Čtvrtá kniha ze série o Hannibalu Lecterovi začíná na Litvě v roce 1941, kdy je budoucí lékař, vrah a kanibal ještě osmiletým chlapcem, který se spolu s rodiči a sestrou ukrývá před postupující válečnou frontou. Rodiče jsou zabiti a děti jakž takž přežívají, dokud jejich skrýš neobjeví pětice vyhladovělých dezertérů. Rozhodnou se, že dívku snědí, a malý Hannibal ji ubránit nedokáže. Od této chvíle si životem ponese trauma a zvrácenou zálibu v lidském mase, což se projeví, když po letech, to už studuje ve Francii medicínu, urazí místní řezník jeho tetu, mladý Hannibal ho za to vykuchá a pochutná si na jeho tučných tvářích. Poté se rozhodne vyhledat pět kanibalů, kteří mají na svědomí jeho sestru…
První vydání v USA činilo 1 500 000 výtisků.

V roce 2007 natočil Peter Webber podle knihy film. Hlavní roli si zahrál francouzský herec a model Gaspard Ulliel. Natáčelo se i v Praze v barrandovských studiích.

Eli Maor se ve své knize věnuje vztahům mezi matematikou a hudbou. Nejednou čtenáři osvětlí řadu překvapivých detailů, když zkoumá, jak lze uplatnit matematický aparát v hudbě i naopak. Věnuje se například matematickému popisu vztahů mezi jednotlivými tóny, systémům ladění a jejich historickému vývoji. Píše o snaze matematiků a fyziků přesně popsat pohyb struny, prostor věnuje i zkoumání vzniku a povahy zvuku a jeho přenosu. Jinou oblastí, kde se projevují matematické zákonitosti, jsou rytmické poměry v hudbě, ale ani u nich paralely mezi matematikou a hudbou nekonči. Autor jakožto znalec matematiky a milovník klasické hudby zná obě oblasti detailně a čtenáře dokáže svým zájmem nakazit; a dělá to s podmanivou lehkostí.
Anotace 2: Pythagoras v experimentech s monochordem stanovil zákonitosti mezi délkou struny a hudebními intervaly. Tzv. přirozené ladění bylo postupem času nahrazeno laděním temperovaným. Rozdíl mezi nimi vysvětluje přítomná kniha, a současně ozřejmuje, že tónové poměry jsou dány jednoduchými matematickými zákonitostmi, které se neomezují jen na huddební oblast.

Vítěz ceny Magnesia Litera 2020 – objev roku. Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa.

Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče.
Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kniha Na obranu dějin představuje v Evansově díle zdánlivou výjimku. Ve skutečnosti však odráží jeho hlubokou znalost moderního dějepisectví a soudobých teoretických přístupů. Jedinečným způsobem se v ní zrcadlí po desetiletí vedená debata o smyslu historie, o dějepisectví jako tvrdé či měkké vědě, o historii jako beletrii, o dějepisectví jako disciplíně pohybující se mezi jasnými fakty a čirou fikcí. Evans zde nastoluje otázky morálních aspektů hodnocení dějin, moci vědění a manipulace společnosti prostřednictvím historických výkladů, objektivity a subjektivity nazírání dějin, významu individualit a společenství v dějinách.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Přestože nejmladší syn druhého českého krále Vladislava a jeho manželky Judity Durynské nepatří mezi nejznámější osobnosti českého středověku, nelze přehlédnout, že stál u zrodu královských Čech a že jsou s jeho vládou na Moravě (1197–1222) spojeny reformy, které daly vzniknout zemsky definovanému markrabství. Vladislav Jindřich přitom vystoupil z ústraní jen několikrát, čemuž odpovídá skromná pramenná základna. Odtud také otázka, jak vyprávět jeho příběh a čemu připsat mimořádně úspěšnou proměnu Moravy. Autor zvolil kombinaci chronologického výkladu činů markraběte Vladislava Jindřicha s analýzou jeho výrazných zásahů do dějin Čech a Moravy na konci 12. a v prvních desetiletích 13. století. Kniha představuje přepracované vydání původní edice, připravené Maticí moravskou v roce 2006.
Před třemi lety se knize dostalo i anglického vydání pod názvem Vladislaus Henry. The Formation of Moravian Identity. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages 450–1450.

.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Hyperion a Pád Hyperionu společně tvoří jeden z nejslavnějších a nejpopulárnějších příběhů v dějinách žánru science fiction. Není tedy divu, že se k němu Dan Simmons po takřka deseti letech vrátil ve vytouženém pokračování…
Dvě stě sedmdesát let po zhroucení Světové sítě putuje Raoul Endymion v roli osobního strážce spolu s novodobou spasitelkou Aeneou a za pomoci androida jménem A. Bettik po řece Thetys. V patách jim je vlivný vojenský kněz Otec kapitán Frederik de Soya se svými jednotkami. Ve hře je opět osud celého lidstvem obydleného vesmíru a tam, kde je budoucnost na vážkách, nesmí chybět ani tajemný Štír, vražedný stroj se zcela neznámými záměry.
Román Endymion v novém překladu Petra Kotrleho je úvodem dalšího velkolepého příběhu, jenž si svou propracovaností nezadá s autorovým nejslavnějším dílem.

