V létě roku 1852 se z vesnice uprostřed hlubokých lesů v severním Švédsku začaly ztrácet mladé dívky. Jedna je nalezena mrtvá, jiná těžce poraněná. Místní rychtář má podezření, že v okolí se potuluje krvežíznivý medvěd, a vypíše na jeho ulovení odměnu. Ale mrtvou dívku našel pastor Laestadius (skutečná historická postava) a ten má jiný názor: podle něho násilí páchá mnohem krutější bestie, která chodí po dvou nohou.
„Radost z „Vařit medvěda“ je dvojí: Na jedné straně člověk zažívá téměř kriminální požitek, když sleduje jak Jussi a pastor vyšetřují tajemné útoky. Na druhou stranu se člověk dostane do jemu neznámého času a fascinujícího světa, jak krásného – tak brutálního. /… / A takový je pocit když člověk dočte „Vařit medvěda“ – jako kdyby byl svět o něco větší.“
– Politiken (5 stars)
„Nejen okouzlující a poutavé, ale také osvětlující – Obejvuje se tu několik historických postav ze zrodu Laestadianismu a tajemstvím zahalené vraždy upoutají diváka k židli skrze skoro 400 stran. /… / Mikael Niemi napsal intenzivně zábavný příběh.“
– Weekendavisen
Vydání knihy podpořila Švédská umělecká rada.
Stockholm, 1793. Od smrti krále Gustava III. uběhl víc než rok a po městě se šíří dusivá atmoféra podezíravosti a spikleneckých zvěstí. V páchnoucích vodách jezera se najde mrtvola bez rukou a nohou, zohavená k nepoznání. Vyšetřování musí být co nejdiskrétnější, proto se případu ujímá zvláštní spolupracovník stockholmské policie Cecil Winge, svérázný právník se silným smyslem pro spravedlnost, umírající na souchotiny. Jeho parťákem se stane veterán Mickel Cardell, na povrchu drsný, ale se srdcem na správném místě. Co Winge nevyřeší intelektem, to Cardell zajistí pádnou ranou – má na to šikovnou dřevěnou protézu. Brzy se oba zamotají do sítě temných tajemství a bezedného zla, do sítě, jejíž vlákna sahají až do nejvyšších vrstev stockholmské společnosti. Očima čtyř vypravěčů nahlédneme pod napudrovaný a omalovaný povrch Stockholmu na konci 18. století, pod nímž se objeví děsivá, ale fascinující realita.
Spletitý svět temného Stockholmu na sklonku 18. století si rychle zamilovali čtenáři po celém světě včetně Německa, Velké Británie či USA. Zacpěte si nos, otevřete oči a ponořte se do stoky zločinu!
Cena Švédské akademie krimi literatury za nejlepší debut.
Prodal se do 35 zemí.
„Pro fanoušky Stiega Larssona je tu nový hlas, a ještě temnější stránka Švédska. Je ještě příliš brzy na „nejlepší knihy roku“, ale 1793. Vlk a dráb, fascinující debut Niklase Natt och Daga, mezi ně určitě patřit bude. (…) Stejně jako Jméno růže Umberta Eca i 1793. Vlk a dráb je intelektuální, čtivá detektivka, jejíž hlavní protagonista je racionální, vzdělaný muž, svádějící bitvy ve světě ovládaném tajemstvími a pověrami. (…) Svým morálním poselstvím připomíná dílo Grahama Greena.“
– Washington Post
* Vítěz Crimetime Specsavers Award za nejlepší detektivní prvotinu v 2018
* Ve Švédsku kniha roku 2018
* The Swedish Academy of Crime Writers’ Award za nejlepší prvotinu v 2017
One of Humo’s “Top 12 Fiction Books of 2018”.
Chosen as “Best Crime Novel of 2018” by Adresseavisen.
One of Aftenposten’s “Best Crime Novels of 2018”.
One of Dagbladet’s “Favorite books of 2018”.
Zapomeňte na Steampunk! U nás jsme měli Parokoko, éru parních strojů za vlády královny Marie-Terezie. A největší páru ze všech hrdinů měl Juro Jánošík, pravá ruka palatina Turza. Na svém jízdním kempelenu a s parní valaškou v ruce se musí postavit nejen rebelujícím Čechům, bojujícím pomocí smrtonosných elektrických draků Prokopa Diviše, ale hlavně zlotřilé čarodějnici Mordule, která plánuje státní převrat ve službách nekromantického Dračího řádu.
Akční příběh z alternativních slovenských dějin je první částí knižní ságy tajemného autora Svetozára Olovranta.
Svetozár Olovrant je slovenský spisovatel, jehož pravou totožnost zná jen několik nejbližších přátel. Podle nezaručených zpráv se narodil roku 1975 v Trenčíně a žije sám jako poustevník na vrcholu opuštěného vodojemu kdesi v pustinách Turčianské kotliny. Odmítá vystupovat v médiích a s nakladatelem komunikuje pouze po internetu nebo přes nastrčené osoby. Mezi jeho záliby patří sportovní střelba z kuše a suchá frankovka.
