Padesátá léta v Československu byla dobou děsivého komunistického teroru, který znejistil mezilidské vztahy. Mnohdy nebylo vůbec jasné, komu lze a komu nelze věřit. Tuto chorobnou atmosféru jedinečným způsobem zachytila Zdena Salivarová ve svém románu Honzlová. Začala jej psát v Praze, dokončila až po své emigraci v Torontu (1. vydání vyšlo v roce 1972).
Krátký časový úsek jednoho léta v sobě koncentruje směšně tragický příběh, okořeněný bizarními vzpomínkami a syrovou mluvou. Kniha je autentická, protože autorka si reálie nevymýšlí, ale přetavuje osobní zkušenosti, danou historickou epochu popisuje sugestivně a živě. Jde o literaturu, která patří do knihovny všech, kdo chtějí poznat naši historii a dotknout se mentality zlomeného času.

„Je to zvláštní… Zabiju muže, a většina lidí to chápe a odpustí mi. Miluju muže, a mnozí to naopak považují za neodpustitelný hřích, který ze mě dělá špatného člověka. I když jsem neskončil za mřížemi, byl jsem přesto skoro celý svůj život ve vězení.“

Reinhard Kleist je českým čtenářům znám mj. svými komiksy „Johnny Cash: I see a darkness“ nebo „Nick Cave: Mercy On Me“. Ve svém novém životopisném komiksu „Knock Out!“ vypráví příběh boxera Emile Griffitha, který roku 1962 v zápase o titul mistra světa knokautoval Bennyho Pareta tak tvrdě, že dotyčný upadl do kómatu a o několik dní později v nemocnici zemřel. Byla to první smrt boxera víceméně v přímém přenosu, hrůzný závěr sledovaly miliony televizních diváků. Proč k tomu došlo? Emile Griffith nastupoval do ringu jako zkušený mistr světa. K boxu tohoto přistěhovalce z karibského ostrova Svatého Tomáše přivedl jeho nadřízený – majitel kloboučnické firmy. Griffith byl sportovně nadaný, rozhodně ale nepatřil k typickým boxerům. Raději by hrál stolní tenis, jenže tam jako černoch neměl šanci na úspěch. Box ovšem byla jiná káva, v něm se černoši prosadit dokázali, protože zapadali do představy majoritní bělošské populace o „černém rváči z džungle“. Co naopak budilo velké rozpaky, byla Griffithova záliba v módním návrhářství. A pak tu byla jeho sexuální orientace. Ne nadarmo si boxerův dlouholetý trenér Gil Clancy občas povzdechl: „Teplej černej boxer, co dělá do dámský módy! Co horšího mě ještě čeká?!“ Kvůli své jinakosti musel Emile neustále čelit urážkám a posměšným poznámkám. Neodpustil si je ani Benny Paret v průběhu osudného zápasu. Pohár trpělivosti, vypjatá atmosféra, pokřiky diváků vykonaly své…

Trefa do černého!
Timur Vermes pro Spiegel Online

Kdybychom Kleistovo dílo hodnotili boxerskou terminologií, řekli bychom:
skvělá práce nohou a ani o gram navíc.
Der Tagesspiegel

„Příběh se čte jako napínavá, mimořádně živá detektivka.“
(NDR Info)

„Kleistovo vylíčení boxerova tragického osudu je nabité emocemi a nikoho nešetří.“
(Deutschlandfunk Kultur)

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Padesátá léta v Československu byla dobou děsivého komunistického teroru, který znejistil mezilidské vztahy. Mnohdy nebylo vůbec jasné, komu lze a komu nelze věřit. Tuto chorobnou atmosféru jedinečným způsobem zachytila Zdena Salivarová ve svém románu Honzlová. Začala jej psát v Praze, dokončila až po své emigraci v Torontu (1. vydání vyšlo v roce 1972).
Krátký časový úsek jednoho léta v sobě koncentruje směšně tragický příběh, okořeněný bizarními vzpomínkami a syrovou mluvou. Kniha je autentická, protože autorka si reálie nevymýšlí, ale přetavuje osobní zkušenosti, danou historickou epochu popisuje sugestivně a živě. Jde o literaturu, která patří do knihovny všech, kdo chtějí poznat naši historii a dotknout se mentality zlomeného času.

Kniha patří k tomu nejlepšímu, co v české literatuře druhé poloviny 20. století bylo napsáno.

