Čtvrtým svazkem, Spisovatelé a leviatan, se uzavírá souborné vydání esejí George Orwella, které obsahuje celkem 241 esejí, analýz, recenzí a novinových sloupků z pera slavného spisovatele a novináře. V tomto závěrečném dílu, pokrývajícím roky 1947 -1949 si můžeme přečíst další sloupky „Jak to vidím já“, které známe už z předchozího svazku, Orwellovy recenze (např. na román Jádro věci Grahama Greena nebo esej „Lidská duše za socialismu od Oscara Wildea“), ale samozřejmě i úvahy politické. Například esej „K evropské jednotě“ z r.1947, v němž ještě Orwell stihl zařadit Československo mezi země s „tradicí demokratického socialismu“ bude pro čtenáře nepochybně zajímavý i dnes.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška. Emeritní profesor entomologie na Harvardově univerzitě a držitel dvou Pulitzerových cen za literaturu faktu se těší přezdívkám jako „otec sociobiologie“, či dokonce „otec biodiverzity“. Přestože jej čtenáři znají jako zapáleného humanistu, který nechová velké sympatie k organizovanému náboženství, patří k odpůrcům předního ateisty Richarda Dawkinse. Dlouhá léta s ním i řadou dalších biologů vede spor, který se dotýká nejhlubších tajemství původu lidského druhu, spor o samu podstatu člověka. Ve své nejnovější knize O smyslu lidské
existence dává čtenářům nahlédnout do stěží uvěřitelného světa mikrobů, poodkrývá tajemství vysoce organizovaných společenských druhů, jako jsou mravenci, zamýšlí se nad rolí náboženství, a dokonce i nad možnostmi existence života mimo naši planetu. Je to fascinující okno do mysli jednoho z nejvýznamnějších vědců současnosti.

Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí.
Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se.
Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje.

Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů.
Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí.

Druhý díl detektivní trilogie pro mladé čtenáře je volným pokračováním napínavého příběhu Tajemství Hrobaříků.
Parta detektivů tentokrát vymění prostředí pražského hřbitova za romantické kulisy městečka Ostrožná, kde mladí hrdinové o prázdninách pomáhají na archeologických vykopávkách. Brzy se dozvědí, že ze zdejšího zámku během druhé světové války zmizela vzácná relikvie, a spolu s potomky šlechtického rodu se nadšeně pustí do řešení dávné záhady.

Přijdete-li večer do kavárny ve Vršovicích, u stolu v rohu pravděpodobně uvidíte na první pohled zajímavého člověka. Nejspíš pije kafe s malým nebo upíjí malé plzně. Když si budete chtít jen tak přisednout, laskavě vám pokyne. Když ale vejde někdo, kdo halasně pronáší velká moudra, ten člověk – Vráťa Brabenec – opustí lokál nebo vetřelce pošle rychle někam.
Vráťovi můžete naslouchat, můžete s ním uvažovat o nejrůznějších strastech a radostech světa vezdejšího, můžete se od něj hodně dozvědět, můžete poznat jeho rodné Horní Počernice, indiány v Kanadě, setkat se s osudy nevšedních lidí … nesmíte ho ale zaplašit. Ne, není v něm zaječí strach z nějakého reálného nebezpečí, svoji odvahu k protestu proti zlovůli a blbosti už projevil mockrát, je to taková boží bázeň, pokora a skromnost, se kterou utíká před banalitami, malichernostmi a sebestředností zduřelého ega.

Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím. Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Kniha Jiřího Plamínka, respektovaného autora dvou desítek publikací především z oblasti managementu. Kniha o vývoji lidské mysli, o příčinách uvažování a jednání v různých situacích, a zároveň kniha praktická. Obsahuje rady, jak efektivněji myslet i pracovat, jak lépe porozumět svému myšlení i světu kolem nás. Autor čtivou formou rozšiřuje dané téma filozofickými přesahy, úvahami o smyslu života i budoucnosti. Na mnoha příkladech dokazuje, že vnímavá a vitální mysl je schopna vysoké produktivity, a poskytuje návod, jak toho dosáhnout.

