Česko, leden 2018. Miloš Zeman byl právě podruhé zvolen prezidentem, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.
Štindlův román se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení okolím i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze. Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka; v Johanových výlevech nechává zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ovšem ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A z nich probleskuje i smutek člověka schopného jen „hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo,“ a mučeného tušením, že to asi nestačí.
Ondřej Štindl (* 1966) je filmový a hudební kritik, literát, scenárista a DJ. Studoval na Pedagogické fakultě UK, po listopadu 1989 patřil k zakladatelům Radia 1, kde dodnes pravidelně vysílá. Coby kritik debutoval v Kritické Příloze Revolver Revue; působil v Lidových novinách, české sekci BBC či časopise Týden; nyní je komentátorem serveru Echo24 a Týdeníku Echo. Za své scénáře získal dvakrát cenu Český lev (v roce 2010 za film Pouta a v roce 2017 za seriál Svět pod hlavou). V roce 2020 byl za svou novinářskou práci vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky. Je autorem románů Mondschein (2012) a K hranici (2016).
Československo roku 1928. Dva kamarádi, maturanti z Ružomberku, Žid Viktor a Němec Karel, neúmyslně zastřelí syna místního podnikatele. Viktor utíká k příbuzným do New Yorku a stává se členem mafiánské organizace Murder, Inc. Karel studuje medicínu v Mnichově a pod vedením Reinharda Heydricha se mění v oddaného stoupence nacistické ideologie. Ocitají se tak na opačných stranách rodícího se válečného běsnění…
Na smrt je rozsahem a dějovým obloukem největší slovenský porevoluční román, čtenáři i kritikou vřele přijatý, propojující svět americké mafie s hrůzami nacismu. Detailně a čtivě přibližuje jak válku mafiánských rodin v Americe, tak vzestup nacismu v Německu, Noc dlouhých nožů, Křišťálovou noc, nacistické programy eutanazie, vyhlazovací operace na východní frontě, holocaust a fungování nacistických koncentračních táborů, především pak Osvětimi.
Na smrt, odehrávající se v letech 1928–1945 v Československu, Německu, Spojených státech, Polsku, na Ukrajině a v Pobaltí, a vrcholící v době Slovenského národního povstání je působivou a děsivou připomínkou toho, jak málo stačí k tomu, aby z nás spadla civilizační slupka a stali jsme se krutými, bezcitnými monstry.
Román Na smrt je unikátní žánrový mix historické ságy, thrilleru a hororu.
Pilot, mladá manažerka, pravicoví extremisté, postarší úřednice, nezaměstnaný dělník či cestovatelka – všichni tito Češi jsou hrdiny leckde mrazivých povídek s tak trochu ostřejší pointami. Díky prokresleným postavám si budete jisti, že někde – možná ne až tak daleko od vás – žijí. Tuhle pestrou, provokativní, zábavnou, vtipnou mozaiku plnou nečekaných rozuzlení přečtete jedním dechem. I když si bere na paškál i vážná témata.
„Povídky mají mnoho charakteristik, které je činí víc než zajímavými, nedočkavě čtenými a těžko odložitelnými před poslední stránkou knížky: věrohodný dialog, dramatický spád a překvapivou pointu. Něco mezi dobrou anekdotou a Roaldem Dahlem v originálním českém provedení.“
Radkin Honzák
Když už se rozhodnete, že chce psát, musíte vědět, o čem. A než se dostaví opravdová inspirace, je zapotřebí zvládnout řemeslo. Právě k tomu slouží naše „cvičební kniha“, která vám nabídne hned 365 krátkých stylistických cvičení. Pokud s námi budete psát celý rok, nezaručujeme Nobelovu cenu za literaturu, ale kvalitní trénink na váš velký román zcela jistě. A taky spoustu legrace. Pište, kde chcete a kdy chcete!
„Mít tuhle knihu, dostal jsem tu Nobelovku daleko dřív!“
– Ernest Hemingway
„Babička mohla být o tolik lepší kniha…“
– Božena Němcová
Vokolkův Dominový efekt můžeme vnímat jako rozmáchlé románové plátno, jako barevný karneval, jako bohatou hostinu o mnoha chodech. Můžeme se opájet chutěmi a vůněmi různých žánrových, tematických, jazykových a stylových poloh. Můžeme si užívat čirou radost z opulentního čtení, z pouti příběhem rozprostřeným mezi několika časovými pásmy a lidskými osudy. Ve světě tohoto Vokolkova románu jsou všechny hranice otevřené, všechny barvy, chutě a vůně vstupují do interakcí. Podobně jako v autorově téměř dvě desítky let staré próze Cesta do pekel – na niž Dominový efekt volně navazuje – se významový rozměr díla netříští na takzvaný obraz reality a na takzvaný sen. Minulost, přítomnost a budoucnost zde tvoří jeden celek, ve kterém se starým křivdám a zločinům nedá utéct a ve kterém je ďábel (lhostejno zda v masce klauna nebo fízla) přítomen napořád; bláznivá burleska je zde z podstaty totéž co nejvážnější tragédie. V tom je Vokolkova umělecká výpověď nejsilnější, nejpůsobivější – a nejpravdivější.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Již po staletí putuje tajemná postava v rozevlátém tmavém šatu po celém světě, vyhledává ty, kdo se provinili činem či pouhou zbabělostí, a láká je do své společnosti. Třetí román Sary Perryové se odehrává v Praze, městě přetékajícím historií i tajemnými stíny, jež jsou pro cizince jak nesrozumitelné, tak děsivé. Anglická překladatelka Helena tu žije už léta poté, co prchla z Anglie, aby unikla trýznivým výčitkám svědomí. Když se však v Klementinu objeví písemnosti odkazující k dávné legendě prostupující dějinami i konkrétními lidskými životy, její pracně vybudovaná křehká existence se začne rozpadat…
„Mistrovské dílo… děsivé a inteligentně vystavěné, funguje jako horor, ale i filosofické zamyšlení nad povahou lidské vůle a lásky.“
Washington Post „Další gotická bomba… strašidelný román, nad kterým vás bude mrazit do morku kostí, i když směřuje k východisku, které je hřejivé a lidské…“ New York Times
Česko, leden 2018. Miloš Zeman byl právě podruhé zvolen prezidentem, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.