Konání jednotlivé lidské bytosti je něčím nepředvídatelným – reakce lidských davů je však možné podrobit statistickému zpracování. Čím větší dav, tím větší přesnosti lze dosáhnout. A početnost lidských mas, se kterými Nadace pracuje, se rovná počtu obyvatel všech milionů obydlených světů. Seldonův plán leží v troskách – a s ním i impérium Nadace. Na Mezka, mutanta netušených psychických schopností, nestačily ani rovnice nejnadanějšího matematika všech dob. Vše však ještě není ztraceno: kdesi na druhém konci Galaxie se skrývá Druhá Nadace, v níž se i přes dlouhá století barbarství měly zachovat veškeré vědomosti lidstva. Mezkovi se Druhou Nadaci napoprvé nepodařilo najít. Teď si je jistý, že napodruhé to již vyjde. Osud lidstva spočívá v rukou Arkadie Darellové, čtrnáctileté dívky obtížené hrozným tajemstvím. A zatímco se vědci Druhé Nadace připravují na rozhodující střetnutí s Mezkem, zástupci přemožené První Nadace se vydávají do vesmíru na beznadějnou cestu. I oni chtějí přispět ke zkáze Druhé Nadace – dřív, než ona zničí je!Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Triton.

Všechny děti jednou určitě svému nejbližšímu dospělákovi položí zvídavou otázku: A jakpak se dostalo to miminko mamince do bříška? Neošívejte se rozpaky, přestaňte rudnout a hledat vytáčky. Anna Fiskeová svou knihou odpoví zábavně a srozumitelně za vás. Téma staré jako lidstvo samo autorka pojednala pěkně od začátku, věcně, názorně a s humorem; vypomáhá si nejen slovem, ale i skvělými ilustracemi.

Vydání knihy podpořila Nadace norské literatury v zahraničí NORLA.

Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově
biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není
tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd
či různých přístupů k poznání Boha.
Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják,
jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí
uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů
a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem
jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran.
Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal
jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž
ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

Nové vydání výrazného debutu Michela Fabera. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že už by nemusel psát jen pro sebe. Povídkou Někdy prostě prší na první pokus vyhrál soutěž Iana St Jamese a téhož roku triumfoval povídkou Ryby v Macallanově ceně. Nadějného autora si záhy povšimlo edinburské nakladatelství Canongate a roku 1998 mu vydalo stejnojmennou sbírku povídek Někdy prostě prší, za niž obdržel Cenu ondřejského kříže za nejlepší prvotinu. Ve své povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické, a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Zemi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi.

Román S večerem přichází tíseň je kniha, na jakou se nezapomíná. Zadírá se pod kůži díky neotřelé obraznosti, s níž o svém soukromí a každodenním dění na mlékařské farmě vypovídá desetiletá dívka přezdívana Bunda. Poté co život rodiny rozvrátí tragická smrt nejstaršího ze sourozenců, je na prahu puberty ponechána na pospas vlastním nejistotám a neodbytným pocitům viny. Bez pomoci rodičů, kteří se neprostupně uzavřeli ve vlastním zármutku, se marně snaží vyznat sama v sobě a oddává se čím dál nebezpečnějším fantaziím.

Nekompromisní prozaický debut se stal v Nizozemsku literární senzací a dlouho se držel v čele bestsellerových žebříčků. Pochmurný lyrismus a unikátní jazyk oslovily i celou řadu zahraničních nakladatelů. Anglický překlad Michele Hutchinsonové vynesl mladé básnířce, jež se identifikuje jako nebinární osoba, prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2020. Je nejen nejmladší držitelkou této ceny, ale získala ji jako historicky první nizozemský spisovatel.
Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

Výbor povídek Když není král se pokouší představit Nguyen
Huy Thiepa jako autora, který dokázal vždy znovu překvapit
novým námětem nebo i jeho ztvárněním. Vedle hutných vyprávění z každodenní současnosti tak nechybí syrový exkurz do
historie, pseudoreportáž z kuriózního trhu, náhled do křehkého
dětského světa, hrst pohádkových příběhů z horské vesnice či
anekdotická historka z hanojské čtvrti.

Román Pavly Horákové nabízí pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let: z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která se snaží vyznat ve vlastních zmatcích i ve zmatené době, a přitom přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny, svérázné, sebevědomé ženy, která nedostatek formálního vzdělání vynahrazuje vrozenou bystrostí a vnímavostí. Mezi mnoha tématy, jež obě roviny vyprávění spojují, vyniká jedno: fascinace, kterou obě ženy pociťují tváří v tvář Vídni, tomuto zvláštnímu amalgámu světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti, cizího a důvěrně známého – a svého času také druhému největšímu českému městu. Kateřina pobývala ve Vídni v roce 1912, tedy v době, kdy sláva pyšné císařské metropole vrcholila. V roce 2020 se do Vídně v jejích stopách vydává Anežka, aby se o své předchůdkyni dozvěděla víc. Přitom zjišťuje, jak pevně provázané jsou dějiny českých zemí a Rakouska, objevuje skutečnosti, o nichž se u nás příliš nemluví, či dokonce mluvit nesluší, do toho řeší svůj milostný život, a jakoby mimoděk přichází na to, kým vlastně je – a kým by chtěla být – ona sama.