Autor přesvědčivě zachycuje dynamiku současné krize liberální demokracie a ukazuje, jak hegemonie Západu postupně oslabuje. Do jaké míry doopravdy souvisel ekonomický a geopolitický vzestup západní civilizace s myšlenkami na rozvoj individuální svobody a rovnoprávnou účast občanů na politické moci? Příliš dlouho panuje nepodložené přesvědčení, že vzestup Západu se odehrál na základě všeobecně uznávaných hodnot, které proklamuje a šíří, a že většina obyvatel Západu je samozřejmě chápe a sdílí. A že vítězné tažení demokracie a svobody už nemůže nic ohrozit. Edward Luce svým textem dokládá, že realita nám ukazuje něco docela jiného.

K tomu, abychom porozuměli podstatě této krize, těžko najdeme lepšího průvodce, než je tato kniha.

Fareed Zakaria, The New York Times Book Review

„S oporou v přisvědčivých statistikách nabízí Edward Luce svižnou a obeznalou prohlídku doposud málo zmapovaného území, na němž se nyní musejí západní politici a vlády pohybovat.“

The Economist „Luce je jedním z nejbystřejších novinářů dnešní doby a jeho postřehy mají nedozírnou hodnotu.“

Jane Mayerová, držitelka Pulitzerovy ceny za knihu Dark Money

Třetí, závěrečný svazek monumentální Kafkovy biografie „Roky poznání“ zachycuje poslední necelé desetiletí Kafkova života, od roku 1916 do smrti v roce 1924. Uvedené období prožívá Kafka ve znamení zhroucení všech hodnot a jistot: První světová válka dokonale otřásla jeho už tak dost podlomenou vírou v lidstvo. Zaniklo Rakousko-Uhersko a z Kafky se stal německý Žid s českým pasem. Propukla u něj tuberkulóza, která ho čím dál tím více omezovala v životě i tvorbě. Ani jeho vztahy se ženami mu nedávaly naději na štěstí: Zrušení druhého zasnoubení v roce 1917 definitivně ukončilo pět let trvající poměr s Berlíňankou Felice Bauerovou. S další snoubenkou Julií Wohryzkovou se Kafka rozešel po necelém roce známosti. Intenzivně si také dopisoval s Milenou Jesenskou, která přeložila do češtiny některé jeho prózy. Poslední ženou jeho života byla Dora Diamantová, seznámil se s ní v roce 1923. Byla jedinou ženou, s níž žil, a ona o něj pečovala až do jeho předčasné smrti v roce 1924. Narůstající Kafkova nejistota, váhavost a pochybnosti také způsobily, že díla z té doby zůstala nedokončená či pouze v rukopisné, dle autora nehotové verzi. To vše Stach líčí živým, napínavým a dynamickým stylem, s panoramatickými pohledy na tehdejší dobu a dobové souvislosti, s překvapivými změnami perspektivy a s téměř scénickými obrazy.

Stachovi se v jeho třídílné Kafkově biografii podařilo „proniknout k tajemství světoznámého spisovatele jako dosud nikomu z jeho předchůdců“.

(Die Zeit)

Reiner Stach zůstal věrný svému předsevzetí povýšit biografii na vyšší úroveň – na samostatný literární druh.

(Frankfurter Allgemeine Zeitung)

Je podzim a v přírodě všechno umírá. Jacob má v pokoji mrtvého pavouka schouleného do klubíčka. A na dolní palandě leží schoulená máma, ale o tom se nesmí mluvit. Táta říká, že by to lidi nepochopili. Jacob umí udržet tajemství – sám jedno má: jakmile přijde na ta správná slova a najde v sobě dost víry, vykoná zázrak vzkříšení, takový, o jakých se vypráví v Bibli. Pak bude všechno zase jako dřív, Issy se vrátí, máma vstane, obleče se a udělá jim snídani. A všichni budou žít šťastně až do smrti.

