Události, k nimž došlo v Německu v letech 1919–1945, byly dramatické a děsivé. Nicméně našlo by se také spousta okamžiků nejistoty, pochyb i naděje. Kniha Cestovatelé ve třetí říši se snaží odpovědět na otázku, zda současníci mohli pochopit podstatu nacionálního socialismu, čelit vlivu nacistické propagandy a tušit či předvídat holokaust. Autorka vychází ze zpráv a svědectví očitých svědků, cizinců, kteří zemi především ve 30. letech navštívili a které Hitlerovo Německo z mnoha důvodů fascinovalo. Ze zkušenosti těchto cestovatelů, studentů, politiků, diplomatů, vědců, novinářů, umělců i prostých turistů, mezi nimiž najdeme např. Knuta Hamsuna, Charlese Lindbergha nebo Samuela Becketta, vytvořila Boydová komplexní, velmi barvitý a živý obraz tzv. třetí říše včetně všech jejích paradoxů od nenápadných, ale varovných počátků, přes vrchol moci až po konečný zánik.

Knihu zahrnul Daily Telegraph mezi nejlepší knihy roku 2017.

Nejlepší kniha roku 2017 podle čtenářů deníku Guardian.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Hyperion a Pád Hyperionu společně tvoří jeden z nejslavnějších a nejpopulárnějších příběhů v dějinách žánru science fiction. Není tedy divu, že se k němu Dan Simmons po takřka deseti letech vrátil ve vytouženém pokračování…
Dvě stě sedmdesát let po zhroucení Světové sítě putuje Raoul Endymion v roli osobního strážce spolu s novodobou spasitelkou Aeneou a za pomoci androida jménem A. Bettik po řece Thetys. V patách jim je vlivný vojenský kněz Otec kapitán Frederik de Soya se svými jednotkami. Ve hře je opět osud celého lidstvem obydleného vesmíru a tam, kde je budoucnost na vážkách, nesmí chybět ani tajemný Štír, vražedný stroj se zcela neznámými záměry.
Román Endymion v novém překladu Petra Kotrleho je úvodem dalšího velkolepého příběhu, jenž si svou propracovaností nezadá s autorovým nejslavnějším dílem.

Ivo Vodseďálek (1931–2017) patřil k významným autorům neoficiální literární scény po roce 1948. Během komunistického režimu existovalo jeho dílo výhradně v samizdatu; vycházet tiskem začalo teprve po roce 1989; v té době se Ivo Vodseďálek rovněž stal známým jako výtvarník a v roce 2000 svou knihou Felixír života získal uznání též jako pozoruhodný esejista. Svazek Díla nyní přináší Vodseďálkovu básnickou tvorbu z let 1949–1998 poprvé v úplnosti.

Dílo Ivo Vodseďálka lze bez nadsázky označit za jeden z neobjevených pokladů moderní české literatury, tedy v tom smyslu, že širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý – v literární obci se ovšem Vodseďálkovo dílo těšilo a těší až kultovnímu postavení. Mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník nebo Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá literární časopis Revolver Revue i řada literárních historiků a kritiků. Souborné
vydání Vodseďálkova básnického díla, jehož editorem je přední znalec a kronikář českého undergroundu Martin Machovec, je tak jakousi pomyslnou splátkou dlouholetého a citelného literárního dluhu.„

Jak konstatuje kritik Marek Vajchr, „Ivo Vodseďálek dokázal (…) rafinovaně ,naivistickou‘ stylizací evokovat nejeden unikavě znepokojivý stav duše, pro který nejenom čeština, ale možná žádný z jazyků na světě nemá ve slovnících dostatečně přiléhavé jméno.“

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Rok poté, co jeho otec pronásledovaný svým podivným šílenstvím definitivně mizí v Ryhopském lese, se Chris Huxley sám vydává do tajemného lesa mytág, aby nalezl odpovědi na několik palčivých otázek, aby odhalil rozdíl mezi pravdou a lží, které střeží Brána ze slonoviny, brána z rohu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, a tak máme i my možnost znovu objevovat tuto tajemnou končinu jeho smysly a spolu s ním pocítit „zmatek na okraji dění, smyslovou kakofonii zvuků a obrazů, záblesky vizí a ozvěn lesa, které se takřka nedají postihnout, děsivých i svůdných“.

Jak je u Roberta Holdstocka zvykem, také tento román je plný časových zvratů, prolínání různých příběhů a legend, plný domněnek i věčných pravd, které zde mají stejnou hodnotu – takový je totiž jedinečný svět Lesa mytág, do něhož jsme opět zváni…

Ve volném pokračování jedné z nejslavnějších ság žánru science fiction se opět setkáváme s Robinettem Broadheadem, který sice pohádkově zbohatl, artefakty Heecheeů mu ale přesto nedávají spát. Založí tedy vlastní kosmickou společnost, jež má za úkol shromažďovat veškeré informace o těchto mimozemšťanech a následně vyšle výpravu k nově objeveným objektům ve Sluneční soustavě, z nichž jeden by mohl být vytouženou Továrnou na potraviny, která by lidstvo navždy zbavila hladu.
Po přistání se výprava překvapivě setkává s potomkem zesnulých prospektorů, jenž je doslova pokladnicí vzácných heecheovských znalostí. Je tak objeven nejen účel tzv. modlitebních vějířů, ale i cesta lodí do podivného místa, které je dle chlapcova vyprávění doposud obydleno. Je možné, že jsou jeho obyvateli legendární Heecheeové?

