Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života.
Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných.
Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.
„Nikdo si nedovede představit, co pro vězně znamenala kniha – byla to spása! Byla to krása, svoboda a civilizace uprostřed barbarství!“
– Jelena Korybut-Daszkiewicz Markova
„Z četby Oblečených k tanci na sněhu vás bude mrazit, a nebude to jen ze zimy, která přichází z tundry, ale také z čirého strachu. Zgustová zprostředkovává skrze paměti a svědectví hrůzu, kterou prožívaly ženy v sovětských gulazích.“
– El País
„Je to velmi důležitá kniha a já doufám, že si ji lidé přečtou. Historie vyprávěná lidmi, kteří ji na vlastní kůži prožili, má mnohem větší účinek než předčítání anonymních příběhů z učebnice.“
– Larry Davidson Productions
„Monika Zgustová ve své sbírce Oblečené k tanci na sněhu popisuje příběhy žen, které přežily gulag. Hodnota těchto devíti osobních příběhů je nesporná… Pokud jste milovníkem bezprostředních svědectví a hledání krásy v prožitém traumatu, pak tuto knihu nemůžete minout.“
– Paperback Paris
„… výtečné. Zgustová zpodobňuje příběhy žen přeživších Stalinovy gulagy emotivním a působivým způsobem podobně jako Světlana Alexijevičová. Může vás překvapit vykreslení reality, která není tak bezútěšná, naopak, důraz je dáván na sílu, odolnost a přežití.“
– What’s Non-Fiction
„Monika Zgustová nám ve své knize předkládá důkladné osobní rozhovory s devíti ženami, které zázračně přežily Stalinovy gulagy. Ukazuje obrovskou sílu a houževnatost žen, které si navzdory nepředstavitelným a krutým podmínkám udržují svou lidskost. Jak to udělaly tváří v tvář otrocké práci, hladovění, nemocem, teplotám pod bodem mrazu a každodennímu násilí? Udržovaly hluboká přátelství, objevovaly krásu přírody i v sibiřských zimách, vyprávěly si příběhy, diskutovaly o umění a literatuře, psaly básně a věřily ve svou nevinu.“
– New York Journal Books
„Orální historie žen uvězněných Sověty v gulagu často překvapuje absencí sebelítosti… Nejvíce překvapující zprávy pocházejí od žen, které říkají věcně – bez zjevného soucitu –, že jejich utrpení mělo výhody. ‚Kdybych měla žít svůj život ještě jednou, nechtěla bych se této zkušenosti vyhnout,‘ říká Susanna Pečuro, která věnovala více než pět let anti-stalinistické činnosti. Hořký zážitek jí pomohl po jejím propuštění: ‚V gulagu se z člověka může stát lidská zrůda. Pokud ovšem člověk táborem projde a nestane se z něj netvor, ví, že se mu v životě už nemůže přihodit nic špatného. Je už obrněný. U zkoušky obstál.‘ “
– Kirkus Reviews
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Mezi beletrií a historiografií vede nejasná hranice odnepaměti. Tradiční historický román vychází z premisy, že je coby román realistický, a tudíž že románové ztvárnění historie je realistické – liší se v detailech, nicméně základní linie historického vývoje zůstává nezpochybnitelná… stejně jako byla nezpochybnitelná tradiční historiografie. Obě tyto premisy byly ovšem ve 20. století zásadně zpochybněny, což znovu otevřelo prostor pro pohyb na této nejasně vytyčené hranici. Nová kniha respektovaného překladatele a anglisty Ladislava Nagye se pokouší postihnout různé aspekty tohoto pohybu a načrtnout cestu, po níž se historická próza vydala od romance k románu, načež se oklikou vrátila zpět k romanci, obohacena o poznání, že hlavní silou není kompatibilita s ověřitelnými fakty, nýbrž síla výpovědi.
Mordechaj není synem, jakého by si hodinář přál. V učení nevyniká, ve škole neprospívá, přesto ho dobrá nálada neopouští. Jenže když v otcově dílně nedopatřením upustí na zem vzácné rabínovy hodiny, rozbije s nimi i čas. A ten si pak s Mordechajem zahraje pořádně dobrodružnou hru. Chlapec se ocitne o tisíc let zpátky ve službách obchodníka Ibráhíma ibn Jákúba. A ejhle: sotva splní úkol, který mu kupec uloží, století poskočí. Každý další vykonaný čin přenese Mordechaje blíž jeho době.
Vydejte se s naším hrdinou napříč deseti stoletími a seznamte se s pozoruhodnými osudy Židů, kteří se usadili a žili v Čechách a na Moravě. Víte, co označují slova Pesach, košer nebo šabat? Zjistěte, proč se dávají na židovské hroby kamínky, co je tóra a kdo byl rabi Löw, jak vypadá židovská svatba a spoustu dalších zajímavostí ze života židovských sousedů.
