Také třetí díl Mexikopedie je kniha pro duše neposedné a toužící po dalekých horizontech dobrodružství. Kniha, která vás
zavede na ta nejvzdálenější místa Mexika a všemi smysly vás
vtáhne do příběhu, jako byste stáli autorce po boku. Kniha,
která mění životy nejen svých protagonistů, ale inspiruje čtenáře, aby se sami zvedli z pohovky. Kniha, která dala dohromady komunitu tisíců fandů Mexika, jejichž nejtvrdší jádro si říká
mexikopediáni. Kniha, kterou chcete číst, i když vás Mexiko nikdy nezajímalo. Ale pozor, čtení Mexikopedie vzbuzuje neodvratné touhy okamžitě nakupovat letenky do těch nejvzdálenějších koutů planety!
Stejně jako v přechozích dvou dílech Mexikopedie autorka přináší 27 abecedně řazených fenoménů: například přijdeme na
kloub kouzlu kovbojského umění charrería, ochutnáme tu nejvoňavější kávu z Veracruzu, dech se nám zatají při nebezpečných skocích do vodního oka v Acapulcu nebo najdeme poklad ve voňavé truhlici z Olinalá.

U Kafků je veselo. Maminka má radost, že se synek v sanatoriu spravil, tatínek s chutí čte jeho inspekční zprávy z rodinné továrny na azbest.
Franz zatím vzorně plní očekávání rodičů, ale jediné, na co při tom všem myslí, je vlastní psaní. A zas by na něj raději nemyslel, protože cítí, že v něm selhává ještě víc než v roli syna.
Tolik potřebný oddech přinášejí návštěvy nevěstinců s Maxem. A ten chce ještě pozvat svou sestřenici z Berlína, nějakou Felici. O Kafkově Proměně svěže jinak.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Dvojnásobná držitelka Newbery Medal a autorka bestsellerové tetralogie Dárce a románu Spočítej hvězdy vypráví ve své nové knize dojemný příběh o přátelství jedenáctileté dívky a staré ženy, o zapomínání a vzpomínkách.

Všichni v městečku znají poněkud nesourodou dvojici kamarádek, které se obě jmenují Sofie. Jedna chodí na základní školu a té druhé je osmdesát osm. Přesto je to ta nejlepší přítelkyně, jakou si jen může holčička, která nikam příliš nezapadá, přát. Sofie spolu rády popíjejí čaj, zaníceně diskutují o všem možném a mají se moc rády. Jenže pak začne starší Sofii zlobit paměť, připaluje čajové konvice a čím dál víc toho zapomíná. Hrozí, že si pro ni přijede její syn a už napořád si ji odveze. To malá Sofie nehodlá dopustit. Ani náhodou. A tak začne se starší kamarádkou paměť trénovat. Jenže jakmile otevře stavidla Sofiiných vzpomínek, najednou k ní proudí příběhy, o nichž neměla ani tušení – příběhy o válce, hladu, krutosti a nakonec i o lásce.

