Dvě hlavní historická díla cremonského biskupa Liutpranda (920-972), který působil v diplomatické službě římsko-německého císaře Oty I. Velikého, pojednávají o západo- i východo-římských dějinách, tj. o Svaté říše římsko-německé a Byzance.Odplata (Antapodosis) je namířena proti italskému (langobardskému) králi Berengarovi II., zatímco Kniha o činech krále Oty velebí politické dílo Oty I. Součástí Odplaty je rovněž proslulý spis Zpráva o poselstvu do Konstantinopole, který obsahuje sarkastický výklad o bezvýsledném jednání o císařově sňatku s byzantskou princeznu a kritizuje poměry v byzantském císařství.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Zřejmě jediný kostel na světě, na jehož věži se narodil světově proslulý hudební skladatel. Chrám, který se nachází uvnitř jednoho z nejzachovalejších prstenců středověkých hradeb u nás. Důkaz toho, že novogotika se nemusí jen trpně ohlížet do minulosti, ale může svou historickou předlohu nápaditě obohacovat. Svědek ojedinělé regionální rebelie, při níž lidé roku 1949 zabránili Státní bezpečnosti zatknout zdejšího oblíbeného děkana Jaroslava Daňka. To všechno patří k charakteristikám kostela svatého Jakuba v Poličce, kterému vdechl život Přemysl Otakar II., po jehož dlažbě kráčel Karel IV. a který v polovině 19. století fakticky přestal existovat. Slavného zmrtvýchvstání se dočkal roku 1865. Na začátku 21. století rozdává z toho, co nabral, a kvete do krásy: navzdory nedávné době, která to s kostely moc dobře nemyslela, přináší dál naději „hostům na této zemi“, od roku 2010 je národní kulturní památkou a v letech 2017¬–2021 se mu dostalo kompletní opravy za zhruba 70 milionů korun, již umožnila dotace z Integrovaného regionálního operačního programu Evropské unie.

Kniha mapuje pět let prací na velké obnově svatojakubského kostela a formou rozhovorů s projektantem, historiky, restaurátory, archeoložkou nebo pracovnicí památkové péče přibližuje, co všechno a jakým způsobem se v kostele vykonalo. Fotografie z toho období zprostředkovávají atmosféru velké obnovy, nabízejí srovnání různých předmětů před restaurováním a po něm a ukazují utajené detaily a průhledy, jinak návštěvníkům chrámu skryté. Úvodní část knihy představuje historii kostela a duchovní správy od založení města v roce 1265. Vůbec poprvé se čtenářům dostávají do ruky souvislejší informace o životě svatojakubské farnosti v době vlády komunistů. Kniha podává čtivou formou ucelenou zprávu o kostele svatého Jakuba v proměnách času i o lidech s kostelem spojených.

Původně disertační práce Petra Honče je věnována problematice vztahu církve a státu v Českém království v období 17. a 18. století. Přestože se po bělohorské porážce v Českém království prosadilo katolické náboženské jako jediné povolené, bylo postavení katolické církve v počátečním období především z materiálního hlediska velmi nejisté. Sekularizace, jež byla důsledkem husitské revoluce, zmenšila majetek a příjmy katolické církve natolik, že i v 17. století zůstávala závislá na světské moci, resp. na státu. Vytvořit nově podmínky bylo třeba konkordátní smlouvou, často označovanou jako solní smlouva. Autor v knize objasňuje jak složitá jednání o této smlouvě, tak fungování tzv. solní pokladny, z níž byly příjmy katolické církve v letech 1630–1782 hrazeny. Zvláštní pozornost je v knize rovněž věnována opakovanému porušování konkordátu ze strany státu během 18. století, neboť státní moc se opakovaně snažila zbavit Svatý stolec práva na rozdělování prostředků ze solní pokladny. Tento proces byl ukončen až jejím přivtělením k zemskému náboženskému fondu za vlády císaře Josefa II.

Co má společného míšeňský porcelán, šťavnaté klobásky, Valhala nebo design Bauhausu, Bismarck či Karel Veliký, Braniborská brána a vjezd do koncentračního tábora v Buchenwaldu? Všechno jsou to symboly Německa vztahující se k jeho vzletům i pádům. Jejich prostřednictvím zkoumá britský kunsthistorik Neil MacGregor klíčové okamžiky německých dějin. Analyzuje pozadí převratných německých úspěchů, rozvoje kultury i technického a společenského pokroku, a zároveň sleduje cestu vedoucí k děsivým tragédiím.
Obsáhlá kniha vznikla paralelně k úspěšné rozhlasové sérii Německo: Vzpomínky jednoho národa, kterou produkovala stanice BBC Radio 4 ve spolupráci s Britským muzeem a Neilem MacGregorem.

