Aby se vzpamatovala z nervového kolapsu, následuje Sara
Keanová svého muže Damiena z Anglie do jeho rodného Severního Irska. V pěkném domě na venkově se však cítí osamělá a izolovaná, tak trochu jako vězeň. Pak jedné noci zabouchá
na dveře zmatená zkrvavená stařena, a nic není jako dřív. Ukáže se, že tato žena je přímo spojená s děsivou historií domu.
Vypráví svůj pohnutý příběh, který po desetiletí nebyla s to
nikomu sdělit, a Sara se možná konečně odhodlá uvidět v Damienovi jeho pravou podstatu.

V románu Děda nabízí Jan Novák další příběh spojený s vlastní rodinou; jak naznačuje lapidární
název, vyprávění se tentokrát točí kolem autorova dědečka, středočeského zemědělce, jehož semlely dějiny i zvůle komunistické moci a jenž svého vnuka fascinuje i děsí zároveň. Kniha je vystavěna s typicky novákovským švihem: sled krátkých, ostře vypointovaných kapitol postupně skládá působivý obraz „dědy betonového srdce“, „babičky kobry královské“ a dalších členů autorovy
rodiny i jejich sousedů a známých, a přitom ukazuje střet „velkých“ a „malých“ dějin v kulisách polabské vesnice během násilné kolektivizace v padesátých letech minulého století.

Literární kvality
textu a autorovo vypravěčské mistrovství vyzdvihla i odborná porota, jež Janu Novákovi za román
Děda udělila prestižní Cenu Josefa Škvoreckého.

Na jaře 1911 se Albert Einstein s manželkou a dvěma syny přestěhoval do Prahy, kde působil jako
profesor teoretické fyziky na německé univerzitě. Proti původním očekáváním zůstal v Praze jen
šestnáct měsíců, a toto období tedy jeho životopisci obvykle považují za nedůležitou epizodu. Michael Gordin důkladně zkoumá setkání velkého vědce s městem s tisíciletou historií; jeho kniha není
jen záznamem jednoho období vědecké kariéry, ale i portrétem doby a města.

Představte si svět, kde doopravdy existuje magie. Kde matky předávají své schopnosti dcerám. Schopnosti, které nikomu neškodí.
A potom si představte v křesle amerického prezidenta populistického demagoga, který se rozhodne, že je třeba všechny čarodějnice zavřít – bude to bezpečnější pro ně i pro jejich okolí. Stvoří tak svět, v němž být ženou znamená mít nakročeno k tomu být zločincem.
Zatímco po celém světě dochází k zatýkání čarodějnic, jistá mladá žena v sobě objeví schopnosti, o jakých se jí ani nezdálo. Jsou nebezpečné, a ona se tím pádem ocitá na prvním místě žebříčku nejhledanějších čarodějnic světa.
Ale ona se jen tak nevzdá a to samé platí i pro ženy kolem ní. Hon na čarodějnice se změní v bitvu kdo s koho.

„Přesvědčivý prorocký příběh z alternativního světa, který se v mnohém hrozivě podobá tomu našemu.“ Angela Clarke

„Inspirativní, silný příběh. Čtivý, mrazivý thriller.“ Paula Daly

„Temný, nebezpečný a silný román – nemohla jsem ho odložit.“ Michelle Kenney

„Přesvědčivý, naléhavý a velice originální příběh, navíc pořádně čtivý. Skvěle jsem si to užila.“ Kate Hamer

Je krátce po válce a spišským Strážkám vládne revoluční národní výbor pod dohledem majora Rudé armády. Ovládá vše, až na místní baronku Margitu Czóbelovou. Mladý komunista Šlauko dostane za úkol ji jako „nájemník“ zámku hlídat a slídit. Baronka lest prokoukne, ale nechá Šlauka sedávat v ateliéru, kde místo krajin maluje portrét Lenina, aby se i ona zapojila do zavádění nových pořádků. Šlauko poslouchá její vzpomínky, pomalu propadá jejímu kouzlu i vlastní hanbě a coby vypravěč pak skládá obraz z osudů lidí známých i neznámých a z dějin kdysi bohaté Spiše propletených s dějinami Evropy. Margita Czóbelová (1891–1972) prožila život plný zvratů. Války, rozpady impérií, revoluce a totalitní režimy jí vzaly skoro všechno, hrdost a humor si ale vzít nenechala. Také se jí podařilo za chránit rodinné obrazy, písemnosti a zámeckou knihovnu. Vše (včetně díla svého strýce, malíře Ladislava Mednyánszkého) odkázala Slovenské národní galerii. Silvester Lavrík na základě barončiných deníků a dalších dokumentů vykreslil barvitý portrét jedné podivuhodné ženy a malého kusu stejně podivu hodné země.

Vydání knihy podpořilo Literárně informační centrum v Bratislavě.

Genius loci Aše. Život několika německých rodin od první republiky až do traumatizujícího odsunu. Znepokojivé svědectví o době a lidech, na které bychom nejraději zapomněli.

