Patrně nejslavnější dílo jednoho z nejlepších francouzských
komiksových tvůrců je ve světě komiksu tím, čím je první světové válce (i válce obecně) Na západní frontě klid nebo Barbussův Oheň. Jacques Tardi, kterému o „Velké válce“ v raném
dětství vyprávěli prarodiče, o ní napsal a nakreslil řadu děl, ve
kterých ale na rozdíl od románů využívá toho, že se může víc
opřít o obrazovou stránku. Tady nečekejte žádné hlavní hrdiny,
kompozici, jednotu místa a děje, zápletky, nic podobného: zato
syrovou chuť strachu, smrti a bezmoci, jakou se v podobné naléhavosti podařilo ze zákopů první světové války do našeho
světa přenést málokomu.

Proslulý francouzský komiksový tvůrce Jacques Tardi je první světovou válkou přímo posedlý celý život a věnoval jí řadu děl. To byla zákopová válka je jistě tím nejlepším. Není divu, že svým obdivem nešetřili další mistři historického a reportážního komiksu Joe Sacco nebo Art Spigelman. Čím je totiž Maus pro druhou světovou válku, tím je tento komiks pro tu první.
Nečekejte žádné „velké dějiny“ ani strategii a rozmáchlé historické fresky; ohniskem Tardiho zájmu je přímý, surový, ničím nepřikrášlený prožitek obyčejných lidí polapených v pekle zákopové války.

První svazek souboru O renesanci spojuje dvě klasické knihy esejů o renesančním umění. V první z nich, pojmenované Norma a forma, je shromážděno jedenáct studií věnovaných zásadním otázkám stylu, vkusu, patronace, pracovních metod a teorií umění, které autor vykládá se svou příznačnou erudicí a srozumitelností. Tyto eseje jsou povinnou četbou pro všechny, kdo se o renesanci zajímají, a bezpochyby budou přínosem pro každého, kdo si přeje lépe se orientovat v jedné z nejtvořivějších etap západního umění. Druhou část knihy zaujímá soubor Symbolické obrazy, v němž se E. H. Gombrich věnuje stěžejnímu tématu symbolického zobrazování. Knihu otevírá badatelský úvod o „Cílech a omezeních ikonologie“, po kterém následují podrobné studie o Botticellim, Mantegnovi, Rafaelovi, Poussinovi a dalších. Svazek uzavírá rozsáhlé pojednání o filozofických přístupech k symbolice, které ukazuje, že myšlenky, které zaměstnávaly renesanční filozofy, jsou živé dodnes. Stejně jako v případě Normy a formy jde o soubor nezbytný pro všechny, kdo se zabývají renesančním uměním a myšlením; je to práce, která napomáhala utváření vědní disciplíny dějiny umění. A jelikož se zde autor neustále zabývá problematikou norem, hodnot a metod, jde zároveň o úvod k fundamentálním otázkám spojeným s interpretací obrazů obecně.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Symetrická kompozice románu Václava Vokolka Krajiny zjevení je inspirována středověkými tabulovými oltáři: střed knihy tvoří hlavní výjev, podstatný střed díla, základní téma odehrávající se v roce 1849. Levá a pravá strana jsou tvořeny dvěma křídly se současnými výjevy. Jednotlivé epizody knihy, které se odehrávají v současnosti, jsou se středem propojeny nesčetnými nitkami nečekaných souvislostí. Aby čtenář onu symetrii nahlédl, musí se vydat na cestu mezi krajinami zázračných zjevení: děj se proto odehrává ve středočeských Celích, v bývalém vojenském prostoru v Milovicích, v italském Bolzanu a v imaginárním americkém městečku Twin Peaks Davida Lynche. Zdánlivě vzdálené krajiny spojuje jediné – možnost zázraku uprostřed drtivé reality.
Hlavním příběhem, umístěným ve středu pomyslného oltáře, je skutečná událost, která se odehrála roku 1849 v Mcelích u Nymburka. Třem dívkám se tu opakovaně zjevila Matka Boží,
rozmlouvala s nimi, zjevila jim údajně mnohá tajemství. Celou situaci zaznamenal místní kostelník; zázračné zjevení mělo v regionu značnou odezvu, konaly se poutě, byl vydán poutní obrázek; církev se ovšem od zázraku záhy zcela distancovala a úřady rezolutně zakročily. Dívky byly označeny za podvodnice a na zázrak se zapomnělo. Nikomu se nehodil. Za několik let ovšem došlo prakticky se stejnými kulisami a osobami k zázraku v Lourdech…
Z těchto a dalších historických faktů autor vychází, jeho cílem však není objasnit historickou událost, ta je mu pouze prostředkem k rozehrání nečekaných dějů. Hlavní hrdina románu Jakub Choc chce realizovat televizní dokument o zapomenutém zázraku, získává informace, zaplétá se do děje a stává se jeho součástí. Příběh se stává labyrintem, v jehož středu místo Mínotaura čeká další zjevení.
Václav Vokolek se v Krajinách zjevení nesnaží otázky zodpovídat, nýbrž klást, a přitom ukázat, že nic není zapomenuto. Že propojit minulost se současností je v krajině zjevení snadnější, než se zdá. A že vždy prožíváme daleko více, než tušíme.

Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury České republiky.

Autentický příběh matky bojovnice, který netradiční formou
obnažuje společenská tabu. Ne všechny matky totiž mají štěstí.
Kniha zachycuje závažná rodičovská témata originálně a neakademicky, s nadhledem i humorem. Namísto suchých psychologických pouček přináší úlevu a pochopení. Rodič by si
v tak těžké situaci neměl připadat jako pacient v izolaci, ale jako
hrdina, jenž získal další bitevní jizvu a stal se větším a silnějším.
Tím totiž skutečně je. A společně se hrdinům bojuje lépe než
na vlastní pěst.
Kniha je určena pro všechny mámy a táty, kteří zažili odvrácenou stranu rodičovství. Nabízí jim pomocnou ruku uprostřed
chaosu, pocit, že nejsou sami a že jsou schopni vše zvládnout.
A také všem, kteří nechtějí zavírat oči.

Když je všechno úplně v řiti, musíš přestat bojovat a jen bejt.
I to je někdy dost. Buddha uprostřed chaosu…

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Když se něco rozbije, jenom to dostane jiný tvar, říkává s oblibou soused zprava. Ale platí to i tehdy, když nejde o staré hrnky či talíře, ale o celé společenství? Příběh jedné nejmenované vesnice, která by mohla ležet kdekoli, nakolik je typická, od
počátku poněkud mate tělem. Vše je tu tak nějak povědomé,
parta nezvedené mládeže, která z nudy střílí vzduchovkou po
projíždějících autech nebo se prohání na kolech po návsi, sousedské řevnivosti v obci, kde si všichni vidí nejen do talíře, ale
i do postele, hospoda, kde vysedávají štamgasti a vedou řeči
o stavu světa, jaké by se daly zaslechnout snad v každém venkovském lokále. Jenže pod vrstvou jednotlivých epizod, skvěle
odpozorovaných ze ”
života na vsi“, pozvolna prosakují cizorodé, znepokojivé prvky, které obraz naprosto obyčejné vesnice
narušují. A tak zatímco lidé během nekonečného horkého léta
čekají na Egona, jediného člověka z vesnice, který to někam
dotáhl a z dalekého světa tam venku jim rok za rokem přináší novinky, atmosféra zvolna houstne a hrozí, že budoucnost,
která se blíží, bude mít oproti dnešku jiný tvar, a dost možná
o hodně surovější.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově
biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není
tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd
či různých přístupů k poznání Boha.
Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják,
jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí
uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů
a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem
jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran.
Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal
jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž
ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