Architekt, profesor a autor mnoha odborných publikací M. Rajniš se rozhodl sepsat vzpomínky ze svého života plného cestování, netradičních zvratů, úspěchů i pádů. Jako buřič a provokatér, který si celý život razí svojí cestu, chce čtenáři ukázat, že i člověk, nýmand, kterého málem strčili do pomocné školy, může žít bezvadný život. „Přál bych si, aby se čtenář při mým vyprávění odvázal, začal mluvit slangem a vychutnal si krásně vyslovený český nadávky, který se skví jako pralinka na dortu.“

Prof. Ing. arch. Martin Rajniš (* 16. května 1944, Praha) je český architekt a urbanista, spoluzakladatel České komory architektů, několika architektonických kanceláří a zakladatel ateliéru Huť Architektury. Jako pedagog působil na VŠUP v Praze a na Technické univerzitě v Liberci. Je známý především jako autor nové Poštovny na Sněžce nebo Majáku a muzea Járy Cimrmana v Jizerských horách. Věnuje se experimentální architektuře a vztahu architektury k přírodě a k lidské společnosti.

Martin Rajniš o knize…
Skutečně mám dobrou paměť a už řadu let mě připadalo potřebný podělit se o příběhy, který jsem za posledních 70 let zažil. Osud mi do cesty přihrál milý stvoření, Magdu (Křížkovou) Šebestovou, která mý košatý zhruba, 100 hodinový vyprávění převedla do 900 stran textu, z kterejch posléze vznikl na 120 stranách týhle knihy koncentrovanej elixír toho, podle nás, nejlepšího. Myslím, že čtenáře budou bavit i krásný fotky, mimo jiný i z mejch četnejch exotických cest, kterých tam bude víc než stovka.
Dílo se jmenuje 25 344 dnů vzpomínek, což vystihuje 71 let mého života, během něhož jsem toho zažil skutečně hodně – dětství ve staré Praze s nejrůznějšími výchovnými experimenty svého otce, časy chudoby a vzdoru proti bolševikovi, byl jsem dvanáctkrát v kriminále. Strávil jsem čtyři roky na moři, přeplul na malé lodi s jednou krásnou holkou Atlantik. Projezdil jsem stovky tisíc kilometrů po pouštích, divočinách, pralesech, projel jsem horní toky Amazonky, byl jsem v nejzapadlejších koutech Nové Guiney. Ale zároveň jsem řídil jako architekt velké ateliéry a rukama mi prošlo ve stavebních nákladech skoro 14 miliard korun. Zažil jsem Paříž coby bezdomovec i jako nositel světové ceny za architekturu…

Spolupráce s Magdou (Křížkovou) Šebestovou
Magdu jsem poznal koncem sedmdesátých let, když jsme v době třeskutýho bolševizmu dělali pavilon na výstavu do Kanady – já jako mladej architekt a ona jako hosteska. Pamatoval jsem si ji ještě z doby, kdy jako malá holka zpívala s Jiřím Suchým v Semaforu. Potom jsme se dlouhý roky neviděli a až při rozhovoru pro Xantypu kterej se mnou přišla udělat,jsem si uvědomil, jak se umí ptát, jak se umí bezvadně tvářit a hlavně jak skvěle umí psát… tak jsem jí nabídl, že bychom spolu mohli zkusit to moje vzpomínání napsat a ona, zaplať pánbůh, kývla…

Po velmi úspěšných knihách Brambory na vloupačku a Půjčiti stříbro, loupiti zlato se Catharina Ingelman-Sundbergová vrací se třetí knihou o Lize důchodců nesoucí název Loupež bez cavyků. Ligu důchodců nikdo nezastaví. A její členové teď momentálně potřebují peníze – hodně peněz. Zpříjemnit a rozveselit život starým lidem něco stojí. A proč nenapodobit svět velkých financí a nerozdělovat bonusy – jenže tentokrát lidem s nízkými příjmy a chudým, kteří potřebují trochu povzbudit. Neobyčejná bankovní loupež sice vynese víc než deset miliónů, ale to vystačí tak akorát na to, aby si Liga důchodců ve Stockholmu pronajala jachtu a provozovala na ní restauraci s nabídkou speed datingu a tanečních dýchánků pro seniory. A naše čtveřice má přitom mnohem dalekosáhlejší plány. Märtha s přáteli se rozhodnou mířit mnohem výš a získat opravdu velké peníze mezi bezohlednými finančníky, daňovými podvodníky a velkoobchodníky. V honbě za jměním důchodci riskují, když se snaží vylákat peníze z miliardářů na luxusních jachtách v Saint-Tropez. A ještě ke všemu je jim v patách policie.

Román Loupež bez cavyků je dalším dílem nové trilogie z žánru komediální „kriminálky“. První část, Brambory na vloupačku, vyšla už ve 24 jazycích a připravuje se i její filmové zpracování.