Filozofický spis De deorum natura (doslova O přirozenosti bohů) vznikl v roce 45 př. n. l., sestává ze tří knih a je napsán ve formě platónského rozhovoru mezi skeptiky Gaiem Kottou a Quintem Luciliem Balbem a epikúrovcem Gaiem Velleiem.
Autor v něm představuje pojetí bohů podle stanovisek různých škol včetně kritických protiargumentů, k nimž se však sám nijak nevyjadřuje. Význam tohoto Ciceronova díla tkví především v tom, že jeho prostřednictvím se k římským čtenářům
poprvé dostala řecká filozofie v latině. Spis byl do češtiny přeložen pouze jednou v roce 1948 Antonínem Kolářem, logicky tedy již značně zastaral a nový překlad jistě ocení nejen odborná filozofická čtenářská obec.

Vydání knihy finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Co to znamená být člověkem v první linii existenční krize, v níž se ocitla naše planeta? Deset let autor cestoval po celém světě: byl svědkem reálných důsledků klimatických změn, setkal se s lidmi, kteří se snaží zmírnit a napravit naše prohřešky z minulosti. Od zaplavených Marshallových ostrovů po obnovené mokřady v Iráku, od Nizozemska a Bangladéše přes korejskou demilitarizovanou zónu až po města a pobřeží v USA. Mluvil s těmi, kteří bojují s horkem, hladem, stoupajícími přílivy a ohroženou přírodou. Ve své knize vzdává hold kreativitě inženýrů, vědců, ochránců přírody, ekonomů, architektů a umělců, kteří vymýšlejí nápadité reakce na nejistou a zlověstnou budoucnost. Jak se cítíme, chováme, jednáme, plánujeme a sníme, když se blíží budoucnost, která se rozhodně liší od té, kterou jsme znali, a když jsme nejspíš dosáhli bodu, odkud není návratu?

Příběh rodu Hekneových se uzavírá tam, kde kdysi zazněl první tón sesterských zvonů.

Zapadlá osada Butangen třicátých a čtyřicátých let minulého století. Ústřední postava trilogie, pastor Kai Schweigaard, se nadále trápí proroctvím vetkaným do gobelínu sester Hekneových, které má zobrazovat jeho smrt. Nepřestává si vyčítat, že v mládí prodal do Drážďan středověký sloupový kostel včetně dvou zvonů. Nyní se snaží zachránit alespoň ten, který dlouho spočíval na dně jezera, a klade si otázku, jak je možné, že v současnosti nejsme schopni rozpoznat, co bude později souzeno jako barbarství.
Butangen je stále méně izolovaný a postupně objevuje svět. Silnice a železnice v tom pomáhají, ale ne všechno přicházející ze světa je dobré. Blíží se druhá světová válka a s ní okupace Norska nacistickým Německem. Válka podrobí místní obyvatele zkoušce – někteří se zapojí do odboje, jiní kolaborují. A když do války vstoupí Velká Británie, zúčastní se jí jako letci RAF i synové Jehansova bratra Victora.

Soubor posledních dopisů Rudolfa Margolia připravil k vydání jeho syn Ivan (* 1947) jako poctu svému otci, který se v roce 1952 stal obětí justiční vraždy. Rudolf Margolius byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským, strávil téměř rok ve vězení, odkud směl jednou za měsíc napsat své manželce a synovi. Tyto dopisy přinášejí především svědectví o láskyplném vztahu Rudolfa Margolia k jeho nebližším, ale v druhém plánu jsou i svědectvím o praktikách tehdejší komunistické moci. Dnes víme, co museli vězni v komunistických vězeních snášet a jak z nich bylo přiznání vynucováno, proto Rudolfovo ujišťování, že mu ve vězení nic neschází a dobře se s ním zachází, stejně jako jeho kajícné sebeobviňování, působí mimořádně mrazivě.

Karlu Teigemu (a dvacátému století) bylo dvacet let, když spolu se svými stejně mladými přáteli formuloval program Uměleckého svazu Devětsil. Všichni měli pocit, že se čas, který se předtím zadrhl v zákopech „velké války“, znovu rozběhl: zrodil se poetismus, později surrealismus, v rychlém sledu vznikaly básnické sbírky, obrazy, divadlo, architektura…
Životopisná koláž o významném českém kritikovi a teoretikovi umění, výtvarníkovi a překladateli nevypráví jen jeho osobní příběh, vypráví historii celé české meziválečné avantgardy. Životní cestu Karla Teigeho zkřížily osobnosti jako Biebl, Halas, Nezval, Seifert, Voskovec, Werich, Funke, Breton, Krejcar, Majakovskij, Kokoschka, Štyrský, Toyen, Jakobson, Vančura a mnozí a mnozí další. A také ženy, které ho milovaly, podporovaly a inspirovaly. Většinu života se hlásil ke komunistické ideologii. Nebýt jeho předčasné smrti, nejspíš by sdílel osud svého přítele Záviše Kalandry a skončil by na popravišti.

Jiří Kamen jako vždy vystavěl svou knihu na zevrubném studiu všech dostupných pramenů a literatury, takže i ty nejneuvěřitelnější zvraty děje a detaily jsou podložené fakty.