Autor se v této esejisticky pojaté práci
zamýšlí nad jen zdánlivou moderností
současného světa. Na příkladech
středověkého a současného vnímání
času, prostoru, prožívání dětství a stáří,
eschatologie, vztahu k penězům,
k uzavírání manželství, k migracím na větší
vzdálenosti i uvnitř města ukazuje, jak
mnoho mají lidé současnosti společného
s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech
jen zdánlivě změnily každodenní mody
lidského chování a myšlení.
Mimo to si
detailně všímá stále rostoucí dohlížitelské
role státu, jenž člověka současnosti
v mnoha ohledech zbavuje dřívější
svobody, stejně jako ho ve svobodném
uvažování omezují společenské stereotypy
a předsudky.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Nejnovější Falconesův román je fascinující výpravou do Barcelony dvacátého století, do doby, kdy nejen v katalánské metropoli vládla secese a dala tam vzniknout tolika unikátním stavbám, které obdivujeme dodnes. Mladý nadějný tvůrce keramiky Dalmau Sala nás díky své práci nezavede jen do těchto úžasných budov, ale mnohem dál: do světa lidí, z jejichž potu a mnohdy i krve se tyto stavby rodily. Mezi dělníky, kteří dřou za nuznou mzdu a neustálými stávkami často marně bojují o pro nás dnes samozřejmá práva. Vypravíme se s ním do temného, bizarního světa šantánů mezi umělce, bohémy a ztroskotance, ale i do drsného prostředí dětí ulice. Malíř duší je silný příběh o lásce, vášni pro umění, sociální revoltě i pomstě.

Hrdinkou románu Hallgrímura Helgasona Žena na 1000° je osmdesátiletá Islanďanka Hera Björnssonová, která tráví své poslední dny v reykjavické garáži. Společnost jí dělá jen počítač a granát z druhé světové války, ukrytý pod peřinou. Helgason se při psaní románu inspiroval životem vnučky prvního islandského prezidenta Brynhildur Georgíy Björnssonové. Kniha vyvolala vlnu rozhořčených protestů žijících příbuzných prominentního politika i širší debatu o etických hranicích v literatuře. Helgasonova Hera navzdory blížící se smrti neztrácí životní jiskru a s notnou dávkou odvahy, cynismu a humoru se ohlíží nejen za svým životem, kdy cestovala po světě a hledala štěstí v náručí celé plejády mužů, ale i za dějinami své země i evropského kontinentu. Její osud odráží peripetie Evropy 20. století, v poutavém vyprávění se střídají zážitky z předválečného Islandu i z válečného kontinentu. Je to příběh plný smutku, zrady a zmařených nadějí, ale také smíchu, uštěpačných poznámek i brilantních postřehů. Helgason přináší čtenářům mistrně stylizovaný text vyprávěný silným, přesvědčivým hlasem.

Kniha byla v roce 2011 nominována na Islandskou literární cenu a v roce 2013 na Literární cenu Severské rady.

Vydání knihy podpořilo Centrum islandské literatury a Ministerstvo kultury České republiky.

Stává se to často: rozhodli jsme se pomoci, ale místo abychom
nejdříve shromažďovali fakta a naplánovali co nejúčinnější strategii, necháme se strhnout silnými emocemi. Dobré úmysly
samy o sobě nepřinášejí kýžený výsledek, a někdy v nejlepší
víře dokonce naděláme více škody než užitku. Autor přichází
s konceptem efektivního altruismu, praktickým a na datech založeným způsobem, jak být co platný bez ohledu na skromnost
svých zdrojů. Efektivní altruista nejedná impulsivně, začne tím,
že si položí sadu klíčových otázek, které mu umožní organizovat následnou akci tak, aby měla žádoucí dopad pro co největší počet lidí. Když zapojíme srdce i rozum, máme možnost vykonat mnoho dobrého.