Jediný román kultovní americké básnířky Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem vznikl v roce 1962 – údajně hektickým tempem – a vyšel pod pseudonymem Victoria Lucas v lednu 1963, pouhý měsíc před dobrovolnou smrtí autorky. Kniha se dnes počítá k americké klasice a bývá stavěna především do sousedství Salingerovy přelomové prózy „Kdo chytá v žitě“. Dospívající vypravěčka Esther vstupuje do „velkého světa“, který jí ale zůstává cizí a přiměje ji až k rozhodnutí odejít ze života, realizovaném v sérii nezdařilých pokusů. Jedinečnost románu tkví v tom, jak proti sobě – či spíše vedle sebe – staví život a smrt, konformitu a sebedestruktivitu, „zdravý rozum“ a údajnou choromyslnost. Knihu vydáváme ve vynikajícím překladu Tomáše Hrácha, pro nějž byla Sylvia Plathová doslova osudovou autorkou.
Skandinávská kriminálka, jak má být, od jednoho z jejích knížat, autora Citu slečny Smily pro sníh. Zde se však do tradičně temného žánru, nepostrádajícího scény nepopsatelného násilí a ještě lepšího sexu, míchá i politická fantasy a černý humor. Susan Svendsenová má totiž jednu nevšední schopnost: umí kohokoliv přimět k tomu, aby jí vyzradil své nejsvětější tajemství a nejryzejší přání. Na cestě po Indii se jí to však nevyplatí a teď jí hrozí vězení (indické…). Dostane však nabídku od jistého vysoce postaveného člověka, který jí může umožnit okamžitý návrat do Dánska, pokud mu ovšem vyjde vstříc v jednom supertajném mezinárodním komplotu.
Vydání knihy podpořila Dánská umělecká rada.
Četli jste Nejhorší děti na světě? A myslíte si, že horší děti než hrdinové téhle vypečené knížky (samozřejmě kromě vás) neexistují? Pchá! Šeredně se mýlíte! Připravte se, že kluci a holky v „dvojce“ jsou daleko příšernější! A tentokrát se můžete těšit i na trafikanta Rádže. Sbírku deseti strašliváckých historek napsal světoznámý britský šprýmař David Walliams a ilustrace opět nakreslil báječný Tony Ross. David dnes patří k nejoblíbenějším a nejprodávanějším autorům dětské literatury, jeho knihy byly přeloženy do více než padesáti jazyků a po celém světě se jich prodalo přes dvacet milionů.
Třetí román výtvarnice Daniely Šafránkové ukazuje, jak zábavné, ale i frustrující můžou být kulturní rozdíly mezi Američany a Čechy, mezi světem Západu a Východu raných 90. let. A zároveň je napínavým detektivním pátráním po osudech ženy z deníkových záznamů popisujících život obyčejných lidí za dob protektorátu.
Američanka Lisa najde v pozůstalosti po svém otci několik dopisů psaných pro ni podivným jazykem, češtinou, fotku a parte neznámé ženy. A protože právě prochází rodinnou krizí, rozhodne se ji vyřešit tím, že odcestuje do Evropy a začne pátrat po svých kořenech.
Cesta ji zavede až do Prahy, která je těsně po rozdělení Československa místem pořád ještě spjatým se socialistickou minulostí, pro Lisu nepochopitelným, skoro nepřátelským a plným podivných zvyklostí. Ale zároveň má neopakovatelnou atmosféru, která Lisinu nedůvěru postupně naleptává.
Zjistí Lisa, jakým osudovým způsobem byla Fína, dívka z fotografie, spojena s jejím otcem? Proč o ní nikdy nemluvil? Nalezne v tomto mrazivém a podivném městě smysl života, který se jí na slunných plážích Kalifornie začíná vytrácet?
Američané v porevoluční Praze
Kdo je dávno mrtvá dívka z fotografie?
Temné tajemství z protektorátní Prahy
Planetu opic můžeme zařadit do klasické science fiction literatury, i když příběh sám je podán spíše způsobem dobrodružného románu. Opičí společnost na vzdálené planetě ve vesmíru se nápadně podobá té lidské na Zemi. Boulle převrátil evoluci naruby, člověk tu není pánem tvorstva, ale zaujímá pozici zvířete, kterou dokonale rozkastované chytré opice drží v kleci. Jediný zástupce lidu jim tedy musí dokázat svou inteligenci, aby ho propustili. Na Zemi se sice vrátí, ale čeká ho tam další nemilé překvapení. Režisér Franklin J. Schaffner spolu se Stanleym Kubrickem (2001: Vesmírná odysea) přinesli v roce 1968 do filmového průmyslu hned dvě tyto nesmrtelné sci-fi klasiky. Právě Boulleho námět inspiruje světové filmaře ke stále novým zpracováním dodnes. První převedení románu na filmová plátna nenabízí z dnešního pohledu žádné převratné efekty, přesto v době svého vzniku byly právě opičí masky něčím naprosto výjimečným a reflexe soudobého i minulého chování člověka podněcuje k přemýšlení dodnes.
Třetí román výtvarnice Daniely Šafránkové ukazuje, jak zábavné, ale i frustrující můžou být kulturní rozdíly mezi Američany a Čechy, mezi světem Západu a Východu raných 90. let. A zároveň je napínavým detektivním pátráním po osudech ženy z deníkových záznamů popisujících život obyčejných lidí za dob protektorátu.
Američanka Lisa najde v pozůstalosti po svém otci několik dopisů psaných pro ni podivným jazykem, češtinou, fotku a parte neznámé ženy. A protože právě prochází rodinnou krizí, rozhodne se ji vyřešit tím, že odcestuje do Evropy a začne pátrat po svých kořenech.
