Výbor z poezie významného amerického básníka a esejisty. Gary Snyder o své poezii říká: „Má poezie je o práci, lásce, smrti a hledání moudrosti. Všechno, co máme, je půda pod nohama, mysl a tělo, muž a žena, kteří nás zrodili, muži nebo ženy, s nimiž žijeme, děti, které jsme zrodili, a přátelé, které známe.“

Hrdinka příběhu, situovaného do luxusního švýcarského hotelu, tráví čas konvencemi vynuceného exilu hledáním skutečných hodnot a vztahů.

Příběh, ve kterém jsou omylem zavražděni manželé provozující poněkud neobvyklé sexuální praktiky, je parodií na perverzní thriller.

Do městečka Scauri (autorčina rodiště) v jižním Laziu se přistěhuje Vittoria. Přichází s mladší přítelkyní, kupuje dům se zahradou, kam může kdokoli kdykoli vstoupit, zřizuje v něm penzion pro
zvířata, najde si práci jako asistentka v lékárně, v klubu železničářů hraje brilantně karty. V provinčním prostředí je ve všem odlišná, pro místní komunitu záhadná a neproniknutelná, zároveň však
její sebevědomá jinakost, přímočarost a ochota pomáhat budí zájem maloměsta. Jednoho dne je
nalezena mrtvá ve vaně, v níž patrně nešťastnou náhodou utonula. Jiná žena, vypravěčka příběhu
Lea, právnička žijící šťastný rodinný život s manželem a dvěma dcerami, jež byla vždy vnímavá vůči
Vittoriinu magnetismu, se nespokojí s výrokem o nehodě a pustí se do takřka detektivního pátrání. Postupně se jí daří rozplétat neznámé stránky Vittoriiny osobnosti a rekonstruuje její minulost,
současně však prohlubuje poznání sebe samé.

Příběh z provinčního města, které je plné
záhad a každodenních, hořkosladkých
radostí.

Než půvabnou Sisi zradilo vlastní tělo, otevírala se před ní slibná kariéra v modelingu. Jenže místo
instantního štěstí na výsluní a ve vztahu s úspěšným fotografem se postupně propadá do izolace
v pronajatém bytě, okolní svět se mění v odtažité kulisy a duševní obzor jí čím dál víc zahlcují myšlenky na matku, která zmizela za nevyjasněných okolností. Najde se během osamělých procházek
podél Vltavy, nebo na divoké premiéře experimentální divadelní hry Nevstoupíš dvakrát do téže
řeky, kde se v reji masek lze stát někým jiným?
Zpovzdálí kolem Sisi nutkavě krouží kdosi, kdo na rozdíl od ní nežije pro vnější svět, ale je obrácen
do svého nitra plného temných stínů. Rád by se vrátil do bodu, než se jeho život začal odvíjet v dusivé prázdnotě. Noří se do vzpomínek na dekadentní večery v domě u hřbitova, které ho dovedou
na místo, kde se dráhy obou možná protnou. Má smysl se ptát, jestli žít pro sdílené hodnoty vnějšího světa, nebo pro uspokojování niterných potřeb, když nakonec všichni míříme stejným směrem?

Vydání knihy finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Verše perského středověkého básníka Omara Chajjáma patří do pokladnice světlové literatury a jsou stejně přítomné jako moderní poezie – proto se vydávají
stále znovu. Filozof, matematik a astronom se dívá
na život člověka z kosmických výšin, vidí jeho malost
a pomíjivost, ale i jeho hlad po poznání, štěstí, porozumění, lásce a spokojenosti; tak jak to později uměl
třeba Shakespeare, Pascal nebo Baudelaire. Věděl,
že tu nikdo nejsme na dlouho, a proto je nám vzácná
každá bdělá chvíle. V neposlední řadě Chajjám vyjadřuje svůj odpor k muslimským Arabům, jejich fanatismu a dogmatismu, sektářství a farizejské přetvářce.
O to více jsou jeho moudré verše aktuální i dnes.

Poémy Dutí lidé (1925) a Popeleční středa (1930) společně vytyčují nejzřetelnější předěl v Eliotově básnickém díle: první báseň je svou fragmentárností, tragikomickou rituálností a různohlasím těsně spřízněna s Pustou zemí, druhá svou meditativní
religiozitou a širším souzvukem předjímá pozdní Čtyři kvartety. Právě díky tomu však vybízejí k hledání hlubších souvislostí Eliotovy poetiky a jeho duchovního postoje. Dutí lidé jsou
mimo jiné inspirováni Conradovým Srdcem temnoty a vřazují
se do okruhu modernistických „cest do hlubin noci“; Popeleční
středa, v níž zaznívají verše převzaté z Danta a jeho současníků, patří do kontextu modernistických snah „napsat ráj“.

Výbor dvaceti devíti pohádek ze slavného Pentameronu italského básníka a sběratele pohádek G.
Basileho. Pentameron aneb Pohádka pohádek vyšel poprvé ve dvou svazcích až po smrti autora
v letech 1634 a 1636. Přestože se dočkal několika vydání, teprve znovuobjevení díla bratry Grimmy
mu přineslo uznání. Jedná se o nejstarší sbírku evropských pohádek a řada z nich, které později
zpopularizovali právě bratři Grimmové či Charles Perrault, u nás K. J. Erben a Božena Němcová, je
zde zaznamenána poprvé. Pohádky jsou napsány bohatým barokním jazykem plným metafor, synonym, vtipu až sarkasmu a moudrosti.

Na motivy z Pentameronu natočil režisér Matteo Garrone v roce 2015 italsko-francouzsko-britský
film Pohádka pohádek.