Příběh doplňují celobarevné ilustrované dvoustrany (výtvarník Vojtěch Šeda), které představí významné osobnosti a historické události. Další doplňující informace o jazyku, školství, zvycích, tradicích a svátcích přinášejí infoboxy.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky a Nadační fond obětem holokaustu.
Bohatě ilustrovaná, chronologicky řazená kniha, svým pojetím navazující na Matematickou knihu a Knihu o fyzice, shrnuje nejdůležitější a nejpřevratnější vědecké objevy od astronomie po psychologii. První z nich datuje do období 18 tisíc let před naším letopočtem, poslední do roku 2017. Dotýká se nejrůznějších vědeckých oborů, ale i zemědělství a zpracování přírodních surovin. Kniha o vědě je přehlídkou největších úspěchů lidstva a dává čtenáři okusit úžas z rozmanitosti vědeckých objevů.
Anglická dívka Angela, která má těsně před svatbou, se v srpnu 1968 vydá do Československa navštívit rodinu svého otce, jehož nikdy nepoznala. Poslední, co od ní její snoubenec Henry uslyší ze sluchátka telefonu, je slovo „chleba“. Pak se po Angele prostě slehne zem. Tak začíná pozoruhodná románová prvotina Lenky Elbe.
Angela však oproti očekávání nezahyne pod pásy ruských tanků, její život pohltí historie ještě hlubší a síly ještě temnější. O mnoho let později se z terapeutických důvodů po Angeliných stopách vydává Henry v doprovodu nové, teď už dlouholeté partnerky.
Hlavním hrdinou románu je ovšem město Jáchymov, město lázní a lágrů, stříbra a uranu, město s historií slavně krásnou i neslavně strašnou. V knize se mísí všechny jeho paradoxy, osudy i chování lidí ovlivňují jevy normální i paranormální, ve střízlivém lázeňském domě s přísným řádem se dějí nepochopitelné věci, a všechny nitky vedou do jáchymovského podzemí, jak toho skutečného, tak pomyslného. A nade vším se tajuplně line zelenkavá záře uranového skla.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života.
Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných.
Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.
„Nikdo si nedovede představit, co pro vězně znamenala kniha – byla to spása! Byla to krása, svoboda a civilizace uprostřed barbarství!“
– Jelena Korybut-Daszkiewicz Markova
„Z četby Oblečených k tanci na sněhu vás bude mrazit, a nebude to jen ze zimy, která přichází z tundry, ale také z čirého strachu. Zgustová zprostředkovává skrze paměti a svědectví hrůzu, kterou prožívaly ženy v sovětských gulazích.“
– El País
„Je to velmi důležitá kniha a já doufám, že si ji lidé přečtou. Historie vyprávěná lidmi, kteří ji na vlastní kůži prožili, má mnohem větší účinek než předčítání anonymních příběhů z učebnice.“
– Larry Davidson Productions
„Monika Zgustová ve své sbírce Oblečené k tanci na sněhu popisuje příběhy žen, které přežily gulag. Hodnota těchto devíti osobních příběhů je nesporná… Pokud jste milovníkem bezprostředních svědectví a hledání krásy v prožitém traumatu, pak tuto knihu nemůžete minout.“
– Paperback Paris
„… výtečné. Zgustová zpodobňuje příběhy žen přeživších Stalinovy gulagy emotivním a působivým způsobem podobně jako Světlana Alexijevičová. Může vás překvapit vykreslení reality, která není tak bezútěšná, naopak, důraz je dáván na sílu, odolnost a přežití.“
– What’s Non-Fiction
„Monika Zgustová nám ve své knize předkládá důkladné osobní rozhovory s devíti ženami, které zázračně přežily Stalinovy gulagy. Ukazuje obrovskou sílu a houževnatost žen, které si navzdory nepředstavitelným a krutým podmínkám udržují svou lidskost. Jak to udělaly tváří v tvář otrocké práci, hladovění, nemocem, teplotám pod bodem mrazu a každodennímu násilí? Udržovaly hluboká přátelství, objevovaly krásu přírody i v sibiřských zimách, vyprávěly si příběhy, diskutovaly o umění a literatuře, psaly básně a věřily ve svou nevinu.“
– New York Journal Books
„Orální historie žen uvězněných Sověty v gulagu často překvapuje absencí sebelítosti… Nejvíce překvapující zprávy pocházejí od žen, které říkají věcně – bez zjevného soucitu –, že jejich utrpení mělo výhody. ‚Kdybych měla žít svůj život ještě jednou, nechtěla bych se této zkušenosti vyhnout,‘ říká Susanna Pečuro, která věnovala více než pět let anti-stalinistické činnosti. Hořký zážitek jí pomohl po jejím propuštění: ‚V gulagu se z člověka může stát lidská zrůda. Pokud ovšem člověk táborem projde a nestane se z něj netvor, ví, že se mu v životě už nemůže přihodit nic špatného. Je už obrněný. U zkoušky obstál.‘ “
– Kirkus Reviews
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Publikace o významné české automobilce a legendárním designérovi Hansi Ledwinkovi, tvůrci unikátní konstrukce podvozku (tzv. koncept Tatra, užívaný dodnes) i elegantních aerodynamických karoserií – modely Tatra 77 a 87 jsou dnes vozy ceněné sběrateli. Knihu doprovází bohatý ilustrační doprovod – vedle fotografií i technické nákresy či dobové reklamní materiály.
