Anglická dívka Angela, která má těsně před svatbou, se v srpnu 1968 vydá do Československa navštívit rodinu svého otce, jehož nikdy nepoznala. Poslední, co od ní její snoubenec Henry uslyší ze sluchátka telefonu, je slovo „chleba“. Pak se po Angele prostě slehne zem. Tak začíná pozoruhodná románová prvotina Lenky Elbe.
Angela však oproti očekávání nezahyne pod pásy ruských tanků, její život pohltí historie ještě hlubší a síly ještě temnější. O mnoho let později se z terapeutických důvodů po Angeliných stopách vydává Henry v doprovodu nové, teď už dlouholeté partnerky.
Hlavním hrdinou románu je ovšem město Jáchymov, město lázní a lágrů, stříbra a uranu, město s historií slavně krásnou i neslavně strašnou. V knize se mísí všechny jeho paradoxy, osudy i chování lidí ovlivňují jevy normální i paranormální, ve střízlivém lázeňském domě s přísným řádem se dějí nepochopitelné věci, a všechny nitky vedou do jáchymovského podzemí, jak toho skutečného, tak pomyslného. A nade vším se tajuplně line zelenkavá záře uranového skla.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života.
Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných.
Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.
„Nikdo si nedovede představit, co pro vězně znamenala kniha – byla to spása! Byla to krása, svoboda a civilizace uprostřed barbarství!“
– Jelena Korybut-Daszkiewicz Markova
„Z četby Oblečených k tanci na sněhu vás bude mrazit, a nebude to jen ze zimy, která přichází z tundry, ale také z čirého strachu. Zgustová zprostředkovává skrze paměti a svědectví hrůzu, kterou prožívaly ženy v sovětských gulazích.“
– El País
„Je to velmi důležitá kniha a já doufám, že si ji lidé přečtou. Historie vyprávěná lidmi, kteří ji na vlastní kůži prožili, má mnohem větší účinek než předčítání anonymních příběhů z učebnice.“
– Larry Davidson Productions
„Monika Zgustová ve své sbírce Oblečené k tanci na sněhu popisuje příběhy žen, které přežily gulag. Hodnota těchto devíti osobních příběhů je nesporná… Pokud jste milovníkem bezprostředních svědectví a hledání krásy v prožitém traumatu, pak tuto knihu nemůžete minout.“
– Paperback Paris
„… výtečné. Zgustová zpodobňuje příběhy žen přeživších Stalinovy gulagy emotivním a působivým způsobem podobně jako Světlana Alexijevičová. Může vás překvapit vykreslení reality, která není tak bezútěšná, naopak, důraz je dáván na sílu, odolnost a přežití.“
– What’s Non-Fiction
„Monika Zgustová nám ve své knize předkládá důkladné osobní rozhovory s devíti ženami, které zázračně přežily Stalinovy gulagy. Ukazuje obrovskou sílu a houževnatost žen, které si navzdory nepředstavitelným a krutým podmínkám udržují svou lidskost. Jak to udělaly tváří v tvář otrocké práci, hladovění, nemocem, teplotám pod bodem mrazu a každodennímu násilí? Udržovaly hluboká přátelství, objevovaly krásu přírody i v sibiřských zimách, vyprávěly si příběhy, diskutovaly o umění a literatuře, psaly básně a věřily ve svou nevinu.“
– New York Journal Books
„Orální historie žen uvězněných Sověty v gulagu často překvapuje absencí sebelítosti… Nejvíce překvapující zprávy pocházejí od žen, které říkají věcně – bez zjevného soucitu –, že jejich utrpení mělo výhody. ‚Kdybych měla žít svůj život ještě jednou, nechtěla bych se této zkušenosti vyhnout,‘ říká Susanna Pečuro, která věnovala více než pět let anti-stalinistické činnosti. Hořký zážitek jí pomohl po jejím propuštění: ‚V gulagu se z člověka může stát lidská zrůda. Pokud ovšem člověk táborem projde a nestane se z něj netvor, ví, že se mu v životě už nemůže přihodit nic špatného. Je už obrněný. U zkoušky obstál.‘ “
– Kirkus Reviews
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Publikace o významné české automobilce a legendárním designérovi Hansi Ledwinkovi, tvůrci unikátní konstrukce podvozku (tzv. koncept Tatra, užívaný dodnes) i elegantních aerodynamických karoserií – modely Tatra 77 a 87 jsou dnes vozy ceněné sběrateli. Knihu doprovází bohatý ilustrační doprovod – vedle fotografií i technické nákresy či dobové reklamní materiály.
Nat je veteránem britské tajné služby. V sedmačtyřiceti letech by čekal, že ho pošlou na odpočinek, ale on dostane nový tým a nový úkol: dohlížet na aktivitu ruských agentů řízených Moskvou. Nežije však jen svou prací; stará se o svou maželku, právničku a levicovou intelektuálku, a relaxuje u badmintonu, hry, v níž i přes svůj střední věk exceluje. Právě při badmintonu se seznámí s rozhněvaným mladým mužem, který nenávidí Brexit, Trumpa a vůbec celou post-reaganovskou a post-thatcherovskou konzervativní politiku. Nat mu představí manželku a mladík oba dva přesvědčí svými radikálními postoji, že současná pravicová agenda, jak britská, tak americká, jsou čiré zlo. Navíc Nat zjistí, že za Trumpovým vítězstvím v prezidentských volbách, stejně jako za Brexitem, není nikdo jiný než Putin…
Špionážní román Agent na cizím hřišti není jen napínavým vyprávěním osmaosmdesátiletého spisovatele, ale dílem tak aktuálním, že zcela neomylně drží prst na tepu doby – a ten prst se jedinkrát nezachvěje.
