Dvojnásobná držitelka Newbery Medal a autorka bestsellerové tetralogie Dárce a románu Spočítej hvězdy vypráví ve své nové knize dojemný příběh o přátelství jedenáctileté dívky a staré ženy, o zapomínání a vzpomínkách.

Všichni v městečku znají poněkud nesourodou dvojici kamarádek, které se obě jmenují Sofie. Jedna chodí na základní školu a té druhé je osmdesát osm. Přesto je to ta nejlepší přítelkyně, jakou si jen může holčička, která nikam příliš nezapadá, přát. Sofie spolu rády popíjejí čaj, zaníceně diskutují o všem možném a mají se moc rády. Jenže pak začne starší Sofii zlobit paměť, připaluje čajové konvice a čím dál víc toho zapomíná. Hrozí, že si pro ni přijede její syn a už napořád si ji odveze. To malá Sofie nehodlá dopustit. Ani náhodou. A tak začne se starší kamarádkou paměť trénovat. Jenže jakmile otevře stavidla Sofiiných vzpomínek, najednou k ní proudí příběhy, o nichž neměla ani tušení – příběhy o válce, hladu, krutosti a nakonec i o lásce.

Kronika představuje jeden z hlavních primárních pramenů pro
poznání dějin aztécké říše, respektive dějin celé oblasti centrálního Mexika, a to jak pro dějiny období předcházejícího
prvním kontaktům s Evropany, tak i pro dějiny jejího podmanění španělskými dobyvateli. Význam Sahagúnovy Historie
spočívá mimo jiné ve skutečnosti, že se jedná o dílo založené na materiálu, který jeho autor dlouhodobě a systematicky
shromažďoval od místních obyvatel. Kronika ve dvanácti knihách (jedenáct je věnováno různým aspektům života obyvatel
aztécké říše v období před jejím dobytím conquistadory vedenými Hernánem Cortésem v letech 1519–1521) byla vyhotovena
ve dvou jazykových variantách, v nahuatlu, tj. původním jazyce obyvatel centrálního Mexika, a ve španělštině, psaných na
stránce vedle sebe a s četnými obrázky.
Dílo zachycuje autentický pohled původních obyvatel centrálního Mexika na život
v dobách před příchodem Evropanů, byť je třeba mít na paměti, že konečný text je výsledkem práce španělského autora,
který do něj rovněž vložil své vlastní představy a uspořádal ho
v souladu se svými vlastními záměry.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Již před řadou let začal autor v Praze organizovat
kulinární exkurze. Jedna z prvních otázek, na kterou se totiž turisté po příchodu do Česka většinou
ptali a ptají, je: Co je typické české jídlo? Jak se
ukázalo, odpověď vůbec není jednoduchá! A tak
autor prostudoval desítky knih spojených s historií jídla. Časem si uvědomil, že ani místní, natož
turisté, o historii českého jídla moc nevědí. Proto
vznikla tato kniha. Najdete v ní informace, které
by měly zpochybnit stereotypy o české kuchyni,
inspirovat kuchaře při vytváření moderní české
kuchyně a hlavně pobavit, protože pevně doufáme, že příběh historie českého jídla vás zaujme
stejně jako nás.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů
města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých
esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické
literatuře propojené s vizualizací urbánního světa.
Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor
vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená
reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé
slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kromě toho, že jsou bratři, toho Peter a Ivan Koubek nemají příliš společného.
Peterovi je přes třicet a v Dublinu pracuje jako právník. Je úspěšný, schopný a působí jako člověk, jehož nic nevyvede z míry. Po otcově smrti však neusne bez prášků a přes hlavu mu přerůstá
i vztah se dvěma velmi odlišnými ženami – jeho první láskou Sylvií, k níž pořád něco cítí, a vysokoškolačkou Naomi, které je celý svět k smíchu.
Ivan je dvaadvacetiletý závodní šachista. Vždycky si připadal jako společensky neobratný samotář, který se nonšalantnímu staršímu bratrovi nepodobá ani pramálo. Krátce po ztrátě otce se Ivan
seznámí s Margaret, o několik let starší ženou s vlastní pohnutou minulostí, a rychle spolu navážou
intenzivní vztah.
Pro oba truchlící bratry i jejich lásky nastává nové mezidobí. Čas touhy, beznaděje i nenadálých
možností, během něhož dostanou šanci zjistit, kolik jejich život unese, aniž by se docela rozpadl.

