Malířka Johanna žila posledních třicet let s manželem a synem v USA. Syn už má ale vlastní život, manžel zemřel a Johanna dostala od galerie v Oslu nabídku na velkou samostatnou výstavu. A tak se vrací do Norska.
Skutečný důvod návratu je však jiný, Johanna se chce setkat s matkou, s níž tři desítky let neměla téměř žádný kontakt. Impulzivně zvedne telefon a zavolá jí. Na druhé straně ji však čeká odmítnutí. Přání promluvit si s matkou, pochopit pravý důvod jejich rozkolu, sahající hluboko do minulosti, se postupně mění v posedlost. Emocionální napětí se stupňuje s každým zoufalým pokusem matku kontaktovat či o ní něco zjistit a s každou další vzpomínkou na dětství a dospívání ve zdánlivě dokonalé rodině. Která verze vzpomínek je ta pravdivá? Lze matku vyškrtnout ze života? Může být matka mrtvá, i když ještě žije?
Román Je matka mrtvá přináší intenzivní, horečně a úsečně vyprávěný příběh o tom nejbližším, a přitom nejsložitějším mezilidském vztahu. Vypráví o touze po blízkosti, pochopení a přijetí, ale také po seberealizaci, nezávislosti a svobodě.

Vydání knihy podpořila Nadace norské literatury v zahraničí NORLA.

Ve vyhnanství, kterým je pro klienty Rezidence Ráj, se lidem
dostává skutečného milosrdenství, soucitného a důstojného
zacházení pouze od některých ošetřovatelek. Životní osudy
personálu i klientů vypovídají o problémech světa – emigraci,
negramotnosti v Portugalsku, údělu žen v oblasti Amazonie,
jež jsou od dětství vystavovány sexuálnímu násilí.

Autorkou zápisků a záznamů i vypravěčkou je klientka domova pro seniory. Zdánlivě banální, převážně tragikomické epizody z každodenního života obyvatel domova umocňují vědomí bezmoci člověka ve stáří a vůči tělesnému opotřebení.
Ve výpovědi paní Alberti však zaznívá, přes fyzické i duševní
utrpení, vůle svést důstojně „poslední bitvu života“, nevzdat se
radostí a lásky.

Prix Médicis étranger 2023 – Fracouzská cena za
nejlepší zahraničí román roku

Vydání knihy podpořil DGLAB portugalského Ministerstva kultury a institut Camões, I.P.

Je září, babí léto v plném proudu. Vášnivý cyklista Igor vyráží na pravidelnou ranní vyjížďku. Těší se na další setkání s neznámou usměvavou krasavicí, která si každé ráno chodí zaběhat na stejnou trasu, jako je ta jeho. Tentokrát je odhodlaný konečně ji oslovit a pozvat na rande. Jenže toho rána se všechno v jeho dosavadním životě otočí o sto osmdesát stupňů a od určité chvíle nic není jako dřív… neznámá běžkyně leží mrtvá ve vysoké trávě u břízek lemujících liduprázdnou cestu pod jednou z mnoha ostravských hald. Na první pohled je zřejmé, že nejde o přirozené úmrtí či nešťastnou náhodu. Na místo proto vyráží zkušený vyšetřovatel major Ivoš Kylián se svými lidmi, aby zjistili, kdo a proč mladou ženu zavraždil.

Kniha Podstata všeho australské fyzičky Suzie Sheehyové vypráví o fyzikálních experimentech, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj vědy a technologií 20. století. Od náhodného objevu rentgenového záření či závodu, kdo jako první rozštěpí atom, přes zavedení standardního modelu elementárních částic a interakcí až k dosavadnímu vrcholu: Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému kruhovému tunelu, v němž obíhají protony až 11 000krát za sekundu. Sheehyová velmi poutavě líčí, jak se fyzika doopravdy „dělá“. Nejen teoreticky u tabule, ale také s pomocí vlastnoručně foukaného skla, horkovzdušných balonů nebo podzemních detektorů o velikosti katedrály. Příběh dvanácti klíčových experimentů čtenářům objasní, že základní výzkum vedl ke zrodu řady vynálezů, které jsou pro nás dnes nepostradatelné, jako je bezdrátová komunikace, rádio, televize, chytré telefony, internet, mikrovlnka nebo diagnostické zobrazovací metody a radioterapie.