Kronika představuje jeden z hlavních primárních pramenů pro
poznání dějin aztécké říše, respektive dějin celé oblasti centrálního Mexika, a to jak pro dějiny období předcházejícího
prvním kontaktům s Evropany, tak i pro dějiny jejího podmanění španělskými dobyvateli. Význam Sahagúnovy Historie
spočívá mimo jiné ve skutečnosti, že se jedná o dílo založené na materiálu, který jeho autor dlouhodobě a systematicky
shromažďoval od místních obyvatel. Kronika ve dvanácti knihách (jedenáct je věnováno různým aspektům života obyvatel
aztécké říše v období před jejím dobytím conquistadory vedenými Hernánem Cortésem v letech 1519–1521) byla vyhotovena
ve dvou jazykových variantách, v nahuatlu, tj. původním jazyce obyvatel centrálního Mexika, a ve španělštině, psaných na
stránce vedle sebe a s četnými obrázky.
Dílo zachycuje autentický pohled původních obyvatel centrálního Mexika na život
v dobách před příchodem Evropanů, byť je třeba mít na paměti, že konečný text je výsledkem práce španělského autora,
který do něj rovněž vložil své vlastní představy a uspořádal ho
v souladu se svými vlastními záměry.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Již před řadou let začal autor v Praze organizovat
kulinární exkurze. Jedna z prvních otázek, na kterou se totiž turisté po příchodu do Česka většinou
ptali a ptají, je: Co je typické české jídlo? Jak se
ukázalo, odpověď vůbec není jednoduchá! A tak
autor prostudoval desítky knih spojených s historií jídla. Časem si uvědomil, že ani místní, natož
turisté, o historii českého jídla moc nevědí. Proto
vznikla tato kniha. Najdete v ní informace, které
by měly zpochybnit stereotypy o české kuchyni,
inspirovat kuchaře při vytváření moderní české
kuchyně a hlavně pobavit, protože pevně doufáme, že příběh historie českého jídla vás zaujme
stejně jako nás.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů
města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých
esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické
literatuře propojené s vizualizací urbánního světa.
Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor
vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená
reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé
slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Kromě toho, že jsou bratři, toho Peter a Ivan Koubek nemají příliš společného.
Peterovi je přes třicet a v Dublinu pracuje jako právník. Je úspěšný, schopný a působí jako člověk, jehož nic nevyvede z míry. Po otcově smrti však neusne bez prášků a přes hlavu mu přerůstá
i vztah se dvěma velmi odlišnými ženami – jeho první láskou Sylvií, k níž pořád něco cítí, a vysokoškolačkou Naomi, které je celý svět k smíchu.
Ivan je dvaadvacetiletý závodní šachista. Vždycky si připadal jako společensky neobratný samotář, který se nonšalantnímu staršímu bratrovi nepodobá ani pramálo. Krátce po ztrátě otce se Ivan
seznámí s Margaret, o několik let starší ženou s vlastní pohnutou minulostí, a rychle spolu navážou
intenzivní vztah.
Pro oba truchlící bratry i jejich lásky nastává nové mezidobí. Čas touhy, beznaděje i nenadálých
možností, během něhož dostanou šanci zjistit, kolik jejich život unese, aniž by se docela rozpadl.

Držitel Nobelovy ceny za fyziku a popularizátor Frank Wilczek v knize Deset klíčů k realitě nabízí čtenářům srozumitelný, ale hluboký výklad o naší fyzikální realitě založený na nejnovějších poznatcích moderní vědy. Důkladné pochopení často velmi neintuitivních závěrů současné fyziky přitom přirovnává ke znovuzrození – vyžaduje totiž přehodnocení myšlenkových modelů o fungování světa, které jsme si všichni vybudovali v dětství. Místo popisu holých faktů mu jde především o ucelené sdělení, jak vypadá a funguje vesmír: Je v něm mnoho místa, času, hmoty a energie (včetně té dosud nespatřené), a přitom jen několik elementárních ingrediencí a zákonů. Vše podléhá stálé změně, evolucí se vynořuje veškerá složitost světa, lidské vědomí, společnost i civilizace. V závěru knihy tak autor zdůrazňuje propojení všeho živého i neživého napříč celým kosmem a v přesvědčivě humanistickém duchu nás vyzývá k osvobození se od předsudků, k co nejširší empatii a k morální odpovědnosti.

Povídkový soubor Osamělý poutník je jakýmsi koncentrovaným výtažkem z Jacka Kerouaca. Těm,
kteří autora neznají, poslouží jako vynikající úvod do jeho díla, jeho čtenářům jej pak představí ve
vrcholné formě. Kniha je vlastně – snad ještě více než kultovní román Na cestě – jakýmsi manifestem volnosti, touhy po cestování, věčném pohybu z místa na místo, putování nejen ve fyzickém,
ale i v duchovním smyslu. Jak sám autor říká, shrnuje tu zážitky z cest, jež „pokrývají Spojené státy od jihu přes východní a západní pobřeží až k dalekému severozápadu, zahrnují Mexiko, Maroko,
Paříž, Londýn, Atlantik i Pacifik na námořních cestách a taky spoustu zajímavých lidí a měst“.
Vším
tím svatým cestovatelským vytržením a poutnickou mystikou ovšem napořád probleskuje všudypřítomný kerouacovský smutek a předtucha konce, poněvadž: „Lesy se hemží hlídači.“