„ „Každý, kdo chce porozumět Německu, by si měl
tuto knihu přečíst.“
Observer

„Tato kniha, sepsaná s obrovským osobním zanícením, obstojí i při zkoumání pod drobnohledem (jemuž bude nepochybně vystavena) (…) Německo, Vzpomínky jednoho národa je hluboce prožitým, pečlivě zkoncipovaným a důležitým příspěvkem k úvahám nejen o charakteru moderního Německa, ale i celé Evropy.“ (Economist)

Unikátní obrazová publikace předního české odborníka Mnislava Zeleného Atapany přináší souhrnný pohled na život jihoamerických indiánů. V knize je zastoupeno 217 etnik všech kulturních areálů v různě obsáhlých heslech s důrazem na specifika i rozmanitost jednotlivých oblastí a kmenů, a dotýká se tak témat, jako jsou porody, infanticida, souboje s kyji, kanibalismus, manželství, sex, prostitutky, boje mezi kmeny, keramika, výroba kánoí, lov velryb, šamanismus, výchova dětí, léčení, války s bělochy, únosy žen, náčelnictví, jazyky, pohřby, iniciace dospělosti, první menstruace, tance, zpěvy, rituály, láska, sběr kobylek, žárlivost, přátelství, kuvade, yurupary, duchové, stvoření světa, halucinogeny, jedy, malování těla, výrobu tsan tsy, rybolov s jedy, výroba péřové čelenky, výroba šípů, obřady pití yagé, zpěvy ícaro, magické lety, vztah k přírodě a ke kosmu, rituální odchycení kondora rukama, genocida indiánů kvůli zlatu, půdě, diamantům či kaučuku, i starost indiánů o budoucnost Země.
Součástí knihy je také podrobný glosář indiány používaných rostlin, sbíraného ovoce a lovené zvěře. Text je bohatě doprovázen mapami, fotografiemi, kresbami a také barevnými malbami Jana Dolejše, které věrně rekonstruují obydlí, šaty či rituály již zaniklých etnik.

Dopisy k narozeninám Teda Hughese jsou adresovány (až na dvě výjimky) Sylvii Plathové, americké básnířce, s níž ho pojilo nejen sedmileté manželství, ale také dcera Frieda a syn Nicholas. Básně vznikaly během dlouhých pětatřiceti let: ty nejstarší Hughes napsal pouhých pár měsíců po sebevraždě Sylvie Plathové v roce 1963, ty poslední těsně před svým úmrtím v říjnu 1998. Dopisy k narozeninám jsou jeho jedinou „výpovědí“ o partnerském vztahu se Sylvií i o bolestném, emocionálně vypjatém období, během něhož Plathová vytvořila své nejsilnější básně – a zároveň se rozhodla pro dobrovolný odchod ze života. Sbírka se okamžitě po vydání stala bestsellerem, byla ověnčena všemožnými respektovanými cenami, jako např. T.S. Eliot Prize, Forward Prize for Poetry či Whitbread Poetry Prize, a mnozí kritici ji považují za vrchol autorova díla.

„Četbu Dopisů k narozeninám lze přirovnat k jakési ,psychické‘ dekompresní nemoci neboli nemoci potápěčů. Hughesovy básně jsou totiž natolik plné hlubokého niterného smutku a zároveň i vnitřní síly, že jen stěží popadáte dech.“
– Seamus Heaney

„I v případě, že bychom dokázali odhlédnout od biografické hodnoty sbírky… její básnický jazyk a technika i novátorská vynalézavost by jí zaručily velkou budoucnost. Hughes je jedním z největších básníků století a toto je jeho největší kniha. “
– Andrew Motion

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Dost už bylo paniky kolem hurikánů, požárů a mizejících ledovců, říká dánský autor Bjorn Lomborg ve své poslední knize Falešný poplach. Média, aktivisté i politici se shodují na tomtéž alarmujícím poselství, totiž že změna klimatu ničí planetu a my proti ní musíme podniknout drastické kroky. Ke změně klimatu podle autora sice skutečně dochází, není to ale žádná apokalyptická hrozba, k jejímuž odvrácení bude nutné snížit životní úroveň, zdražit základní potřeby a energie, což pocítí především obyčejní lidé. Stačí vzít rozum do hrsti a spočítat si přínosy a náklady, abychom našli řešení, které nezruinuje naši civilizaci a umožní lidstvu přežít. Kniha ukazuje, že takřka všechno, co o klimatické změně slyšíme, je mylné či přímo vylhané. Kromě toho však autor také navrhuje konkrétní kroky, které povedou ke světu mnohem lepšímu pro nás všechny, byť by byl o něco teplejší než dnes.