Kdokoli se u nás alespoň trochu zajímá o soudobou vážnou hudbu, je obeznámen s dílem a postavou Marka Kopelenta: tento legendární český skladatel a hudební pedagog svými odvážnými hudebními postupy a nekompromisní tvorbou založenou na vzácné osobní integritě ovlivnil českou
hudební scénu jako málokdo jiný a dočkal se i uznání v mezinárodním kontextu. Vydání jeho pamětí, holanovsky nazvaných Ale je hudba, je tak prvotřídní kulturní událostí (sám autor se jej však bohužel nedožil). Kniha nabízí strhující a místy kontroverzní čtení: Kopelent ve své knize poutavě líčí
svůj život od útlého dětství, bilancuje svou profesní dráhu, vzpomíná na své spolupracovníky, učitele, generační souputníky i následovníky, ale též neuhýbavě vypráví o pokřivenosti totalitních poměrů a jejich drtivém dopadu na soudobé umění i společnost. A při tom všem nepřestává připomínat duchovní rozměr tvorby a nebojí se z něj odvozovat razantní, byť třeba nepopulární a nepohodlné postoje.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Mia dostala košem a od té doby je oficiálně single matkou.
Zrovna když si pomyslí, že prach na troskách vztahu trochu sednul, vrhá ji život do víru trochu zbytečných přátelství, vyčerpání, terapie, katarzních snění v dětské skupince a v neposlední řadě i do strašidelného světa randění přes internet.
Poloautobiografické komiksové skici Anny Härmäläové nabízejí čtenářům upřímný a často zábavný pohled na vzlety a pády během rodičovství bez partnera. Dokáže se Mia dát zase dohromady s miminem v náručí a minimem spánku?

Brazilský spisovatel Paulo Coelho, který patří k pěti nejčtenějším autorům světa, vytvořil ve svém románu modelovou situaci, v níž má proběhnout boj dobra a zla. Do upadající horské vsi přijde cizinec, aby se formou ďábelského pokušení dobral podstaty lidské přirozenosti. Důležitou roli v pokušitelově plánu sehraje servírka slečna Chantal Prymová. Románem Ďábel a slečna Chantal autor končí trilogii A dne sedmého…, k niž patří knihy U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Veronika se rozhodla zemřít.

Na světě je dnes přes 6000 lidí, kteří za
svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi – jsou
to potomci dětí, jež sir Nicholas v roce 1939
zachránil z nacisty okupovaného
Československa.
Co tehdy motivovalo
mladého anglického makléře, aby se pustil
do podobného monumentálního úkolu?
Na tuto otázku a na mnohé další s ní spojené
hledá odpověď Wintonova dcera Barbara.
Její působivá, osobně laděná kniha čerpá
z historických dokumentů i otcových
vzpomínek a ukazuje, kým sir Nicholas –
jenž který se dožil neuvěřitelných 105 let – byl a je a jak došel ke svému životnímu heslu: „Není-li to nemožné, musí existovat způsob, jak to udělat.“

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kniha vychází z disertační práce, obhájené v roce 2020 na Masarykově univerzitě v Brně. Autor v ní analyzuje české dějepisectví v letech 1938–1945. Neomezuje se ale pouze na historiografii českou, neboť ji srovnávání i s dějepisectvím sudetoněmeckým a slovenským, s všestranným důrazem na jejich vzájemné vztahy. Pozornost přitom věnuje institucionálnímu provozu historie v období protektorátu, knižnímu trhu v této době či uplatňování se historických témat v rozhlasu a denním tisku. Vedle toho se na historiografii v letech 1938-1945 dívá i biografickým prizmatem osudů jednotlivých aktérů, jež se mnohdy diametrálně lišily. Cílem autorovy práce je rovněž odhalit, jaké obrazy dějinné paměti historici zprostředkovávali svým čtenářům a posluchačům. Spolu s tím se ale rovněž ptá, jak na to široká veřejnost v období protektorátu reagovala, jak historické obrazy recipovala a jak se sama často stávala aktivními tvůrci státní politiky paměti.