I dvě stě let po svém narození zůstává Charles Baudelaire jedním z nejčtenějších a nejobdivovanějších básníků. V Yslairově komiksu se ovšem na jeho život díváme optikou Jeanne Duvalové, té, kterou miloval i nenáviděl nejvíc. O Jeanne ve skutečnosti nevíme prakticky nic: neznáme její pravé jméno, nevíme, kdy se narodila ani kdy zemřela, nemáme žádný z jejích dopisů. Zůstalo jen pár svědectví, několik portrétů od samotného Baudelaire a samozřejmě básně, k nimž ho inspirovala. Přesto se díky Yslairovi dovedeme vcítit do této vzývané a opovrhované ženy, „černé Venuše“, jež musela čelit misogynii i rasismu své doby. Před očima nám tu ve fascinujících kresbách a s množstvím pečlivě rešeršovaných detailů vyvstává nejen tragický milostný příběh Jeanne a Charlese, nýbrž také okolnosti vzniku Květů zla a bohémské a umělecké, ale i revoluční prostředí Paříže kolem poloviny 19. století.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze

Druhý díl dvousvazkového výboru z rozsáhlé korespondence významného římského státníka, řečníka a filozofa Marka Tullia Cicerona, mj. s Caesarem či M. Antoniem umožňuje poznat atmosféru a poměry římského státu na sklonku republiky (65-43 př. n. l.)

Dochovaná korespondence významného římského řečníka, politika, spisovatele, a v neposlední řadě vrcholného stylisty, Marka Tullia Cicerona (106–43 př. n. l. byla objevena italskými humanisty ve 14.–15. století. Obsahuje téměř 900 dopisů a coby „živá“ korespondence, neurčená primárně pro veřejnost má nesmírný historický význam. Cicero si dopisoval s množstvím předních římských osobností, které spolutvořily dějiny, příp. i kulturu posledních desetiletí římské republiky (Gneus Pompeius, Gaius Iulius Caesar či Marcus Antonius). Dopisy často velmi detailně prezentují jeho pohled na události a jednající osobnosti, živě (i humorně) vykreslují atmosféru doby, vyjadřují Ciceronovy úvahy a nálady a nabízejí zprávy o jeho rodinných poměrech i širokých kulturních zájmech. Tato korespondence je tak pro římské prostředí jedinečným zdrojem informací jak pro „velkou politiku“, tak pro drobné mezilidské vztahy. Právě díky ní je Ciceronova doba pro nás nejlépe známým obdobím celých starověkých dějin. První díl výboru obsahuje kolem 230 dopisů z let 65–50 př. n. l. (druhý obdobně rozsáhlý svazek zahrne dopisy z let 49–43 př. n. l. a vyjde pravděpodobně v roce 2020).

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Vztah matky a dcery. Dobré rady, výčitky a láska. Trochu nezdravá. Ale ta máma měla dítě jako mladá („litovala, že ukončila studium, ne těhotenství“) a nestačila sama dospět, pak
onemocněla – a odešla dřív, než zestárla. Její dcera píše vyznání jazykem písniček, sociálních sítí, příběhů, citátů. Vypráví
o prázdném místě po blízkém člověku, o smutku v době a společnosti, která je raději mladá, veselá a zdravá a neví si úplně
rady s umíráním. Za to samozřejmě můžou matky. I tady bychom mohli vypočítat spoustu chyb: trochu moc pije, nevychází s penězi a taky s muži, i když ji přitahují, obléká se vyzývavě
a není důsledná ve výchově. Jenže milujeme jen dokonalé matky? Při čtení je dovoleno smát se i brečet.

Přiznávám, že jsem dlouho nečetl polskou (a nejen
polskou) beletrii, která by byla tak dojemná,
nekompromisní a originální.
Jerzy Doroszkiewicz, tok.fm

Originalita a jedinečnost autorčiných příběhů
spočívá v bystrosti pozorování, v černém humoru
a v podvratné síle jazyka a obrazotvornosti.
Justyna Sobolewska, Polityka

„Významově bohaté čtení, prosté banalit. Bez patosu, lži (alespoň té rozpoznatelné) a autocenzury.“
– Katarzyna Chudzik, ofeminin.pl

„Silný, jedinečný literární hlas. Upřímný a potřebný, který nás učí o bezpodmínečné lásce až do konce života.“
– Jerzy Doroszkiewicz, poranny.pl

Patrně nejslavnější dílo jednoho z nejlepších francouzských
komiksových tvůrců je ve světě komiksu tím, čím je první světové válce (i válce obecně) Na západní frontě klid nebo Barbussův Oheň. Jacques Tardi, kterému o „Velké válce“ v raném
dětství vyprávěli prarodiče, o ní napsal a nakreslil řadu děl, ve
kterých ale na rozdíl od románů využívá toho, že se může víc
opřít o obrazovou stránku. Tady nečekejte žádné hlavní hrdiny,
kompozici, jednotu místa a děje, zápletky, nic podobného: zato
syrovou chuť strachu, smrti a bezmoci, jakou se v podobné naléhavosti podařilo ze zákopů první světové války do našeho
světa přenést málokomu.

Proslulý francouzský komiksový tvůrce Jacques Tardi je první světovou válkou přímo posedlý celý život a věnoval jí řadu děl. To byla zákopová válka je jistě tím nejlepším. Není divu, že svým obdivem nešetřili další mistři historického a reportážního komiksu Joe Sacco nebo Art Spigelman. Čím je totiž Maus pro druhou světovou válku, tím je tento komiks pro tu první.
Nečekejte žádné „velké dějiny“ ani strategii a rozmáchlé historické fresky; ohniskem Tardiho zájmu je přímý, surový, ničím nepřikrášlený prožitek obyčejných lidí polapených v pekle zákopové války.

