Je podzim a v přírodě všechno umírá. Jacob má v pokoji mrtvého pavouka schouleného do klubíčka. A na dolní palandě leží schoulená máma, ale o tom se nesmí mluvit. Táta říká, že by to lidi nepochopili. Jacob umí udržet tajemství – sám jedno má: jakmile přijde na ta správná slova a najde v sobě dost víry, vykoná zázrak vzkříšení, takový, o jakých se vypráví v Bibli. Pak bude všechno zase jako dřív, Issy se vrátí, máma vstane, obleče se a udělá jim snídani. A všichni budou žít šťastně až do smrti.

Pět členů rodiny Bradleyových se vyrovnává se ztrátou a krizí víry každý po svém. Ale každý někdy potřebuje zázrak.

„Román Píseň pro Issey Bradleyovou se mi moc líbil. Je neobvyklý, chytrý… dojemný a uklidňující… Fantastická kniha o víře a o tom, co se s ní stane, když nastane něco nepředstavitelného.“ – Nick Hornby

„Briliantní debut – působivý a hluboce dojemný.“ – Nathan Filler

Orosius († kolem roku 420) byl pozdně antický spisovatel a historik, původem z Bracary v Lusitanii (dn. Braga v Portugalsku). Roku 414 přišel na útěku před Vandaly do afrického město Hippo Regia, v době svého pobytu u Jeronýma v Palestině se zapojil i do teologického sporu o učení pelagiánů. Dějiny proti pohanům v sedmi knihách (Historiae adversus paganos VII) jsou Orosiovým hlavním a nejdůležitějším dílem. Napsal je z podnětu církevního Otce Aurelia Augustina na podporu jeho historicko-eschatologické teze o vítězství Boží obce (civitas Dei) nad obcí pozemskou (civitas terrena). V dějinách, jež časově zabírají dobu od stvoření Adama až do roku 417, se Orosius snaží dokázat, že od příchodu Kristova na zem se situace lidstva zlepšila. Čerpal z Písma, Eusebiovy kroniky, Livia, Justina či Eutropia. V popisu událostí posledních desetiletí však již postupuje samostatně a tyto pasáže jsou z historického hlediska nejcennější.

Orosiova kronika je sice napsána zaujatě a povrchně s rétoricky nadnesenou dikcí, představuje nicméně významný doklad ve vývoji křesťanské univerzalistické historiografie. V pozdější době z ní čerpal např. proslulý polyhistor Isidor ze Sevilly a těšila se velké čtenářskému ohlasu po celý středověk. První český překlad a edici Orosiova díla připravuje Bohumila Mouchová, která se pozdně antickou historiografií dlouhodobě zabývá, spolu s Bořivojem Markem.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Západozemí ochromila válka. Ze silného a sebevědomého království zůstaly jen trosky a z mocných rodů jsou nyní pouhé frakce, které bojují o přežití. Železný trůn sice stále láká další a další kandidáty, ale síla na jeho získání jim schází. Podobná situace musí nutně vylákat z děr mrchožrouty, kteří se budou snažit hodovat na zbytcích a urvat také něco pro sebe. Rodí se nové svazky, aliance, objevují se noví hrdinové i padouši. Víc než o trůn jde ale v novém uspořádání o přežití, což není snadný úkol ani pro šlechtice, natož pro obyčejný lid. Epické vyprávění s desítkami jednajících postav se díky seriálu HBO stalo nejúspěšnější fantasy ságou od dob Pána prstenů.

Na celém světě má miliony nadšených fanoušků, kteří netrpělivě čekají na každé pokračování. Píseň ledu a ohně vychází v novém překladu a úpravě

Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol – provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili „dobrý příběh“. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí – obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.

Konec podzimu (Deireadh an Fhoghair, 1979) je pokládán za vůbec nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století. Odehrává se během jednoho dne a noci v odlehlé části odlehlého ostrova, který nápadně připomíná autorův rodný Lewis. Tvoří jej rozhovory a vzpomínky tří starých přátel, kteří žijí prostým životem v místě, odkud již všichni ostatní odešli nebo zemřeli. V románu je patrný silný vliv evropského modernismu, zejména Becketta a Joyce, který se protíná s odkazy na starobylou gaelskou literaturu a kulturu. Ačkoliv román pojednává o sklonku lidského života a v širším slova smyslu i o konci tradičního života v gaelsky mluvících komunitách, vyznačuje se velkým smyslem pro humor. Chystané české vydání je vůbec prvním převodem tohoto zásadního díla skotské literatury do cizího jazyka a také prvním přímým překladem gaelské prózy do češtiny.

Nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století.

Dorothy, dcera ovdovělého faráře, vede chudý, ale zbožný život – odolává svodům místního chlípníka, za sebemenší zhřešení, byť jen myšlenkou, se bodne špendlíkem. Jednoho dne se probudí po osmidenní ztrátě paměti na ulici a musí se protloukat spolu s vandráky – sbírá chmel, přespává v ubytovnách, nakonec skončí ve vězení pro potulku. Podaří se jí uniknout ze šikmé plochy? Přijme nabídku chlípníka, který jí podává pomocnou ruku? Nalezne její vnitřní kompas ztracený směr?
Orwellův druhý, z části experimentální román živě nasvěcuje realitu meziválečné Anglie – bídu, dluhy, nezaměstnanost a hlad, s nimiž se museli běžní lidé každodenně vyrovnávat. Klade si také nelehké otázky o lidském údělu a smyslu pozemského života – dokáže člověk pomocí víry překonat věčné strádání a nespravedlnost?

„Kdo chce porozumět dvacátému století, musí si přečíst Orwella.“ – New York Review of Books

François Furet věnoval většinu svého badatelského života dějinám Francouzské revoluce. Systematicky se přitom pokoušel rozrušit ve Francii dominující marxistický revoluční koncept, jenž viděl příčiny a projevy revoluce pouze v sociální rovině, a předložil alternativní výklad dlouhého revolučního století s důrazem na kulturní a politické proměny francouzské společnosti. V 90. letech 20. století tento svůj přístup k revolučním idejím aplikoval i dějiny Ruska a Sovětského svazu ve 20. století, počínaje revolučními vášněmi roku 1905 přes první světovou válku, pokus o „univerzální revoluci“ v říjnu 1917, jenž se překlopil do ideje socialismu v jedné zemi, aby se po druhé světové válce úspěšně vrátil k ideji světové (v praxi východoevropské) revoluce, jež nakonec skončila totálním krachem. Podle Fureta byla marxistická revoluce odsouzena k tomuto krachu od samého začátku. Ačkoli uplynulo od francouzského vydání toto knihy již více než dvacet let, dodnes patří k jedné z neprovokativnějších knih o 20. století.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Roky riskantního života v sovětské politice je pozoruhodnou sondou do nejvyšších pater sovětské politiky 20. až počátku 50. let 20. století. Na rozdíl od většiny prací, které se soustředí na osobu sovětského diktátora J. V. Stalina, se Fitzpatricková zaměřila na jeho nejbližší spolupracovníky. Prostřednictvím dobové korespondence, úředního materiálu i četných vzpomínek a pamětí ukazuje, že za Stalinem stála skupina věrných, kteří tvořili nebývale efektivní tým až do Stalinovy smrti v roce 1953. Stalinovi oddaní druhové s ním nejen úzce spolupracovali, ale zároveň patřili i k jeho nejbližších a povětšinou jediným známým. Do Stalinova v průběhu třiceti let patřili například Molotov, Malenkov, Kaganovič, Vorošilov, Berija, Andrejev či Chruščov. V důsledku politického teroru, jenž se nevyhýbal ani členům týmu ani jejich rodinám, se jeho složení mnohokrát změnilo. Někdy tým sloužil k přenášení zodpovědnosti ze Stalina na kolektiv, jindy si na svých spolupracovnících sovětský despota testoval své nápady. Mnohokrát však došlo i k tomu, že pro nevoli členů týmu Stalin svá rozhodnutí zrušil. V týmu podle Fitzpatrickové panovala určitá hierarchie, jež odrážela proměnlivou politickou moc konkrétních osob. Autorka prostřednictvím analýzy fungování týmu konstruuje zcela nový obraz Stalina v jeho pracovním i rodinném prostředí, čímž od základů mění naši představu o řízení Sovětského svazu po většinu jeho existence.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Na Srí Lance zuří občanská válka. Dineš přišel o rodinu i veškerý majetek a mechanicky, bezmyšlenkovitě se pohybuje od jedné utilitární činnosti k druhé. Pomáhá v nemocnici, v omezené míře zabezpečuje své nejzákladnější fyzické potřeby a na noc odchází z tábora ukrýt se před pravidelným ostřelováním do džungle. Jeho rutinu naruší nabídka souseda z tábora, aby pojal jeho dceru za manželku. I tento návrh je veden čistě účelovými pohnutkami – otec cítí, že jako ochránce selhal a hledá někoho, kdo by za něj převzal břemeno odpovědnosti. K sňatku dojde, ale po kratičké fázi seznamování dvou mladých lidí, která jako by nabízela nesmělou naději, přijde předvídatelný závěr a žádný happy end se nekoná.
Věty i odstavce členěné do dlouhých volně plynoucích celků, jako by odrážely Dinešovy nepřerušované proudy myšlenek. Se svým okolím prakticky nekomunikuje, je uzavřen ve vlastním světě, obrací se dovnitř, protože vnější svět zešílel. Všímá si, jak funguje jeho tělo, jehož pomíjivost si se zoufalou naléhavostí uvědomuje a v předtuše pravděpodobného konce se s ním loučí.

A z Dinešova ticha uprostřed válečné vřavy se hlasitě ozývá základní otázka: Co dělá člověka člověkem, když z jeho života už nic nezbývá?

Román mladého srílanského autora Anuka Arudpragasama působícího na newyorské Columbia University byl po vydání kladně recenzován v americkém i britském tisku, m.j. v denících Guardian, Financial Times a New York Times i v prestižním literárním měsíčníku Kirkus Reviews a byl zařazen do užší nominace na literární cenu Dylana Thomase pro mladé autory.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům, kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci; vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí a do skříně zatéká.

Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka, prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i „vyšší“, abstraktnější polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání žít jinak a touhy po lásce.