Ivo Vodseďálek (1931–2017) patřil k významným autorům neoficiální literární scény po roce 1948. Během komunistického režimu existovalo jeho dílo výhradně v samizdatu; vycházet tiskem začalo teprve po roce 1989; v té době se Ivo Vodseďálek rovněž stal známým jako výtvarník a v roce 2000 svou knihou Felixír života získal uznání též jako pozoruhodný esejista. Svazek Díla nyní přináší Vodseďálkovu básnickou tvorbu z let 1949–1998 poprvé v úplnosti.

Dílo Ivo Vodseďálka lze bez nadsázky označit za jeden z neobjevených pokladů moderní české literatury, tedy v tom smyslu, že širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý – v literární obci se ovšem Vodseďálkovo dílo těšilo a těší až kultovnímu postavení. Mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník nebo Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá literární časopis Revolver Revue i řada literárních historiků a kritiků. Souborné
vydání Vodseďálkova básnického díla, jehož editorem je přední znalec a kronikář českého undergroundu Martin Machovec, je tak jakousi pomyslnou splátkou dlouholetého a citelného literárního dluhu.„

Jak konstatuje kritik Marek Vajchr, „Ivo Vodseďálek dokázal (…) rafinovaně ,naivistickou‘ stylizací evokovat nejeden unikavě znepokojivý stav duše, pro který nejenom čeština, ale možná žádný z jazyků na světě nemá ve slovnících dostatečně přiléhavé jméno.“

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Události, k nimž došlo v Německu v letech 1919–1945, byly dramatické a děsivé. Nicméně našlo by se také spousta okamžiků nejistoty, pochyb i naděje. Kniha Cestovatelé ve třetí říši se snaží odpovědět na otázku, zda současníci mohli pochopit podstatu nacionálního socialismu, čelit vlivu nacistické propagandy a tušit či předvídat holokaust. Autorka vychází ze zpráv a svědectví očitých svědků, cizinců, kteří zemi především ve 30. letech navštívili a které Hitlerovo Německo z mnoha důvodů fascinovalo. Ze zkušenosti těchto cestovatelů, studentů, politiků, diplomatů, vědců, novinářů, umělců i prostých turistů, mezi nimiž najdeme např. Knuta Hamsuna, Charlese Lindbergha nebo Samuela Becketta, vytvořila Boydová komplexní, velmi barvitý a živý obraz tzv. třetí říše včetně všech jejích paradoxů od nenápadných, ale varovných počátků, přes vrchol moci až po konečný zánik.

Knihu zahrnul Daily Telegraph mezi nejlepší knihy roku 2017.

Nejlepší kniha roku 2017 podle čtenářů deníku Guardian.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Rok poté, co jeho otec pronásledovaný svým podivným šílenstvím definitivně mizí v Ryhopském lese, se Chris Huxley sám vydává do tajemného lesa mytág, aby nalezl odpovědi na několik palčivých otázek, aby odhalil rozdíl mezi pravdou a lží, které střeží Brána ze slonoviny, brána z rohu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, a tak máme i my možnost znovu objevovat tuto tajemnou končinu jeho smysly a spolu s ním pocítit „zmatek na okraji dění, smyslovou kakofonii zvuků a obrazů, záblesky vizí a ozvěn lesa, které se takřka nedají postihnout, děsivých i svůdných“.

Jak je u Roberta Holdstocka zvykem, také tento román je plný časových zvratů, prolínání různých příběhů a legend, plný domněnek i věčných pravd, které zde mají stejnou hodnotu – takový je totiž jedinečný svět Lesa mytág, do něhož jsme opět zváni…

Ve volném pokračování jedné z nejslavnějších ság žánru science fiction se opět setkáváme s Robinettem Broadheadem, který sice pohádkově zbohatl, artefakty Heecheeů mu ale přesto nedávají spát. Založí tedy vlastní kosmickou společnost, jež má za úkol shromažďovat veškeré informace o těchto mimozemšťanech a následně vyšle výpravu k nově objeveným objektům ve Sluneční soustavě, z nichž jeden by mohl být vytouženou Továrnou na potraviny, která by lidstvo navždy zbavila hladu.
Po přistání se výprava překvapivě setkává s potomkem zesnulých prospektorů, jenž je doslova pokladnicí vzácných heecheovských znalostí. Je tak objeven nejen účel tzv. modlitebních vějířů, ale i cesta lodí do podivného místa, které je dle chlapcova vyprávění doposud obydleno. Je možné, že jsou jeho obyvateli legendární Heecheeové?