Aš. Město na samém západě republiky, kdysi blyštivý drahokam Sudet, kde kvetl textilní průmysl a obchod. Bývalo plné krámků, restaurací a kaváren. Příběh doby, kdy se vše začalo tříštit, začíná v roce 1915 a končí odsunem. Politické pozadí však v této knize nehraje hlavní roli.
Hlavní hrdinkou je Hedvika. Dívka, která se odmalička potýká s jistým pocitem nedostatečnosti, s puzením, jež ji některé věci nutí dělat, v jiném jí naopak zabraňuje. Vehementně se snaží od Wernersreuthu, dnešního Vernéřova, odpoutat, ačkoli je s ním z různých důvodů trvale svázána. Prožívání Hedviky je odtržené i přitahované, lhostejné i zaujaté, vzpurné i pokorné. Hedvika se potýká s pocity odcizení i lásky, takové, jakou ji známe z milostných románů, ale podávané bez příkras.
Kniha Bílý Pramen je holdem městu Aši, po kterém dnes neštěkne ani pes. Pořád zde nacházíme pozůstatky minulosti. Rozpadlé zdi domů, sklepy, studny. Je to krajina tajemná, kde si daň za historický vývoj vybrala příroda. Přesto ho ve své fantazii autorka vidí jako město bohaté a krásné, s obrovským potenciálem. Proto o něm píše, proto zde žije.

Detektivní série Trujkunt dějově zasazená do nejvýchodnějšího cípu Česka, kde se běžně hovoří těšínsko-jablunkovským nářečím „po naszymu“, pokračuje povídkami Zahrada a Rest, v nichž se vrací na scénu svérázný major ostravské kriminálky Roman Saran, proslulý nejen výbušnou povahou, ale i četnými milostnými eskapádami.
V povídce Zahrada Saranovi v pátrání výrazně pomáhá jeho kamarád Marek Hota, jehož přivede taxikaření na stopu obrazu namalovaného slavnou Toyen. Smrt majitele tohoto skvostu a krádež samotného díla zavede oba muže až na půdu jablunkovského sanatoria, v němž se sbírka podobných obrazů nachází. Patřila do ní i zmiňovaná Toyen? Pokud ano, proč odtud před lety zmizela? A má tento dávno promlčený zločin něco společného i se samotnou vraždou?
Okolnosti surové vraždy lichváře, zabitého kopem do hlavy jako z akčního filmu, pak v příběhu nazvaném Rest vracejí Sarana k tragické události staré mnoho let a nabízejí mu možnost záhadu objasnit a zároveň i ulevit svému svědomí. Splatí svůj dluh, nebo naopak zjistí, že stíny temné minulosti nelze zaplašit a uplynulé roky v tomto případě žádné smíření neznamenaly?

Ještě před stoletím si byli vědci jisti, že věci, kterými dnes člověk běžně disponuje, jako třeba laser, televize či atomová bomba, jsou fyzikálně neuskutečnitelné. Kaku ve své knize ukazuje, jak lze optiky a elektromagnetismu využít k simulaci neviditelnosti; jak zdokonalení magnetické rezonance možná pomůže číst lidské myšlenky; jak využití supravodičů, nanotechnologií a elektrického pole třeba člověku umožní vyslat za hranice zemské atmosféry ne raketu, ale výtah, jak o tom psal A. C. Clarke.

Ishigurův román Klára a Slunce je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není léku. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Průzračně prostými slovy vytváří záludně složitý obraz současného spíš než budoucího lidstva. Klára v něm figuruje coby výplod civilizace, v níž obyčejný, technologicky nevylepšený lidský život stále více připomíná minulost, která bude brzy definitivně překonána, případně politováníhodný omyl. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě sice i jeho nový román patří do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.

Román o svobodomyslných ženách a pytlácích, kšeftmanech s textilem a spiritistech se odehrává v sudetské vesnici první poloviny 20. století. Češi a Němci tu žijí ve smíšených manželstvích, ale taky se handrkují o to, k jaké národnosti se kdo přihlásí při sčítání lidu, kdo dřív vystaví novou školu a kdo komu zamordoval psa jménem Masaryk.
Je to příběh o tajných láskách, útěcích, křivdách, změnách jmen i příjmení a žabomyších válkách, které nakonec stály životy.
Autorka splétá velký „famílienromán“ z rodinných příběhů, vzpomínek i archivních záznamů, střídá mužské a ženské hlasy a fantazii s citacemi. K románu ji inspirovala vlastní rozpůlená rodina: po roce 1945 byla část jejích příbuzných odsunuta a část zůstala. Jeden z jejích předků se dokonce stal arizátorem židovské fabriky a přítelem Reinharda Heydricha.

Román Rozpůlený dům Alice Horáčkové se čte jedním dechem jako napínavá kronika. V Krkonoších se mluvilo česky i německy, osudy rodin se zde potkávaly, prolínaly a protínaly. A to vše je z této mimořádné knihy cítit. Název může evokovat něco rozbitého, ztraceného. Je tomu ale přesně naopak. Díky této mimořádné knize srůstá rozbitá minulost dohromady a vzniká její plastický a celistvý obraz.

Jaroslav Rudiš

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.