Vítejte na jednom zvláštním ostrově…
Je malý, hezký, jen kdyby tu nebydlela ta spousta příšerných
dospělých. Školu, park, ba i hračkářství mají na starost lidé, kterým nic neudělá větší radost, než když můžou nějakému dítěti znepříjemnit život. Dokonce i místní zmrzlinářské auto patří
zlotřilému manželskému páru, který dětem zmrzlinu… jen si to
představte… krade! A celý ostrov vlastní ta nejhorší osoba ze
všech – teta Hilda Hamižná!
Někdo tomu už musí udělat přítrž! Ale kdo najde dost odvahy?
Jedině Ned – je sice na vozíčku, ale jinak vládne neobyčejnou
superschopností. SLIZOMOCÍ!

David Walliams je úkaz: děti jeho knihy milují,
z každé se stane okamžitě bestseller.

Autentický příběh matky bojovnice, který netradiční formou
obnažuje společenská tabu. Ne všechny matky totiž mají štěstí.
Kniha zachycuje závažná rodičovská témata originálně a neakademicky, s nadhledem i humorem. Namísto suchých psychologických pouček přináší úlevu a pochopení. Rodič by si
v tak těžké situaci neměl připadat jako pacient v izolaci, ale jako
hrdina, jenž získal další bitevní jizvu a stal se větším a silnějším.
Tím totiž skutečně je. A společně se hrdinům bojuje lépe než
na vlastní pěst.
Kniha je určena pro všechny mámy a táty, kteří zažili odvrácenou stranu rodičovství. Nabízí jim pomocnou ruku uprostřed
chaosu, pocit, že nejsou sami a že jsou schopni vše zvládnout.
A také všem, kteří nechtějí zavírat oči.

Když je všechno úplně v řiti, musíš přestat bojovat a jen bejt.
I to je někdy dost. Buddha uprostřed chaosu…

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Když se něco rozbije, jenom to dostane jiný tvar, říkává s oblibou soused zprava. Ale platí to i tehdy, když nejde o staré hrnky či talíře, ale o celé společenství? Příběh jedné nejmenované vesnice, která by mohla ležet kdekoli, nakolik je typická, od
počátku poněkud mate tělem. Vše je tu tak nějak povědomé,
parta nezvedené mládeže, která z nudy střílí vzduchovkou po
projíždějících autech nebo se prohání na kolech po návsi, sousedské řevnivosti v obci, kde si všichni vidí nejen do talíře, ale
i do postele, hospoda, kde vysedávají štamgasti a vedou řeči
o stavu světa, jaké by se daly zaslechnout snad v každém venkovském lokále. Jenže pod vrstvou jednotlivých epizod, skvěle
odpozorovaných ze ”
života na vsi“, pozvolna prosakují cizorodé, znepokojivé prvky, které obraz naprosto obyčejné vesnice
narušují. A tak zatímco lidé během nekonečného horkého léta
čekají na Egona, jediného člověka z vesnice, který to někam
dotáhl a z dalekého světa tam venku jim rok za rokem přináší novinky, atmosféra zvolna houstne a hrozí, že budoucnost,
která se blíží, bude mít oproti dnešku jiný tvar, a dost možná
o hodně surovější.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově
biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není
tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd
či různých přístupů k poznání Boha.
Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják,
jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí
uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů
a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem
jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran.
Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal
jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž
ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

Autor se v této esejisticky pojaté práci
zamýšlí nad jen zdánlivou moderností
současného světa. Na příkladech
středověkého a současného vnímání
času, prostoru, prožívání dětství a stáří,
eschatologie, vztahu k penězům,
k uzavírání manželství, k migracím na větší
vzdálenosti i uvnitř města ukazuje, jak
mnoho mají lidé současnosti společného
s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech
jen zdánlivě změnily každodenní mody
lidského chování a myšlení.
Mimo to si
detailně všímá stále rostoucí dohlížitelské
role státu, jenž člověka současnosti
v mnoha ohledech zbavuje dřívější
svobody, stejně jako ho ve svobodném
uvažování omezují společenské stereotypy
a předsudky.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

První svazek souboru O renesanci spojuje dvě klasické knihy esejů o renesančním umění. V první z nich, pojmenované Norma a forma, je shromážděno jedenáct studií věnovaných zásadním otázkám stylu, vkusu, patronace, pracovních metod a teorií umění, které autor vykládá se svou příznačnou erudicí a srozumitelností. Tyto eseje jsou povinnou četbou pro všechny, kdo se o renesanci zajímají, a bezpochyby budou přínosem pro každého, kdo si přeje lépe se orientovat v jedné z nejtvořivějších etap západního umění. Druhou část knihy zaujímá soubor Symbolické obrazy, v němž se E. H. Gombrich věnuje stěžejnímu tématu symbolického zobrazování. Knihu otevírá badatelský úvod o „Cílech a omezeních ikonologie“, po kterém následují podrobné studie o Botticellim, Mantegnovi, Rafaelovi, Poussinovi a dalších. Svazek uzavírá rozsáhlé pojednání o filozofických přístupech k symbolice, které ukazuje, že myšlenky, které zaměstnávaly renesanční filozofy, jsou živé dodnes. Stejně jako v případě Normy a formy jde o soubor nezbytný pro všechny, kdo se zabývají renesančním uměním a myšlením; je to práce, která napomáhala utváření vědní disciplíny dějiny umění. A jelikož se zde autor neustále zabývá problematikou norem, hodnot a metod, jde zároveň o úvod k fundamentálním otázkám spojeným s interpretací obrazů obecně.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.