Don DeLillo bývá označován za jednoho ze tří největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona) – a jeho poslední kniha, útlý román Ticho, výmluvně dokládá proč. Děj románu není nijak složitý: na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl, tedy finále ligy amerického fotbalu. Připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět však náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha; přesto se přátelé nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu.

O děj ovšem v posledku tolik nejde: napětí v DeLillově próze neplyne z děje, ale z jazyka plného zvláštně poskládaných slov a slovních spojení nabitých záhadnými, skrytými, a přesto důvěrně známými významy a emocemi – a taky z vět plných nedořečených, a přesto hrozivých náznaků toho, co všichni tak nějak víme nebo aspoň temně tušíme. DeLillo ve svém románu týmiž slovy a větami, z nichž je náš dnešní svět vystavěn, ohlašuje jeho trudný zánik – akt stvoření či ustrojení je zde aktem zpotvoření a odstrojení.

Záchrana zraněného francouzského partyzána sudetskými dětmi, další dva osudy politických vězňů, příběh ze šumavského pohraničí, kde na tradici pašeráků navázali převaděči uprchlíků před komunistickým režimem. Čtyři povídky zasazené do období od konce druhé světové války až do nedávně minulosti připomínají pohnuté momenty českých dějin, jsou však díky optimistickému pohledu i nadhledu Jiřího Stránského, jenž do svých knih vkládal i vlastní životní zkušenosti, protkány humorem, vírou v přátelství a spravedlnost.

Alice Sheldonová, spisovatelka publikující pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr., patří nejen k nejvěhlasnějším, ale také k nejkontroverznějším tvářím fantastické literatury. Za druhé světové války vstoupila do armádního letectva a ve službě pro letecké zpravodajství dosáhla na ženu v té době výjimečně vysoké hodnosti majora. Nabyté zkušenosti využila během své poválečné práce pro CIA, následně získala doktorát z experimentální psychologie. Veškeré své vědomosti a znalosti využívala během své spisovatelské dráhy, mužský pseudonym si přitom zvolila v rámci utajení před vládou, pro kterou pracovala, a zároveň tím chtěla poukázat na sexismus převládající nejen mezi autory a redaktory vědecko-fantastické literatury dvacátého století. V roce 1987 nejdříve zabila svého smrtelně nemocného manžela a následně spáchala sebevraždu.
V českém překladu je Alice Sheldonová v současnosti stále relativně neznámá, přičemž hned několik jejích nejvýznamnějších, literárními cenami ověnčených prací vychází ve sbírce Žena, kterou muži neviděli česky vůbec poprvé. Těchto osmnáct ponurých vizí tvoří vrchol z její nepříliš obsáhlé povídkové tvorby. Dotýká se v nich lidského vnímání a poznání, metafyziky či sexuality a předznamenává svět, v němž je lidstvo odsouzeno k nevyhnutelnému pádu. Jde o knihu, která je nepatrným vyrovnáním dluhu vůči jedné z nejzajímavějších představitelek fantastického žánru a současně i vůči vrcholné světové science fiction.

27 písmen abecedy, 27 kapitol o mexické gastronomii, historii, umění, lidech a všemožných místních podivnostech. Kniha, která se nečte od začátku do konce, ale každé její prolistování přináší nové chutě, vjemy, pocity a vědomosti. Špetku chilli nevyjímaje.
Mexiko je rozlohou obrovská země, o níž se říká, že jeden život na její poznání nestačí.
Ale proč se o to alespoň nepokusit? Mexikopedie přibližuje v abecedně řazených tématech více či méně známé oblasti mexické kultury, gastronomie, přírody, umění a dějin – od úchvatné rostliny Agáve, přes unikátní indiánské baroko, tajemné oslavy Dušiček, mexickou patronku Pannu Marii Guadalupskou, ikonickou malířku Fridu Kahlo, tajemnou Lacandonskou džungli, migrující motýly monarchy stěhovavé, božská tacos, mexické naháče xoloitzcuintles až po předkolumbovskou šperkařskou metodu ztraceného vosku. A mnoho dalšího. To vše doplněné barevnými ilustracemi a desítkami fotografií.

Autorka, která již několik let v Mexiku žije, čtenářům předkládá autentické zkušenosti, vlastní postřehy a užitečná cestovatelská doporučení včetně řady barevných fotografií ke všem tématům, jimž se v knize věnuje.

Mexikopedie je určena všem, kterým už se Mexiko zvládlo zarýt pod kůži, ale i těm, kteří o jeho návštěvě zatím jen přemýšlejí a hledají poslední pošťouchnutí ke koupi letenky. Potěší však i ty, kteří nejradši cestují třeba jen prstem po mapě a rádi si o cizích krajích čtou. Protože čiré mexické radosti ze života si zaslouží každý z nás.

Hrotsvita z Gandersheimu (přibližně 935–975) je jednou z prvních literárně činných žen latinského středověku. Proslulost si získala především šesti duchovními dramatickými skladbami, jež vyšly i v českých překladech. Komentovaný překlad jejího básnického díla, který pořídila Jana Nechutová, přináší všechny další, nezaslouženě méně známé Hrotsvitiny skladby v časoměrných daktylských verších. Jedná se o osm legend: první dvě mají novozákonní námět (Maria, Nanebevstoupeni Paně), dalších šest vypráví o pozdně antických a raně středověkých mučednících (Gongolf, Pelagius, Theofil, Basilius, Dionysius a Anežka). Následují dvě epické historické poemy – Skutky cisaře Oty (o životě a politickém díle císaře Oty I.) a Počátky gandersheimskeho klaštera. Tím je českému čtenáři zpřístupněno celé Hrostvitino literární dílo.