Ako rana valaškou medzi oči. Až hriešna hravosť textu. Krásny, vymaznaný jazyk, ktorý však pri akcii odsýpa rýchlejšie než tekutý piesok. Imaginácia boriaca zdravé aj nezdravé hranice. Humor viacerých váhových kategórií a jemné, no vytrvalé brnkanie na struny národných stereotypov. Spojenie jánošíkovských mýtov, mystiky, grotesky a steampunku, ktoré sa vám vypáli do pamäti. Pre mňa literárna udalosť nielen tohto roku. – Jozef Karika
Slovo penumbra znamená polostín nebo světlejší část sluneční skvrny. Neurčité teritorium mezi temnotou a plným světlem. Označuje se jím někdy také šedá zóna, přechodové území, nejzazší okraj okraje. Na pozadí takto unikavého prostoru vyvstávají v pomalém tempu stále průzračnější obrazy stejnojmenné sbírky Štěpána Noska. Básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí, v knížce, která vychází osm let po autorově předchozí.
V pokračování románu Enderův stín je po válce. Lidstvo zachránil Ender Wiggin se svým týmem nadaných dětí, válečníků. Nepřátelé byli vyhlazeni, Bitevní škola zrušena. Děti se vracejí domů, ke svým rodinám, rozptýleným po celé Zemi. Až na Endera… Jakmile nebezpečí pominulo, Země se opět stává bitevním polem. Děti z Bitevní školy jsou mnohem víc než jen hrdinové, jako potenciální zbraně se stávají významnými pro své země, které by je rády využily. Postupně, jeden po druhém, jsou však všichni bývalí členové Enderovy družiny uneseni. Zachrání se jen Fazolek, který hledá pomoc u Enderova bratra Petra. Petr Wiggin, Enderův starší bratr, stále z pozadí manipuluje pozemskou politikou. A s Fazolkovou pomocí možná dosáhne svého cíle – ovládnutí světa.
Zlín ve 13. století. Místo, kde se sváří staré síly s novými. Veterán Henslin se po deseti letech v cizině ve službách svého pána vrací do rodného Zlína. Jenže za tu dobu se město značně proměnilo: proudí sem noví obyvatelé, na vrcholu kopce roste kamenná tvrz a v kraji řádí záhadný mordýř, který svým obětem stíná hlavy. Ty si pak odnáší neznámo kam. Henslin dostane za úkol jeho běsnění zarazit. To se záhy ukáže být těžší, než si zprvu myslel. Podle místních páchá vraždy přízračný černý jezdec z pekel, o čemž Henslin značně pochybuje. Jenže pak jezdec udeří znovu a Henslin musí rázem přehodnotit vše, čemu doposud věřil – o vraždách, ale i o svém vlastním původu…
Cyklus temných fantasy příběhů, který vzešel ze spolupráce scenáristy Jeana-Pierra Dionneta s kreslířem Jeanem- -Claudem Galem, se odehrává ve fiktivním barbarském dávnověku. Zatímco Dobyvačná vojska jsou řetězec mikropříběhů popisujících fantastický svět metodou „najít celé moře v každé kapce vody“, Arnova pomsta a Arnův triumf jsou klasické příběhy typu „hrdinova cesta“ a nabízejí pád a vzestup mladého vládce v krutém světě plném nájezdníků a podlých intrik. Spolu s už vydanou Diosamante (Argo, 2018) navíc dostává český čtenář do rukou téměř kompletní dílo fenomenálního a bohužel předčasně zesnulého Jeana-Clauda Gala, jehož neuvěřitelná barokně rafinovaná kresba dodnes ohromuje čtenáře. Díla byla oslnivá už v původních černobílých vydáních; nynější skvěle kolorovaná edice je posunula ještě o stupeň výš.
Jako vždy frustrovaný, překvapený, pobavený, rozhořčený, kárající nebo vysmívající se, tento nejznámější novinář na světě přichází s novou knihou postřehů o současném světě. Dozvíte se, že když se dáte na veganství, skončíte na vozíku. Když budete meditovat, skončíte na vozíku. A pokud budete jako Tom Cruise uctívat ještěrky, skončíte na vozíku. Takže pokud si tuto knihu nekoupíte a pozorně, raději dvakrát nepřečtete, umíte si představit, jak skončíte.
„Velmi vtipné, odboural jsem se v metru.“ – Evening Standard
„Extrémně vtipné.“ – Daily Telegraph
Ačkoli se Jack Kerouac proslavil především jako prozaik, psal také vynikající poezii – mnozí literární historici jsou dokonce toho názoru, že Kerouacovy básně jeho prózu co do kvality předčí. Tak či onak, je nepochybné, že jedním z vrcholů autorova básnického díla jsou jeho haiku. Kerouacův zájem o tuto japonskou básnickou formu byl hluboký a dlouhodobý; od poloviny padesátých let až do své smrti v roce 1969 si úderná trojverší zapisoval do deníků, prokládal jimi své dopisy, romány či eseje atd. Postupně přitom dospěl k vlastní podobě, tzv. „západnímu haiku“, které se nenechává omezovat přísnými formálními pravidly, ušitými na míru japonštině, přesto si z dané formy uchovává to podstatné: schopnost zachytit ve třech krátkých verších jedinečný obraz světa, „zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“. Kerouacova Kniha haiku, poprvé vydaná teprve po autorově smrti, přesvědčivě dokládá, že ve svém úsilí o zvládnutí zdánlivě snadné, ve skutečnosti však nesmírně obtížné formy Kerouac uspěl beze zbytku.
Dokážeme se přizpůsobit měnící se povaze práce? Které dovednosti by měly rozvíjet naše děti? Může obava z kybernetické války rozpoutat další závody ve zbrojení? Autor nabízí zasvěcený a informovaný pohled na přicházející změny v oborech, které nejvíce ovlivní naší ekonomickou budoucnost, počínaje robotikou a umělou inteligencí přes kybernetickou bezpečnost a komerční využití genomiky až po dopad digitálních technologií na peněžní trhy.