Štindlův román se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení okolím i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze. Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka; v Johanových výlevech nechává zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ovšem ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A z nich probleskuje i smutek člověka schopného jen „hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo,“ a mučeného tušením, že to asi nestačí.
Ondřej Štindl (* 1966) je filmový a hudební kritik, literát, scenárista a DJ. Studoval na Pedagogické fakultě UK, po listopadu 1989 patřil k zakladatelům Radia 1, kde dodnes pravidelně vysílá. Coby kritik debutoval v Kritické Příloze Revolver Revue; působil v Lidových novinách, české sekci BBC či časopise Týden; nyní je komentátorem serveru Echo24 a Týdeníku Echo. Za své scénáře získal dvakrát cenu Český lev (v roce 2010 za film Pouta a v roce 2017 za seriál Svět pod hlavou). V roce 2020 byl za svou novinářskou práci vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky. Je autorem románů Mondschein (2012) a K hranici (2016).
V románové tvorbě britského nobelisty Kazua Ishigura představují Neutěšenci (The Unconsoled, 1995) význačný předěl. Po světově úspěšném Soumraku dne (The Remains of the Day, 1989, č. 1997), jemuž předcházela dvě raná díla s japonskou tematikou, Vybledlá vyhlídka s kopci (A Pale View of Hills, 1982, č. 2018) a Malíř pomíjivého světa (An Artist of the Floating World, 1986, č. 1999), se autor rozhodl opustit tvůrčí jistoty, jimiž si vydobyl přední postavení na britské literární scéně: ať už jde o postkoloniální tematiku, „tichý“, ale vycizelovaný jazykový styl, realistický způsob vyprávění ve dvou prolínajících se časových rovinách či celkově melancholické ladění próz. Nově se pustil do odvážného experimentu: jeho výsledkem je osobitá románová tragikomedie, která si v mnohém nezadá s absurdní komikou Kafkova Zámku či Beckettova Čekání na Godota, případně se satirickým řízem próz Thomase Bernharda. Do nejmenované evropské metropole, připomínající složený portrét Prahy a Vídně, přijíždí světově proslulý klavírní virtuóz. Od jeho vystoupení si místní občané slibují nejen nevšední hudební zážitek, ale hlavně duchovní obrodu upadající obce. Právě hudba představuje ve světě alegorizujícího románu médium, v němž se odehrává veškerý kulturně-politický život – od tužeb a snů nadaných jedinců přes působení občanských spolků až po dění na radnici a krizové zvraty v politickém směřování společnosti. Podaří se klavírnímu géniovi naladit místní lid na kýženou hudebně-politickou notu dřív, než bude muset na další štaci? Dokáže tento duševně labilní spasitel najít v labyrintu neznámého města – kde je snadné zabloudit, nebo se s někým nepříjemně zaplést –, ten pravý klíč k nastartování obdoby „pražského jara“? Ishiguro získal za dílo, jež v době vydání vzbudilo rozporuplné ohlasy, cenu Cheltenhamského literárního festivalu. S odstupem času je čím dál tím jasnější, že zcela zaslouženě.
Pí, malý indický chlapec, se na lodi vydává na cestu napříč Tichým oceánem vstříc nové budoucnosti. Loď se potopí, pouze dva trosečníci svádějí u mexických břehů svůj boj o přežití. Darwinovský zákon je neúprosný a vyhrává jen ten nejsilnější. Kdo zvítězí tentokrát? Pí, anebo bengálský tygr Richard Parker? Kouzlo Martelova románu netkví ve čtenářově napětí, zda se chlapci povede zvítězit nad strašlivým zvířetem, ale způsob, jakým toho dosáhne. Kniha je plná návodů a popisů nejrůznějších námořnických a trosečnických dovedností. Pí postupně odhazuje civilizační návyky, stává se masožravcem, šelmou, která si musí vybojovat své místo, zvítězit nad tygrem a přemoci živly. Nestárnoucí neuvěřitelný příběh nepřestává uchvacovat i dnešní čtenáře.
Dějiny města Šumperka (Geschichte der Stadt Mährisch- -Schönberg) napsal šumperský rodák, německý regionální vlastivědný badatel Franz Harrer (1869–1951). Harrer byl členem místního muzejního spolku a rovněž inicioval vznik městského archivu. Studiem archivního materiálu i muzejních sbírek načerpal rozsáhlé znalosti z městské historie, jež zúročil v bohaté a cenné publicistické činnosti (1917–1944). Zapojil se také do výzkumu moravských a slezských rodů a zpracoval osudy téměř dvaceti šumperských rodin včetně své vlastní. Jako naprostou většinu šumperských Němců postihl i jeho v roce 1945 poválečný odsun. Poté, co se usadil v bavorském Weissenburgu, publikoval čas od času v místním časopise Mein Heimatbote články o rodném kraji. I když líčení počátků města Šumperka interpretoval v duchu Bretholzovy teorie o kontinuitě germánského osídlení v našich zemích, lze jeho knihu označit za pečlivé dílo regionální historiografie, zejména co se novověkých událostí týká.
První české vydání Harrerova díla podnítil obnovený Šumperský okrašlovací spolek.