„Opět jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Tentokrát jsem si navlhčil nos a strčil jej do zástrčky. Naneštěstí nastal zkrat a pouze jsem vykopl ledničku. Stále posedlý myšlenkou na smrt, ustavičně přemítám. Jestlipak je posmrtný život? Pokud ano, rozmění mi tam dvacku?“
V Obhajobě šílencově, téměř souborném vydání povídkového díla Woodyho Allena (obsahuje sbírky Vyřídit si účty, Bez peří a Vedlejší účinky) narazíte nejen na šílenou filozofii, ale též filozofické šílení. Je to totéž? A jak to poznat? Jak se vyrovnat s géniem, který pod vámi neustále podtrhává sesli?
Obhajoba šílencova potěší každého fanouška Woodyho Allena. A koho nepotěší, tak je prostě šílenec.

V programu „The Comedian´s Comedian“ vysílaném v roce 2005 britskou televizí byl Woody Allen zařazen do první padesátky nejlepších komiků a bavičů všech dob, skončil na třetím místě a i to svědčí o jeho velké oblíbenosti u diváků.

Skotsko po česku 2 navazuje na knihu podobného jména, která vyšla v roce 2015. Autor, který strávil většinu svého života ve Skotsku, a poslednich dvacet let ve funkci českého honorárního konzula, stále hledá nepravděpodobné spojitosti mezi zemí v srdci Evropy a zemí na jejim nejvzdálenějším, do Atlantiku vystrčeném okraji. Knihou opět procházejí místa a lidé, dějiny i současnost, kultura, umění a humor i sport, včetně historek z první ruky, podaných autorovým osobitým, uvolněným jazykem. Knihu opět doprovazí originální, ‘’na míru šité’’ ilustrace Stuarta Campbella.

Kniha italského historika Alessandra Vanoliho snad na první pohled vypadá jako sentimentální cesta po Středomoří, ve skutečnosti se však jedná o věcné a zasvěcené vyprávění. Ve čtyřech kapitolách – plavbách čtenář s autorem vypluje z Egejského moře za dob Odyssea a dorazí k římským břehům Ostie, poplaví se z Konstantinopole do Andalusie, z Dubrovníku na Kypr a nakonec z egyptské Alexandrie dopluje do Ravenny. Od jednoho přístavu k druhému, bod po bodu, se ocitne v odlišných časech: v Athénách v době klasického starověku, v 5. století před naším letopočtem, v Kartágu v předvečer třetí punské války, ve Valencii za dob Cida Campeadora, ve středověkých italských městech, Janově, Benátkách či Anconě, poté v Konstantinopoli v době posledního obležení Turky, a konečně v Neapoli na počátku 20. století. Každý přístav ve Středomoří má svůj vlastní příběh, někdy vyvolá vzpomínku na velkou dějinnou událost, jindy připomene osud již dávno zapomenutých postav, ale dotýká se i příběhu nás všech a onoho moře, které nepřestává vzbuzovat naději.

Vydání knihy podpořil Evropský sekretariát pro vědecké publikace SEPS.

Rok 1968 patří v českých dějinách ke zlomovým okamžikům. Na jedné straně představuje pokus o revizi politické a ekonomické situace Československa, na straně druhé vykročení směrem k pluralitní demokracii. Česká historiografie se tomuto tématu začala intenzivně věnovat záhy po listopadu 89. Dodnes však nedospěla k ucelené, synteticky pojaté interpretaci. V jubilejním roce s ní naopak přichází německý bohemista a rusista Martin Schulze Wessel. Ten ve své monografii, lakonicky nazvané Pražské jaro, nazírá celospolečenské změny roku 1968 prizmatem postupného tání totalitního režimu, který erodoval jednak kvůli československým reakcím na odhalení Stalinova kultu osobnosti (revize politických procesů), jednak v důsledku ekonomické krize, do níž se plánovaná ekonomika na přelomu 50. a 60. let dostala.
Společenské změny roku 1968, resp. konce 60. let, Schulze Wessel vnímá v rovině politické, ekonomické, ale i kulturní, přičemž právě v liberalizaci kulturního prostředí (noviny, časopisy, divadlo, film) vidí jednu z příčin skutečné revize socialismu v Československu, jež se v tomto ohledu výrazně liší od pokusů o revizi ve středovýchodní Evropě roku 1956. Velkou předností jeho esejisticky pojaté práce je skutečnost, že český rok 1968 nazírá v širokém kontextu evropského roku 1968. Důraz přitom klade jak na českou jedinečnost, tak i na provázanost a vzájemné inspirace se západním hnutím. Díky tomu překládá velmi vyvážený a přitom podnětný pohled na české dějiny 60. let 20. století a na jejich vyústění v prvních devíti měsících roku 1968. Své líčení končí sovětskou invazí do Československa v srpnu 68, která celý obrodný proces zastavila a společenské dění v ekonomické, politické i kulturní rovině zbavila veškerých demokratizačních tendencí.