Pro překlad daktylských veršů zvolila Jana Nechutová přízvučnou nápodobu původního rozměru.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Ve 42 rekapitulovat kariéru je samozřejmě velmi brzy, nutno dodat, že Mikoláš knihu dopsal až téměř jako 44letý. Z čehož je jasné, že když si něco umane, většinou to splní. Jenom není jasné kdy.
Odkaz na Douglase Adamse je nepřehlédnutelný, stejně jako odkazy na další populární literaturu, filmy a především hry, ale kniha je především těkavou změtí tu méně, jindy ještě mnohem méně zábavných historek, které autor sepsal pro sichr dřív „dokud si to ještě pamatuje.“
A když si měl vybrat, jestli je jeho kniha poučná, zábavná či vtipná, tak tiše doufá, že aspoň jedno z toho!

Výbor sedmi povídek představuje tvorbu jednoho z nejuznávanějších moderních autorů píšících v urdštině Najjara Masúda. Tento autor, profesor perské literatury a překladatel vydal za svého života čtyři povídkové sbírky, z nichž tři jsou v tomto výboru zastoupeny.
A nepochybně zaujmou i čtenáře bez hlubokého předchozího zájmu o indickou literaturu. Na první pohled vás okouzlí exotické kulisy plné neznámých tvarů, barev a vůní, jež však jako by unikaly našemu doteku, skryté za průsvitným závojem, bez konkrétního místního či časového určení. A stejně tak se i děj Masúdových povídek vzpírá jednoznačnému uchopení, jediné interpretaci. Čtenář se tak vlastně sám ocitá v kůži postav, jimž jsou často odpírány informace nebo vysvětlení, a ony se tak musí rozhodovat a konat jen na základě toho, co samy vidí, a svých rozumových schopností či morálních zásad. Nejde však o bezradnou neukončenost, naopak, autor čtenáře dovádí k poznání, že obraz, na který se dívají, lze nahlížet z různých úhlů, že za závojem, jenž zahaluje svět, snad následuje další.
Četba povídek Najjara Masúda skýtá člověku čiré potěšení a pobízí jej k následnému uvažování o zákonitostech morálky i literární stavby.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Druhý svazek edice Skrytá krása detailu představí pražské stavby trojice dnes stále ještě nedoceněných architektů secesní éry – Richarda Klenky, Jiřího Justicha a Josefa Kovařoviče. První z nich
strávil po studiích na pražské technice několik let v Paříži, kde se osobně podílel na projektech
pro Světovou výstavu 1900. Pak působil v Praze a byl též pedagogem Umprum. Navrhl několik
nepřehlédnutelných domů s bizarní výzdobou v oblasti pražské asanace i jinde. Byl představitelem svérázné formy secese a moderny. Justich byl žákem Friedricha Ohmanna na pražské Umprum, působil též ve Vídni. V Praze se podílel na projektech domů v asanaci (zejm. v Pařížské ulici) i jinde (hotel Palace, dům U Pelikána, přestavba Šítkovských mlýnů). I jeho tvorba se vyznačuje
originalitou. Konečně Kovařovič projektoval vedle staveb ve stylu rostlinné secese také zajímavé
domy s geometrickou a někdy i kubistickou dekorací v řadě pražských čtvrtí. Byl též autorem ledáren v Braník.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Temná fantasy jízda světem Macbetha, plná promyšlených intrik, manipulativních proroctví a nemilosrdných prokletí, osloví především čtenáře se zálibou v příbězích Neila Gaimana. Vizuálně překvapí a zaujme kresba Štěpánky Jislové a Lukáše Komárka, autoři totiž během vyprávění hledají samotné hranice komiksového média.

Téměř všechna zpracování Shakespearova Macbetha se zaměřují na titulní postavu královraha. Jaká ale byla role tří tajemných čarodějnic, jejichž stopa se objevuje od starých mýtů až po současná popkulturní díla? Co byly zač a jak to s nimi bylo dál?

Morta, Lesis a Klota, tři sestry uvězněné ve světě vlastní kletby, zoufale hledají cestu na svobodu. Naráží přitom na lži, kterým věřily celá staletí, a staré vzorce, které dnes už neplatí. Kdo je nakonec oběť a kdo tyran?

Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky

Druhý svazek Gombrichových studií o renesanční době a umění spojuje antologie Apellův odkaz a Staří mistři v novém nasvícení.

Název prvního souboru, Apellův odkaz (The Heritage of Apelles, 1976), připomíná nejslavnějšího malíře starověkého Řecka, který prý ve svých dílech spojoval dokonalou krásu s nedostižnou dovedností, s níž zachycoval vzezření přírody. Tento dvojí ideál dokonalé krásy a dokonalého napodobení přírody, zděděný z antiky, přetrvával až do dvacátého století a je východiskem poučených a inspirativních studií v tomto souboru, věnovaných otázkám tradice, hodnot a standardů, i konkrétněji pracovním metodám Leonarda da Vinci či malířským technikám zachycování lesku a světla. Druhá část knihy, antologie Staří mistři v novém nasvícení (New Light on Old Masters, 1986), se pak zaměřuje na jednotlivé tvůrce, nově zkoumá dobové texty a dokumenty a objevně interpretuje díla mistrů, jak byli Giotto, Leonardo da Vinci, Raffael, Giulio Romano či Michelangelo. Gombrichovy eseje zůstávají dodnes vzorem kvalitního psaní o historii výtvarného umění. Soubor O renesanci 2 vychází opět v překladu Martina Pokorného.

Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky.