Roky riskantního života v sovětské politice je pozoruhodnou sondou do nejvyšších pater sovětské politiky 20. až počátku 50. let 20. století. Na rozdíl od většiny prací, které se soustředí na osobu sovětského diktátora J. V. Stalina, se Fitzpatricková zaměřila na jeho nejbližší spolupracovníky. Prostřednictvím dobové korespondence, úředního materiálu i četných vzpomínek a pamětí ukazuje, že za Stalinem stála skupina věrných, kteří tvořili nebývale efektivní tým až do Stalinovy smrti v roce 1953. Stalinovi oddaní druhové s ním nejen úzce spolupracovali, ale zároveň patřili i k jeho nejbližších a povětšinou jediným známým. Do Stalinova v průběhu třiceti let patřili například Molotov, Malenkov, Kaganovič, Vorošilov, Berija, Andrejev či Chruščov. V důsledku politického teroru, jenž se nevyhýbal ani členům týmu ani jejich rodinám, se jeho složení mnohokrát změnilo. Někdy tým sloužil k přenášení zodpovědnosti ze Stalina na kolektiv, jindy si na svých spolupracovnících sovětský despota testoval své nápady. Mnohokrát však došlo i k tomu, že pro nevoli členů týmu Stalin svá rozhodnutí zrušil. V týmu podle Fitzpatrickové panovala určitá hierarchie, jež odrážela proměnlivou politickou moc konkrétních osob. Autorka prostřednictvím analýzy fungování týmu konstruuje zcela nový obraz Stalina v jeho pracovním i rodinném prostředí, čímž od základů mění naši představu o řízení Sovětského svazu po většinu jeho existence.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol – provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili „dobrý příběh“. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí – obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.

Konec podzimu (Deireadh an Fhoghair, 1979) je pokládán za vůbec nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století. Odehrává se během jednoho dne a noci v odlehlé části odlehlého ostrova, který nápadně připomíná autorův rodný Lewis. Tvoří jej rozhovory a vzpomínky tří starých přátel, kteří žijí prostým životem v místě, odkud již všichni ostatní odešli nebo zemřeli. V románu je patrný silný vliv evropského modernismu, zejména Becketta a Joyce, který se protíná s odkazy na starobylou gaelskou literaturu a kulturu. Ačkoliv román pojednává o sklonku lidského života a v širším slova smyslu i o konci tradičního života v gaelsky mluvících komunitách, vyznačuje se velkým smyslem pro humor. Chystané české vydání je vůbec prvním převodem tohoto zásadního díla skotské literatury do cizího jazyka a také prvním přímým překladem gaelské prózy do češtiny.

Nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století.

Dorothy, dcera ovdovělého faráře, vede chudý, ale zbožný život – odolává svodům místního chlípníka, za sebemenší zhřešení, byť jen myšlenkou, se bodne špendlíkem. Jednoho dne se probudí po osmidenní ztrátě paměti na ulici a musí se protloukat spolu s vandráky – sbírá chmel, přespává v ubytovnách, nakonec skončí ve vězení pro potulku. Podaří se jí uniknout ze šikmé plochy? Přijme nabídku chlípníka, který jí podává pomocnou ruku? Nalezne její vnitřní kompas ztracený směr?
Orwellův druhý, z části experimentální román živě nasvěcuje realitu meziválečné Anglie – bídu, dluhy, nezaměstnanost a hlad, s nimiž se museli běžní lidé každodenně vyrovnávat. Klade si také nelehké otázky o lidském údělu a smyslu pozemského života – dokáže člověk pomocí víry překonat věčné strádání a nespravedlnost?

„Kdo chce porozumět dvacátému století, musí si přečíst Orwella.“ – New York Review of Books

Na Srí Lance zuří občanská válka. Dineš přišel o rodinu i veškerý majetek a mechanicky, bezmyšlenkovitě se pohybuje od jedné utilitární činnosti k druhé. Pomáhá v nemocnici, v omezené míře zabezpečuje své nejzákladnější fyzické potřeby a na noc odchází z tábora ukrýt se před pravidelným ostřelováním do džungle. Jeho rutinu naruší nabídka souseda z tábora, aby pojal jeho dceru za manželku. I tento návrh je veden čistě účelovými pohnutkami – otec cítí, že jako ochránce selhal a hledá někoho, kdo by za něj převzal břemeno odpovědnosti. K sňatku dojde, ale po kratičké fázi seznamování dvou mladých lidí, která jako by nabízela nesmělou naději, přijde předvídatelný závěr a žádný happy end se nekoná.
Věty i odstavce členěné do dlouhých volně plynoucích celků, jako by odrážely Dinešovy nepřerušované proudy myšlenek. Se svým okolím prakticky nekomunikuje, je uzavřen ve vlastním světě, obrací se dovnitř, protože vnější svět zešílel. Všímá si, jak funguje jeho tělo, jehož pomíjivost si se zoufalou naléhavostí uvědomuje a v předtuše pravděpodobného konce se s ním loučí.

A z Dinešova ticha uprostřed válečné vřavy se hlasitě ozývá základní otázka: Co dělá člověka člověkem, když z jeho života už nic nezbývá?

Román mladého srílanského autora Anuka Arudpragasama působícího na newyorské Columbia University byl po vydání kladně recenzován v americkém i britském tisku, m.j. v denících Guardian, Financial Times a New York Times i v prestižním literárním měsíčníku Kirkus Reviews a byl zařazen do užší nominace na literární cenu Dylana Thomase pro mladé autory.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům, kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci; vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí a do skříně zatéká.

Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka, prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i „vyšší“, abstraktnější polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání žít jinak a touhy po lásce.

Fotografická kniha významného českého kameramana a fotografa Josefa Illíka, spolutvůrce filmů Král Šumavy, Kočár do Vídně, Kladivo na čarodějnice, Ucho, Už zase skáču přes kaluže,Tři oříšky pro Popelku, Princ a Večernice a dalších, předkládá čtenáři působivé obrazy Prahy a jejích obyvatel, které autor citlivě zachytil v letech 1945–1958. Naskýtá se tak jedinečná možnost spatřit místa, která již dávno neexistují, nebo se k nepoznání změnila, a pocítit pražskou atmosféru tehdejší doby.
Josef Illík, původní profesí fotograf, po sobě zanechal cca 4000 neroztříděných černobílých negativů, které nasnímal na legendární fotoaparát Rolleiflex. Je zajímavé, že prakticky nikdy z negativů nepořizoval fotografie a na snímky se po jejich pořízení tudíž nepodíval. Dnes, když se po desetiletích započalo s archivací celé sbírky a snímky mají své první diváky, se ukázalo, že se jedná o výjimečné fotografické dílo, jež si zaslouží knižní vydání.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Jedenáct let vycházely pravidelně v časopise Čilichili sloupky Pavlač Emila Hakla. Zveřejnit všechny by nejspíš bylo čtenářsky neúnosné, a tak jsme se vydali osvědčenou cestou autorského výběru. Výbor z Pavlače Emila Hakla obsahuje nejvýraznější kousky z autorovy sloupkařské dekády.

Jediný román kultovní americké básnířky Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem vznikl v roce 1962 – údajně hektickým tempem – a vyšel pod pseudonymem Victoria Lucas v lednu 1963, pouhý měsíc před dobrovolnou smrtí autorky. Kniha se dnes počítá k americké klasice a bývá stavěna především do sousedství Salingerovy přelomové prózy „Kdo chytá v žitě“. Dospívající vypravěčka Esther vstupuje do „velkého světa“, který jí ale zůstává cizí a přiměje ji až k rozhodnutí odejít ze života, realizovaném v sérii nezdařilých pokusů. Jedinečnost románu tkví v tom, jak proti sobě – či spíše vedle sebe – staví život a smrt, konformitu a sebedestruktivitu, „zdravý rozum“ a údajnou choromyslnost. Knihu vydáváme ve vynikajícím překladu Tomáše Hrácha, pro nějž byla Sylvia Plathová doslova osudovou autorkou.

V částečně autobiografickém románu Hipík se Paulo Coelho vrací do svého mládí, do bouřlivé doby přelomu 60. a 70. let 20. století. Na pozadí hlavní linie vyprávění, líčícího cestu dvou mladých lidí – Paula a Karly – za duchovním poznáním do Nepálu, sledujeme celosvětové hnutí hippies i dramatické události jara roku 1968 ve Francii. Paulo a Karla se setkávají v Amsterodamu, kde Paulo doufá najít nové životní impulzy, nakonec se však nechá přesvědčit a nastoupí s Karlou do autobusu směřujícího do Káthmándú. Dlouhá cesta a nevelký okruh cestujících poskytují autorovi prostor pro líčení dalších událostí i lidských osudů.