnoval bezmála dvacet let – a nad hotovým dílem si poznamenal: „Žádná ženská mě v životě neutahala tak jako Sylvia Plathová (…) Do těch básní se nelze dostat paklíčem, spíš to chce rozrazit skořápku jako ořech – a pak začít pracovat se střepy (…) Budu rád, jestli tenhle překlad přežiju. Poněvadž je to spíš zápas, spíš rvačka, při které jeden škrtí druhého – spíš tohle než překlad.“