Vydání knihy podpořil Česko-německý fond budoucnosti.

Jeden z nejvýznamnějších kanadských spisovatelů Dany Laferriere napsal útlou knihu vzpomínek na jednu etapu svého raného dětství, jež bylo navzdory tehdejší kruté haitské diktatuře a všeobecně panujícímu strachu idylické. Malý chlapec žije u babičky, které se říká Da, pod bdělým, ale vroucím dohledem tetiček. Stačí malá horečka a hoch se musí na nějakou dobu vzdát her s kamarády. A tak tráví čas na dřevěné terase spolu s Da, která se pohupuje v křesle a pro sousedy a kolemjdoucí má kdykoliv připravený šálek kávy. Její vnuk zatím pozoruje mravence mezi prkny podlahy, sleduje kapky deště dopadající na zem, dívá se a poslouchá, o čem mluví dospělí, poslouchá, a přitom vdechuje vůni života a kávy. Vůně kávy je uhrančivá kronika dětství, přiběh cesty do časů, kdy je všechno křehké a okouzlující.

Vydání knihy podpořil Centre National du Livre.

Román Hypofýza v exilu je zajímavý jak obsahem, tak formou. Ve vyprávění hlavní hrdinky Mii se prolínají tři vzájemně provázaná témata – šokující prožitek války v Jugoslávii, uprchlická zkušenost a komplikované snahy o početí dítěte. Českému čtenáři nabízí Sofija Kordić důvěrně známé prostředí Prahy 90. let s jeho klubovou scénou, nadšením z dříve nedostupných kulturních zážitků (jako byl třeba koncert Pink Floyd na Strahově v r. 1994), ale i projevy nesnášenlivosti a xenofobie, ať už jde o silácké projevy skinheadů, nebo pohled svrchu na „Jugoše“.
Formálně i obsahově pak románu dodávají na zajímavosti dopisy Miiných kamarádek z Anglie, Izraele a Bělehradu, jež plní hned několik funkcí – jednak zprostředkovávají širší pohled na situaci v Jugoslávii i její vnímání ve zbytku světa, jednak si díky nim čtenář snáze dokáže představit, jaké to je, když se člověku rozpadne svět i se všemi mezilidskými vazbami.

Reakce na takové vykořenění jsou různé, v Miině případě mysl, neschopná se vyrovnat s realitou války, ovlivní tělo – hypofýza přestane produkovat ty správné hormony, a brání tak početí, protože jak seslat dítě do světa, který přestal dávat smysl? V další dějové linii tak sledujeme Miinu anabázi po klinikách asistované reprodukce, vzepětí naděje i následná zklamání.

Hypofýza v exilu nejen zprostředkovává, ale i vzbuzuje silné emoce a nutí čtenáře k přemýšlení a přehodnocování zažitých představ.

Lidský řetěz (2010) je poslední básnická sbírka Seamuse Heaneyho, irského laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Mísí se v ní vzpomínky na rodiče, elegie na přátele, variace na Vergiliovu Aeneidu či na středověkou irskou a moderní francouzskou poezii – básníkův hlas ustavičně rozmlouvá s jinými hlasy a básně dávají prostor životům druhých. Věcnými popisy přitom stále znovu prokmitávají závratnější světla a hlubší stíny. Významové roviny se prolínají, severoirská řeka se proměňuje ve Vergiliovu Léthé a ze stárnoucího básníka se na okamžik stává nedočkavý plavčík vyplouvající za prvním dobrodružstvím. Úžas z obzorů a péče o konkrétno – ve střídání těchto dvou momentů spočívá Heaneyho vidění .