Soubor Slova pro věčnost (Forever Words) přináší jeho neznámé básnické a písňové texty z nejrůznějších údobí. Sám autor je nezhudebnil a nebo nenahrál; po vydání této knihy to za něj s úctou udělali jiní: v dubnu 2018 vychází nahrávka, kde se textů z Forever Words ujali Willie Nelson, Elvis Costello anebo Chris Cornell. Cornellova píseň Rusty Cage patřila k jedné z American Recordings, k posledním Cashovým nahrávkám; shodou okolností Cornellova účast na Forever Words patřila zase k jeho posledním nahrávkám.
„Muž v černém byl také neuvěřitelně plodný básník, který za sebe rád nechal mluvit tužku… V jeho poezii se prolínají láska, smrtelnost, závislost, humor, duchovnost, bolest, úžas, naděje, zármutek, svoboda a odevzdanost – právě tak jako v jeho písních – ve snaze vytvořit co nejvěrnější portrét jeho skutečného já.“
Will Hodge, Rollingstone.com
Nat je veteránem britské tajné služby. V sedmačtyřiceti letech by čekal, že ho pošlou na odpočinek, ale on dostane nový tým a nový úkol: dohlížet na aktivitu ruských agentů řízených Moskvou. Nežije však jen svou prací; stará se o svou maželku, právničku a levicovou intelektuálku, a relaxuje u badmintonu, hry, v níž i přes svůj střední věk exceluje. Právě při badmintonu se seznámí s rozhněvaným mladým mužem, který nenávidí Brexit, Trumpa a vůbec celou post-reaganovskou a post-thatcherovskou konzervativní politiku. Nat mu představí manželku a mladík oba dva přesvědčí svými radikálními postoji, že současná pravicová agenda, jak britská, tak americká, jsou čiré zlo. Navíc Nat zjistí, že za Trumpovým vítězstvím v prezidentských volbách, stejně jako za Brexitem, není nikdo jiný než Putin…
Špionážní román Agent na cizím hřišti není jen napínavým vyprávěním osmaosmdesátiletého spisovatele, ale dílem tak aktuálním, že zcela neomylně drží prst na tepu doby – a ten prst se jedinkrát nezachvěje.
Nakladatelství Argo vydává autorovy starší i nové romány, naposledy kupř. i „memoár“ Holubí tunel v překladu Michaela Žantovského nebo špionážní román Malá bubenice v překladu Jiřího Hanuše.
„Přední špionážní autor své doby. Možná všech dob.“ – Time
Německý spisovatel Hermann Hesse, nositel Nobelovy ceny za literaturu, publikoval v roce 1914 silně autobiografický román Panský dům. Vyrovnával se v něm s vlastní osobní, rodinnou a uměleckou krizí, kterou prožil v době svého manželství s fotografkou Mariou Bernoulli. Hrdina jeho prózy, úspěšný a bohatý malíř Veraguth cítí, že jeho manželství s pianistkou Adélou je v troskách, mezi manžely panuje hluboký nesoulad a odcizení. Jediné, co je ještě spojuje, je nejmladší synek Pierre. Nešťastný Veraguth by rád ze svazku unikl, opustil Adélu i honosné panské sídlo, v němž spolu žijí, a vydal se na cestu do Indie, ale manželka ho nabádá k rozumu, chce manželství zachovat, byť je už pouze formální. Veraguth se neodhodlá k činu jen proto, aby neztratil milovaného synka. Malý Pierre však dostane zánět mozkových blan a jeho nemoc manžele načas zase spojí. Když chlapec zemře, malíř konečně sebere odvahu opustit ženu i pohodlí svého domu a vydá se do Indie, aby našel sám sebe.