Cesta ji zavede až do Prahy, která je těsně po rozdělení Československa místem pořád ještě spjatým se socialistickou minulostí, pro Lisu nepochopitelným, skoro nepřátelským a plným podivných zvyklostí. Ale zároveň má neopakovatelnou atmosféru, která Lisinu nedůvěru postupně naleptává.
Zjistí Lisa, jakým osudovým způsobem byla Fína, dívka z fotografie, spojena s jejím otcem? Proč o ní nikdy nemluvil? Nalezne v tomto mrazivém a podivném městě smysl života, který se jí na slunných plážích Kalifornie začíná vytrácet?
Američané v porevoluční Praze
Kdo je dávno mrtvá dívka z fotografie?
Temné tajemství z protektorátní Prahy
„Opět jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Tentokrát jsem si navlhčil nos a strčil jej do zástrčky. Naneštěstí nastal zkrat a pouze jsem vykopl ledničku. Stále posedlý myšlenkou na smrt, ustavičně přemítám. Jestlipak je posmrtný život? Pokud ano, rozmění mi tam dvacku?“
V Obhajobě šílencově, téměř souborném vydání povídkového díla Woodyho Allena (obsahuje sbírky Vyřídit si účty, Bez peří a Vedlejší účinky) narazíte nejen na šílenou filozofii, ale též filozofické šílení. Je to totéž? A jak to poznat? Jak se vyrovnat s géniem, který pod vámi neustále podtrhává sesli?
Obhajoba šílencova potěší každého fanouška Woodyho Allena. A koho nepotěší, tak je prostě šílenec.
V programu „The Comedian´s Comedian“ vysílaném v roce 2005 britskou televizí byl Woody Allen zařazen do první padesátky nejlepších komiků a bavičů všech dob, skončil na třetím místě a i to svědčí o jeho velké oblíbenosti u diváků.
Skotsko po česku 2 navazuje na knihu podobného jména, která vyšla v roce 2015. Autor, který strávil většinu svého života ve Skotsku, a poslednich dvacet let ve funkci českého honorárního konzula, stále hledá nepravděpodobné spojitosti mezi zemí v srdci Evropy a zemí na jejim nejvzdálenějším, do Atlantiku vystrčeném okraji. Knihou opět procházejí místa a lidé, dějiny i současnost, kultura, umění a humor i sport, včetně historek z první ruky, podaných autorovým osobitým, uvolněným jazykem. Knihu opět doprovazí originální, ‘’na míru šité’’ ilustrace Stuarta Campbella.
Kniha italského historika Alessandra Vanoliho snad na první pohled vypadá jako sentimentální cesta po Středomoří, ve skutečnosti se však jedná o věcné a zasvěcené vyprávění. Ve čtyřech kapitolách – plavbách čtenář s autorem vypluje z Egejského moře za dob Odyssea a dorazí k římským břehům Ostie, poplaví se z Konstantinopole do Andalusie, z Dubrovníku na Kypr a nakonec z egyptské Alexandrie dopluje do Ravenny. Od jednoho přístavu k druhému, bod po bodu, se ocitne v odlišných časech: v Athénách v době klasického starověku, v 5. století před naším letopočtem, v Kartágu v předvečer třetí punské války, ve Valencii za dob Cida Campeadora, ve středověkých italských městech, Janově, Benátkách či Anconě, poté v Konstantinopoli v době posledního obležení Turky, a konečně v Neapoli na počátku 20. století. Každý přístav ve Středomoří má svůj vlastní příběh, někdy vyvolá vzpomínku na velkou dějinnou událost, jindy připomene osud již dávno zapomenutých postav, ale dotýká se i příběhu nás všech a onoho moře, které nepřestává vzbuzovat naději.
Vydání knihy podpořil Evropský sekretariát pro vědecké publikace SEPS.
Rok 1968 patří v českých dějinách ke zlomovým okamžikům. Na jedné straně představuje pokus o revizi politické a ekonomické situace Československa, na straně druhé vykročení směrem k pluralitní demokracii. Česká historiografie se tomuto tématu začala intenzivně věnovat záhy po listopadu 89. Dodnes však nedospěla k ucelené, synteticky pojaté interpretaci. V jubilejním roce s ní naopak přichází německý bohemista a rusista Martin Schulze Wessel. Ten ve své monografii, lakonicky nazvané Pražské jaro, nazírá celospolečenské změny roku 1968 prizmatem postupného tání totalitního režimu, který erodoval jednak kvůli československým reakcím na odhalení Stalinova kultu osobnosti (revize politických procesů), jednak v důsledku ekonomické krize, do níž se plánovaná ekonomika na přelomu 50. a 60. let dostala.
Společenské změny roku 1968, resp. konce 60. let, Schulze Wessel vnímá v rovině politické, ekonomické, ale i kulturní, přičemž právě v liberalizaci kulturního prostředí (noviny, časopisy, divadlo, film) vidí jednu z příčin skutečné revize socialismu v Československu, jež se v tomto ohledu výrazně liší od pokusů o revizi ve středovýchodní Evropě roku 1956. Velkou předností jeho esejisticky pojaté práce je skutečnost, že český rok 1968 nazírá v širokém kontextu evropského roku 1968. Důraz přitom klade jak na českou jedinečnost, tak i na provázanost a vzájemné inspirace se západním hnutím. Díky tomu překládá velmi vyvážený a přitom podnětný pohled na české dějiny 60. let 20. století a na jejich vyústění v prvních devíti měsících roku 1968. Své líčení končí sovětskou invazí do Československa v srpnu 68, která celý obrodný proces zastavila a společenské dění v ekonomické, politické i kulturní rovině zbavila veškerých demokratizačních tendencí.
Vydání knihy podpořil Česko-německý fond budoucnosti.