Svatý Wilfrid je významná osobnost northumbrijské církve 7. století. Proslul jako zastánce římského způsobu křesťanské praxe na církevní synodě ve Whitby roku 664, jako zakladatel a opat celé skupiny klášterů a také jako vlivný a majetný biskup chovající se po vzoru galských biskupů. Nejstarší wilfridovská legenda Vita s. Wilfridi obsahuje řadu biografických a historiografických prvků, je však bezesporu především dílem hagiografickým, o čemž svědčí její struktura a konvenční hagiografické prvky.
Monografie uvádí legendu o sv. Wilfridovi do historických souvislostí, zabývá se důvody vzniku textu, jeho datací i rozdílnými názory na osobnost autora. Podává přehled událostí Wilfridova života, o nichž máme zprávu z uvedené legendy, z Bedových Církevních dějin národa Anglů a i z pozdějších pramenů. Analyzuje různé pohledy na legendu i osobnost světce v současném bádání a zasazuje spis jazykového a literárního kontextu, mj. oponuje recepci legendy jako neobjektivního textu s nejasnou chronologií a řadou nepřesností. Součástí studie je komentovaný překlad Vita Wilfridi do češtiny.

Evropa, polovina 21. století. Demokracii nahradila zdravotní diktatura Metody. Ta jednotlivci zaručuje dlouhý a šťastný život bez bolesti a utrpení. Ale na druhou stranu je každý povinen pravidelně podávat hlášení o svých sportovních aktivitách, výživě i spánku. Za opomenutí hrozí tresty. Pak se stane cosi strašného: dojde k vraždě mladé ženy. DNA zjištěná na těle oběti hovoří jasně: pachatelem je student Moritz. O jeho nevině je přesvědčená jen jeho sestra Mia. Moritz však ve vězení spáchá sebevraždu. Mia najednou zjišťuje, že systém, v nějž věřila, není neomylný. Chce se stáhnout do ústraní a truchlit, ale nemůže. Systém jí to nedovolí. Přestala si totiž plnit své zdravotní povinnosti. Mia je přinucena se bránit, pouští se do boje za bratrovu rehabilitaci a za právo rozhodovat o svém osudu. A diktatura se začne otřásat v základech…
Kritikou i čtenáři vyzdvihovaná dystopie o zdravotní diktatuře vyšla v Německu pod názvem Corpus Delicti: Ein Prozess už v roce 2009. Tématem ale předběhla dnešek. Její autorka, jedna z nejoceňovanějších německých spisovatelek a zároveň soudkyně Ústavního soudu spolkové země Braniborsko, v ní naznačuje, jakým směrem by se společnost mohla vydat, kdyby se lidské zdraví povýšilo na absolutní princip. Otevírá otázky, jakých občanských práv jsme ochotni se ve jménu zdraví vzdát nebo jak poznáme, že námi „ti nahoře“ nemanipulují, aby se udrželi u moci.

„Hořké podobenství totalitních systémů a drsná karikatura naší možné budoucnosti. Juli Zeh napsala znepokojivou sci-fi, která je zároveň obhajobou důstojnosti jednotlivce.“ (NDR Kultur)

„Antiutopie i justiční drama. Politický thriller i společenský román. Horor i citlivý příběh o sourozenecké lásce.“ (Süddeutsche Zeitung)

„Orwell v sukních pro 21. století.“ (Deutschlandradio)

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Stává se to často: rozhodli jsme se pomoci, ale místo abychom
nejdříve shromažďovali fakta a naplánovali co nejúčinnější strategii, necháme se strhnout silnými emocemi. Dobré úmysly
samy o sobě nepřinášejí kýžený výsledek, a někdy v nejlepší
víře dokonce naděláme více škody než užitku. Autor přichází
s konceptem efektivního altruismu, praktickým a na datech založeným způsobem, jak být co platný bez ohledu na skromnost
svých zdrojů. Efektivní altruista nejedná impulsivně, začne tím,
že si položí sadu klíčových otázek, které mu umožní organizovat následnou akci tak, aby měla žádoucí dopad pro co největší počet lidí. Když zapojíme srdce i rozum, máme možnost vykonat mnoho dobrého.