Maršál Radecký zcela nepochybně patří mezi nejvýznamnější vojenské stratégy předmoderních válek. Proslavila ho především vítězství nad Napoleonem ve Francii a Německu, během
nichž působil jako náčelník štábu spojenecké koalice. Stejně tak se vyznamenal, byť již jako osmdesátiletý, vítězstvími nad revolucí opojenými Italy v letech 1848 a 1849, kdy dočasně zabránil jak sjednocení Itálie, tak oslabení postavení habsburské monarchie na politické mapě Evropy.
Alan Sked se ale ve své mistrovsky vystavěné biografii maršála Radeckého nezaměřuje pouze na jeho velitelské schopnosti. Stejně podrobně analyzuje jeho vztahy a kontakty s politiky a diplomaty první poloviny 19. století, jež dokázal získat pro svá vojenská řešení, zároveň však respektoval politická rozhodnutí, jež se mnohdy křížila s jeho vojenskými plány. Autor si rovněž všímá Radeckého schopnosti vybrat si správné a věrné spolupracovníky, bez nichž by nedokázal prosadit jak návrhy na reformu zkostnatělé rakouské armády, tak strategii vojenských tažení. Stranou pozornosti však ve Skedově biografii nestojí ani Radeckého soukromý život, který ho na počátku jeho kariéry omezoval v rozletu a opakovaně limitoval společenský vzestup, především kvůli finančním nárokům a drobným skandálům jeho ženy.

Martin Hilský patří k nemnoha českým humanitním vědcům, které není třeba představovat širší veřejnosti, a zároveň se těší mimořádné úctě odborníků.
Legenda české anglistiky vychovala generace studentů, pro něž byla setkání s jeho osobností, texty i překlady určující. Překladatel a redaktor Petr Onufer s ním v letech 2022–2026 vedl sérii rozhovorů, jež nyní vycházejí pod názvem Vykloubený čas. V bilančním interview hovoří o rodině, o studiu v Praze i na Oxfordu, o profesní dráze pedagogické i překladatelské, o umění prozaického, básnického i divadelního překladu, o angloamerickém modernismu, o Shakespearovi, o svém novém překladu Miltonova Ztraceného ráje atd. Dojde však i na kontroverznější témata, jako je osobní zodpovědnost člověka tváří v tvář nelidskému režimu, vztah jedince k instituci a establishmentu, paradoxní podstata umění či duchovní směřování lidského bytí. Martin Hilský ve svých odpovědích ukazuje nadhled, vtip, mimořádnou erudici spojenou se vzácnou sebereflexí, pronikavé vidění světa a obrovské osobní nasazení.

Román Pro Polinu září na německém literárním nebi jako diamant. Čtenáři jej milují – celý rok se držel na nejvyšších příčkách prestižního žebříčku bestsellerů magazínu Der Spiegel. Překladová práva se prodala do 30 zemí.

Hannes vyrůstá ve zchátralé vile uprostřed slatin s mámou, svérázným náhradním otcem a Polinou, dcerou matčiny nejlepší kamarádky. Je tichý a zakřiknutý, ale výjimečně hudebně nadaný – a tajně Polinu miluje. Když nečekaná tragédie převrátí jeho život naruby, odchází do Hamburku a přestává komponovat. Po letech prázdnoty se rozhodne Polinu znovu najít – pomocí melodie, kterou pro ni kdysi složil…

Román napsaný jazykem, který plyne jako nádherná, vroucná hudba, vypráví především o lásce – ať už mateřské nebo té, kterou muž chová k ženě – a také o vášni k hudbě.

Nová knížka herečky, blogerky a spisovatelky Marie Doležalové přináší originální, potřeštěný příběh, který potěší nejen čtenáře Roalda Dahla a Davida Walliamse.

Co má dělat dítě, když se něčím trápí? No přece jít za rodiči, to ví každý. Jenže co když nemají pro samé starosti čas ho vyslechnout? Pak nezbývá než… zavolat svého anděla strážného. Ten Jáchymův se ale vymyká všem představám a zvyklostem. Je to totiž fintivá víla Vilomína a pro samé parádění málem nestihne Jáchyma zachránit. A to je teprve začátek notně praštěného dobrodružství, v němž jde o záchranu jedné rodiny i obyvatel zámku se sedmdesáti pokoji.

Maršál Radecký zcela nepochybně patří mezi nejvýznamnější vojenské stratégy předmoderních válek. Proslavila ho především vítězství nad Napoleonem ve Francii a Německu, během
nichž působil jako náčelník štábu spojenecké koalice. Stejně tak se vyznamenal, byť již jako osmdesátiletý, vítězstvími nad revolucí opojenými Italy v letech 1848 a 1849, kdy dočasně zabránil jak sjednocení Itálie, tak oslabení postavení habsburské monarchie na politické mapě Evropy.
Alan Sked se ale ve své mistrovsky vystavěné biografii maršála Radeckého nezaměřuje pouze na jeho velitelské schopnosti. Stejně podrobně analyzuje jeho vztahy a kontakty s politiky a diplomaty první poloviny 19. století, jež dokázal získat pro svá vojenská řešení, zároveň však respektoval politická rozhodnutí, jež se mnohdy křížila s jeho vojenskými plány. Autor si rovněž všímá Radeckého schopnosti vybrat si správné a věrné spolupracovníky, bez nichž by nedokázal prosadit jak návrhy na reformu zkostnatělé rakouské armády, tak strategii vojenských tažení. Stranou pozornosti však ve Skedově biografii nestojí ani Radeckého soukromý život, který ho na počátku jeho kariéry omezoval v rozletu a opakovaně limitoval společenský vzestup, především kvůli finančním nárokům a drobným skandálům jeho ženy.