Brendan Doyle, odborník na dílo básníka raného devatenáctého století Williama Ashblesse, neochotně přijme pozvání od výstředního milionáře, aby skupině cestovatelů v čase posloužil jako odborný průvodce. Ovšem poté, co se v roce 1810 zúčastní vytoužené přednášky Samuela Taylora Coleridge, je unesen do špinavých uliček Londýna, kde temné a nebezpečné síly dobře znají tajemství bran v čase. Ztracený v čase, zapletený do vražedných intrik mezi znepřátelenými bandami žebráků a pronásledovaný egyptskými čaroději Doyle kupodivu přese všechna nebezpečenství přežívá. A dozvídá se o tajemném básníkovi Ashblessovi mnohem víc, než by kdy považoval za možné…

Jeden z nejvěhlasnějších románů na pomezí science fiction a fantasy mísí literární historii, lykantropii, templářské rytíře, egyptskou magii a prazvláštní přehlídku skutečných i fiktivních postav v patrně nejoriginálnějším příběhu o cestování v čase, jaký byl kdy napsán. Román v roce 1983 získal Pamětní cenu Philipa K. Dicka. Nové upravené a ilustrované vydání je opatřeno krátkou autorskou předmluvou a množstvím vynechaných scén s Powersovým komentářem. Znalci jistě ocení rovněž novelu odehrávající se ve stejném prostředí jako slavný román, jenž se stal základním kamenem literárního subžánru zvaného steampunk.

Provokativní, kritická, kontroverzní – to jsou adjektiva v poslední době nejčastěji spojovaná s Camille Pagliovou, přední americkou kritičkou, jež je někdy vnímána jako nástupkyně Susan Sontagové. V anglosaském světě se Pagliová proslavila literárně-kritickým bestsellerem Sexuální persony: umění a dekadence od Nefertiti po Emily Dickinsonovou, rozsáhlou literárně historicky-kritickou studií o úpadku a jeho obrazech v západním umění. Některé pasáže z této slavné knihy se objevují i ve sbírce esejů Svobodné ženy, svobodní muži, která je ovšem jinak obecně vztažena k tématům a problémům dnešního světa. Pagliová zde dostává své pověsti kritické myslitelky, jež vyhledává kontroverze, chce provokovat a především neuznává žádné modly – ať už v oblasti umění, kritiky nebo lidských práv. Její provokativní osten míří především proti dvěma terčům: feminismu v podobě, do jaké se vyvinul zejména v posledních několika letech, a situaci na anglosaských univerzitách, zejména omezování svobody projevu.

Knihu opatřila zasvěcenou a velmi pochvalnou předmluvou Bianca Bellová, držitelka ceny Magnesia Litera za prózu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Britský historik Niall Ferguson, autor řady vysoce oceňovaných publikací (naposledy např. Civilizace), ve své nové práci analyzuje podoby mocenského vlivu. Jednu – vertilkální, hierarchickou – charakterizuje metafora věže; druhou – horizontální, založenou na síti vztahů – zase obraz náměstí. Autor zkoumá jejich historický vývoj i koexistenci. V historických knihách je patrnější ona vertikální struktura, na jejímž vrcholu stáli králové a papežové, ale to neznamená, že by horizontální sítě společenských vztahů byly záležitostí moderní doby, ve které jako by komunikace po Facebooku hrála větší roli než politické uspořádání. Ferguson ukazuje podobu společenských sítí v minulých dobách a v jejich rozvoji a úpadku nachází varovné signály pro sítě novodobé, protože sítě byly vždy náchylné k uzavírání, přenášení negativních signálů či výpadkům.

Dochovaná korespondence významného římského řečníka, politika, spisovatele, a v neposlední řadě vrcholného stylisty, Marka Tullia Cicerona (106–43 př. n. l.) byla objevena italskými humanisty ve 14.–15. století. Obsahuje téměř 900 dopisů a jako „živá“ korespondence, neurčená primárně pro veřejnost, má nesmírný historický význam. Cicero si dopisoval s množstvím předních římských osobností, které spolutvořily dějiny, příp. i kulturu posledních desetiletí římské republiky (Gneus Pompeius, Gaius Iulius Caesar či Marcus Antonius). Dopisy často velmi detailně prezentují jeho pohled na události a jednající osobnosti, živě (i humorně) vykreslují atmosféru doby, vyjadřují Ciceronovy úvahy a nálady a nabízejí zprávy o jeho rodinných poměrech i širokých kulturních zájmech. Ciceronovy listy jsou jedinečnou zprávou o tehdejší „velké politice“ i mezilidských vztazích římských elit. Díky nim je pro nás Ciceronova doba nejlépe známým obdobím celých starověkých dějin. První díl výboru obsahuje kolem 230 dopisů z let 65–50 př. n. l. (druhý obdobně rozsáhlý svazek zahrne dopisy z let 49–43 př. n. l. a vyjde pravděpodobně v roce 2020).

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Ve vyvrcholení Burroughsovy trilogie se v kratších prózách opět pohybujeme v krajích děsivých nočních můr, vzdáleně připomínající pralesy Jižní Ameriky, v mimozemském prostoru, ale i v ulicích Londýna a jeho podsvětí. Burroughs své povídky opět zaplnil fantastickými postavami z ještě fantastičtějších – a hrozivějších – světů a jeho mistrná koláž, pracující s prvky populární kultury, reklamy, sci-fi a detektivní prózy a popisující neznámé drogy i sex ve všech podobách, nemá za cíl šokovat, ale poukazovat. Varovat. William Burroughs je zcela nenapodobitelný, a to nejen ve svém psaní, hlavně ale v síle a pravdivosti svých idejí, které se nám snaží předat – dříve, než bude pozdě.