Nakladatelství Argo vydává autorovy starší i nové romány, naposledy kupř. i „memoár“ Holubí tunel v překladu Michaela Žantovského nebo špionážní román Malá bubenice v překladu Jiřího Hanuše.
„Přední špionážní autor své doby. Možná všech dob.“ – Time
Soubor Slova pro věčnost (Forever Words) přináší jeho neznámé básnické a písňové texty z nejrůznějších údobí. Sám autor je nezhudebnil a nebo nenahrál; po vydání této knihy to za něj s úctou udělali jiní: v dubnu 2018 vychází nahrávka, kde se textů z Forever Words ujali Willie Nelson, Elvis Costello anebo Chris Cornell. Cornellova píseň Rusty Cage patřila k jedné z American Recordings, k posledním Cashovým nahrávkám; shodou okolností Cornellova účast na Forever Words patřila zase k jeho posledním nahrávkám.
„Muž v černém byl také neuvěřitelně plodný básník, který za sebe rád nechal mluvit tužku… V jeho poezii se prolínají láska, smrtelnost, závislost, humor, duchovnost, bolest, úžas, naděje, zármutek, svoboda a odevzdanost – právě tak jako v jeho písních – ve snaze vytvořit co nejvěrnější portrét jeho skutečného já.“
Will Hodge, Rollingstone.com
Německý spisovatel Hermann Hesse, nositel Nobelovy ceny za literaturu, publikoval v roce 1914 silně autobiografický román Panský dům. Vyrovnával se v něm s vlastní osobní, rodinnou a uměleckou krizí, kterou prožil v době svého manželství s fotografkou Mariou Bernoulli. Hrdina jeho prózy, úspěšný a bohatý malíř Veraguth cítí, že jeho manželství s pianistkou Adélou je v troskách, mezi manžely panuje hluboký nesoulad a odcizení. Jediné, co je ještě spojuje, je nejmladší synek Pierre. Nešťastný Veraguth by rád ze svazku unikl, opustil Adélu i honosné panské sídlo, v němž spolu žijí, a vydal se na cestu do Indie, ale manželka ho nabádá k rozumu, chce manželství zachovat, byť je už pouze formální. Veraguth se neodhodlá k činu jen proto, aby neztratil milovaného synka. Malý Pierre však dostane zánět mozkových blan a jeho nemoc manžele načas zase spojí. Když chlapec zemře, malíř konečně sebere odvahu opustit ženu i pohodlí svého domu a vydá se do Indie, aby našel sám sebe.
Fulghumovské eseje tak, jak je známe a máme rádi. Ohňostroj vtipu i moudrá zamyšlení. Autor bere čtenáře za ruku a vede ho na dobrodružnou výpravu, ukazuje mu svět novýma očima a poodhaluje něco ze svého procesu uvažování i tvorby. Na jaké židli Fulghum nejraději sedává? O čem si povídá se starou indiánkou? Proč se pořád vrací do Česka? To vše, a ještě mnohem víc se dozvíte v nové knize esejů Roberta Fulghuma.
Soubor dvanácti kratších, stylově vytříbených Hesseho textů vyšel poprvé v roce 1945 pod názvem Traumfährte (Stopa ze snu). Sám autor ho sice opatřil podtitulem Nové povídky a pohádky, jednalo se však o texty do té doby nevydané nebo jen časopisecky zveřejněné, vzniklé převážně v letech 1910–1932. Sbírka zahrnuje pohádky, symbolistní povídky, parodie, příběhy napsané paralelně k autorovým známějším, větším dílům (O stepním vlkovi) a dvě autobiografické skici (Dětství kouzelníka a Stručně pojatý životopis).
Fulghumovské eseje tak, jak je známe a máme rádi. Ohňostroj vtipu i moudrá zamyšlení. Autor bere čtenáře za ruku a vede ho na dobrodružnou výpravu, ukazuje mu svět novýma očima a poodhaluje něco ze svého procesu uvažování i tvorby. Na jaké židli Fulghum nejraději sedává? O čem si povídá se starou indiánkou? Proč se pořád vrací do Česka? To vše, a ještě mnohem víc se dozvíte v nové knize esejů Roberta Fulghuma.
Patnáct drobnějších próz je tematicky i časově spjato s pozdním obdobím tvorby tohoto nositele Nobelovy ceny za literaturu. Svá nejzákladnější celoživotní témata v nich vybrousil v miniaturní slovesné klenoty. V črtě Štěstí Hesse přináší stručný, leč zásadní komentář k tomu nejdůležitějšímu ve svém životě a díle: na duchovním základě křesťanském i orientálním si vypěstoval odolnost vůči uhranutí takzvaným pokrokem nebo „smyslem dějin“ a objevil „smysl cykličnosti, jejíž osou je věčná vertikála“. V Přerušené vyučovací hodině se vyznává z pocitu, jako by mu všechny pokusy o smysluplné vyprávění protekly mezi prsty, ale právě na této hranici začíná moderní literární tvorba. Žebrák vypráví o samotě plné obrazů, o hře s nimi. Ukradený kufr je povídka, za niž by se nemusel stydět ani Čechov, tématem je lidské pinožení se za majetkem – na čem všem jsou lidičkové schopni lpět. Broskvoň je podobenstvím o životě a smrti, vepsané do osudu plodného ovocného stromu.