Pět členů rodiny Bradleyových se vyrovnává se ztrátou a krizí víry každý po svém. Ale každý někdy potřebuje zázrak.

„Román Píseň pro Issey Bradleyovou se mi moc líbil. Je neobvyklý, chytrý… dojemný a uklidňující… Fantastická kniha o víře a o tom, co se s ní stane, když nastane něco nepředstavitelného.“ – Nick Hornby

„Briliantní debut – působivý a hluboce dojemný.“ – Nathan Filler

Orosius († kolem roku 420) byl pozdně antický spisovatel a historik, původem z Bracary v Lusitanii (dn. Braga v Portugalsku). Roku 414 přišel na útěku před Vandaly do afrického město Hippo Regia, v době svého pobytu u Jeronýma v Palestině se zapojil i do teologického sporu o učení pelagiánů. Dějiny proti pohanům v sedmi knihách (Historiae adversus paganos VII) jsou Orosiovým hlavním a nejdůležitějším dílem. Napsal je z podnětu církevního Otce Aurelia Augustina na podporu jeho historicko-eschatologické teze o vítězství Boží obce (civitas Dei) nad obcí pozemskou (civitas terrena). V dějinách, jež časově zabírají dobu od stvoření Adama až do roku 417, se Orosius snaží dokázat, že od příchodu Kristova na zem se situace lidstva zlepšila. Čerpal z Písma, Eusebiovy kroniky, Livia, Justina či Eutropia. V popisu událostí posledních desetiletí však již postupuje samostatně a tyto pasáže jsou z historického hlediska nejcennější.

Orosiova kronika je sice napsána zaujatě a povrchně s rétoricky nadnesenou dikcí, představuje nicméně významný doklad ve vývoji křesťanské univerzalistické historiografie. V pozdější době z ní čerpal např. proslulý polyhistor Isidor ze Sevilly a těšila se velké čtenářskému ohlasu po celý středověk. První český překlad a edici Orosiova díla připravuje Bohumila Mouchová, která se pozdně antickou historiografií dlouhodobě zabývá, spolu s Bořivojem Markem.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Západozemí ochromila válka. Ze silného a sebevědomého království zůstaly jen trosky a z mocných rodů jsou nyní pouhé frakce, které bojují o přežití. Železný trůn sice stále láká další a další kandidáty, ale síla na jeho získání jim schází. Podobná situace musí nutně vylákat z děr mrchožrouty, kteří se budou snažit hodovat na zbytcích a urvat také něco pro sebe. Rodí se nové svazky, aliance, objevují se noví hrdinové i padouši. Víc než o trůn jde ale v novém uspořádání o přežití, což není snadný úkol ani pro šlechtice, natož pro obyčejný lid. Epické vyprávění s desítkami jednajících postav se díky seriálu HBO stalo nejúspěšnější fantasy ságou od dob Pána prstenů.

Na celém světě má miliony nadšených fanoušků, kteří netrpělivě čekají na každé pokračování. Píseň ledu a ohně vychází v novém překladu a úpravě

Konec podzimu (Deireadh an Fhoghair, 1979) je pokládán za vůbec nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století. Odehrává se během jednoho dne a noci v odlehlé části odlehlého ostrova, který nápadně připomíná autorův rodný Lewis. Tvoří jej rozhovory a vzpomínky tří starých přátel, kteří žijí prostým životem v místě, odkud již všichni ostatní odešli nebo zemřeli. V románu je patrný silný vliv evropského modernismu, zejména Becketta a Joyce, který se protíná s odkazy na starobylou gaelskou literaturu a kulturu. Ačkoliv román pojednává o sklonku lidského života a v širším slova smyslu i o konci tradičního života v gaelsky mluvících komunitách, vyznačuje se velkým smyslem pro humor. Chystané české vydání je vůbec prvním převodem tohoto zásadního díla skotské literatury do cizího jazyka a také prvním přímým překladem gaelské prózy do češtiny.

Nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století.

Dorothy, dcera ovdovělého faráře, vede chudý, ale zbožný život – odolává svodům místního chlípníka, za sebemenší zhřešení, byť jen myšlenkou, se bodne špendlíkem. Jednoho dne se probudí po osmidenní ztrátě paměti na ulici a musí se protloukat spolu s vandráky – sbírá chmel, přespává v ubytovnách, nakonec skončí ve vězení pro potulku. Podaří se jí uniknout ze šikmé plochy? Přijme nabídku chlípníka, který jí podává pomocnou ruku? Nalezne její vnitřní kompas ztracený směr?
Orwellův druhý, z části experimentální román živě nasvěcuje realitu meziválečné Anglie – bídu, dluhy, nezaměstnanost a hlad, s nimiž se museli běžní lidé každodenně vyrovnávat. Klade si také nelehké otázky o lidském údělu a smyslu pozemského života – dokáže člověk pomocí víry překonat věčné strádání a nespravedlnost?

„Kdo chce porozumět dvacátému století, musí si přečíst Orwella.“ – New York Review of Books

François Furet věnoval většinu svého badatelského života dějinám Francouzské revoluce. Systematicky se přitom pokoušel rozrušit ve Francii dominující marxistický revoluční koncept, jenž viděl příčiny a projevy revoluce pouze v sociální rovině, a předložil alternativní výklad dlouhého revolučního století s důrazem na kulturní a politické proměny francouzské společnosti. V 90. letech 20. století tento svůj přístup k revolučním idejím aplikoval i dějiny Ruska a Sovětského svazu ve 20. století, počínaje revolučními vášněmi roku 1905 přes první světovou válku, pokus o „univerzální revoluci“ v říjnu 1917, jenž se překlopil do ideje socialismu v jedné zemi, aby se po druhé světové válce úspěšně vrátil k ideji světové (v praxi východoevropské) revoluce, jež nakonec skončila totálním krachem. Podle Fureta byla marxistická revoluce odsouzena k tomuto krachu od samého začátku. Ačkoli uplynulo od francouzského vydání toto knihy již více než dvacet let, dodnes patří k jedné z neprovokativnějších knih o 20. století.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Roky riskantního života v sovětské politice je pozoruhodnou sondou do nejvyšších pater sovětské politiky 20. až počátku 50. let 20. století. Na rozdíl od většiny prací, které se soustředí na osobu sovětského diktátora J. V. Stalina, se Fitzpatricková zaměřila na jeho nejbližší spolupracovníky. Prostřednictvím dobové korespondence, úředního materiálu i četných vzpomínek a pamětí ukazuje, že za Stalinem stála skupina věrných, kteří tvořili nebývale efektivní tým až do Stalinovy smrti v roce 1953. Stalinovi oddaní druhové s ním nejen úzce spolupracovali, ale zároveň patřili i k jeho nejbližších a povětšinou jediným známým. Do Stalinova v průběhu třiceti let patřili například Molotov, Malenkov, Kaganovič, Vorošilov, Berija, Andrejev či Chruščov. V důsledku politického teroru, jenž se nevyhýbal ani členům týmu ani jejich rodinám, se jeho složení mnohokrát změnilo. Někdy tým sloužil k přenášení zodpovědnosti ze Stalina na kolektiv, jindy si na svých spolupracovnících sovětský despota testoval své nápady. Mnohokrát však došlo i k tomu, že pro nevoli členů týmu Stalin svá rozhodnutí zrušil. V týmu podle Fitzpatrickové panovala určitá hierarchie, jež odrážela proměnlivou politickou moc konkrétních osob. Autorka prostřednictvím analýzy fungování týmu konstruuje zcela nový obraz Stalina v jeho pracovním i rodinném prostředí, čímž od základů mění naši představu o řízení Sovětského svazu po většinu jeho existence.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol – provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili „dobrý příběh“. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí – obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.