Hlavní postavou novely Hiromi Kawakamiové Vetešnictví pana Nakana (Furudógu Nakano šóten) z r. 2005 je mladá dívka Hitomi, která nastoupí jako pokladní a pomocná prodavačka na částečný úvazek v malém vetešnictví na tokijském předměstí. V knize sledujeme její citové zmatky a postupné zrání. Vedle vypravěčky Hitomi vystupují v příběhu ještě další tři výrazné postavy, které ve vetešnictví pracují – záletný podivínský majitel pan Nakano, jeho starší sestra Masajo, umělkyně všeho druhu, která pozorně sleduje milostné aféry svého bratra a sama touží po lásce, a mladý nesmělý řidič Takeo, který přiváží zboží vykoupené od zákazníků a pomáhá v obchodě.
Každý z nich má svá skrytá tajemství a touhy. Jako katalyzátor děje v jednotlivých kapitolách, jež tvoří do jisté míry samostatné příběhy, slouží předměty, které do vetešnictví přinášejí různí zákazníci k prodeji. Kniha nepostrádá ani zvláštní jemný, něžný humor, pro který bývá hrdinka Hitomi v některých recenzích nazývána japonskou „Amélií z Montmartru“. Nabízí tak nejen čtivý pohled na současné Japonsko, ale také – a to především – poutavý obraz svébytného myšlenkového a citového světa jeho obyvatel.

Alois Dubec byl téměř všude. Narodil se ve Vlachově Lhotě, zapadlé valašské vsi, odmala miloval armádu a za války poznal život dělníka na stavbě Hitlerových dálnic. Byl vojákem, italským partyzánem, švýcarským zajatcem a kadetem RAF v Británii. Ani po válce nenalezl klid. Unikal komunistickým represím, rubal kámen v lomu a uhlí v dolech. Nakonec emigroval do Švýcarska. Jeho nová země mu sloužila jako základna pro cesty po celém světě.
Za svůj život se stal sběratelem příběhů, i těch nejdivočejších. Ožívá v nich historie dvacátého století. Dřív je znali hlavně členové různých spolků a děti ze škol, kam chodil na přednášky. Jeho memoáry začaly vznikat poté, co ho 28. října 2016 vyznamenal prezident republiky Řádem Bílého lva.
Spoluautorem těchto psaných vzpomínek je Tomáš Menschik, novinář a publicista. Působil v Lidových novinách, časopisu Týden, v současnosti pracuje jako editor Českého rozhlasu Plus.

Zemité vyprávění o válce, divokém 20. století a o tom, jak je důležité mít v životě kus štěstí.

Jeden z posledních žijících veteránů RAF mluví o štěstí, díky němuž proplul válkou i divokým 20. stoletím.

Dům z karet patří k nejlepším politickým thrillerům historie. Vydán byl v roce 1989 a okamžitě se dočkal obrovského úspěchu u čtenářů i u kritiků. Pojednává o machiavelistickém a bezskrupulózním politikovi Francisu Urquhartovi, jemuž přestane jeho úloha v britském parlamentu stačit a rozhodne se zamířit výš: až úplně nahoru, tedy do křesla premiéra. Přestože je to vážený a alespoň navenek slušný člověk, za svým cílem jde přes mrtvoly. Kniha se dočkala dvou pokračování a do širšího povědomí se dostala i díky dvěma seriálům. První adaptaci provedlo BBC (1990) s Ianem Richardsonem v hlavní roli. Ještě slavnější je však zpracování americké od společnosti Netflix, v němž byla hlavní role svěřena Kevinu Spaceymu. První sezóna proběhla v roce 2013 a následovalo mnoho pokračování.

Thriller, který pánům ani dámám ve Westminsteru dlouho nedal spát.