Držitel Nobelovy ceny za fyziku a popularizátor Frank Wilczek v knize Deset klíčů k realitě nabízí čtenářům srozumitelný, ale hluboký výklad o naší fyzikální realitě založený na nejnovějších poznatcích moderní vědy. Důkladné pochopení často velmi neintuitivních závěrů současné fyziky přitom přirovnává ke znovuzrození – vyžaduje totiž přehodnocení myšlenkových modelů o fungování světa, které jsme si všichni vybudovali v dětství. Místo popisu holých faktů mu jde především o ucelené sdělení, jak vypadá a funguje vesmír: Je v něm mnoho místa, času, hmoty a energie (včetně té dosud nespatřené), a přitom jen několik elementárních ingrediencí a zákonů. Vše podléhá stálé změně, evolucí se vynořuje veškerá složitost světa, lidské vědomí, společnost i civilizace. V závěru knihy tak autor zdůrazňuje propojení všeho živého i neživého napříč celým kosmem a v přesvědčivě humanistickém duchu nás vyzývá k osvobození se od předsudků, k co nejširší empatii a k morální odpovědnosti.

Hvozd, Světakraj, Soumračné lesy, Močál a Kamenné zahrady. Dolní Město a Svatý Frax. Řeka Krajice. Jména na mapě. Každé jméno však v sobě tají tisíce příběhů…

Malý Snítek žije od narození v osadě uprostřed tajuplného, divokého Hvozdu. Vychovali ho lesní trollové, ale je docela jiný než oni. Proto by rád zjistil, kdo byli jeho otec a matka. A tak jednoho dne opustí bezpečí dosavadního domova, sejde z vyšlapané stezky táhnoucí se napříč Hvozdem a vydává se vstříc dobrodružství, o jakém se mu ani nesnilo. Cestou potká spoustu podivuhodných tvorů – krutého lebouna, bručivěda, lesní lékárnici žvanižínku, masožravý dub či konejšivý uspávačník.
Každou chvíli se ocitne ve smrtelném nebezpečí, přesto putuje dál. Třeba se na něj štěstí přece jen usměje a nakonec se s rodiči shledá, kdoví…

Cesta za tajemný Hvozd je první díl výpravné bestsellerové řady Kroniky Světakraje, která byla přeložena do 26 jazyků a celosvětově se jí prodalo přes tři miliony výtisků.

Kniha Přes Atlantik a zase zpět je souborem esejí, které vznikly v letech 1994–2024 jako doslovy
k překladům anglofonních románů vycházejících v edici AAA nakladatelství Argo. V padesáti osmi
textech se tu představuje dvacet pět autorů, vesměs předních českých anglistů. Editor Petr Onufer zvolil chronologické řazení esejí podle data vydání originálu; první esej tak pojednává o Kerouacově románu Na cestě, vydaném v roce 1957 (reeditovaný překlad Jiřího Joska byl v roce 1994
symbolicky rovněž prvním svazkem edice AAA), poslední pak o předloni vydaném románu Stella Maris od Cormaca McCarthyho, který v edici AAA vyšel na počátku roku 2024.
Jednotlivé eseje přitom nenabízejí „jen“ zasvěcené pojednání o anglofonní beletrii, ale také výmluvně dokládají,
jakým způsobem a v jaké kvalitě se u nás během posledních třiceti let psalo a píše o jinojazyčných
literaturách. V tomto ohledu je kniha přínosem nejen pro čtenáře se zájmem o anglofonní literatury
nebo studenty anglistiky, ale rovněž pro bohemistickou obec či šířeji pro obecně kulturní publikum.
Výbor Přes Atlantik a zase zpět přitom nemá ambici být syntetickými dějinami anglofonní literatury (je ostatně otázkou, zda lze vůbec podobnou práci dnes ještě napsat, zvláště pak v tuzemském
prostředí), naopak usiluje o to být výzvou k dialogu, k společnému uvažování nad kvalitními prozaickými texty, k utváření i přehodnocování literárního kánonu anglicky psaných literatur v českém
překladu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Předpovědi brzkého kolapsu neodmyslitelně patří k životu každé civilizace, možnost pracovat s velkými daty dodala těmto předpovědím vědečtější základ. Peter Turchin se s pomocí ohromného souboru dat o prosperitě a zániku společností v časovém rozpětí 10 000 let („od Horního Egypta po Dolní
Manhattan“) pokouší objevit statistické vzorce, které ukazují,
kde mají lidské civilizace v éře měst a států zabudovány mechanismy vlastní destrukce. Dva z nich jsou klíčové a komplementárně se doplňují. Pokud se totiž k rostoucí nerovnosti bohatství přidá i nadprodukce potenciálních elit, celospolečenské
snahy stát se bohatou elitou jsou stále zběsilejší. Frustrovaní
aspiranti na elitu poté využívají lidovou nelibost k tomu, aby se
obrátili proti zavedenému řádu.
Autor současně stále doufá, že
komplexní matematika může budoucí nestabilitu společností
nejen odhalit, ale také jí zabránit.