Výbor z poezie významného amerického básníka a esejisty. Gary Snyder o své poezii říká: „Má poezie je o práci, lásce, smrti a hledání moudrosti. Všechno, co máme, je půda pod nohama, mysl a tělo, muž a žena, kteří nás zrodili, muži nebo ženy, s nimiž žijeme, děti, které jsme zrodili, a přátelé, které známe.“

Hrdinka příběhu, situovaného do luxusního švýcarského hotelu, tráví čas konvencemi vynuceného exilu hledáním skutečných hodnot a vztahů.

Příběh, ve kterém jsou omylem zavražděni manželé provozující poněkud neobvyklé sexuální praktiky, je parodií na perverzní thriller.

Po třech letech života, práce a cestování v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Kyrgyzstánu napsala Nikola Hrušková osobitý deník, který přibližuje realitu v dnešní Střední Asii. Zachycuje každodenní situace a interakce s místními i naplňování cestovatelských snů při projíždění Pamírského traktu, putování uzavřeným Turkmenistánem, zobrazuje tragédii vysychání Aralského jezera nebo všechny ty pestrobarevné orientální bazary a jejich (nejen) gastronomickou nabídku.

Díky osobním zkušenostem a vztahům zprostředkuje čtenářům vhled do nelehkého života žen, smýšlení společnosti, významu náboženství a rodiny. Nechybí návštěvy významných historických míst Hedvábné stezky od Samarkandu až po Chivu, a také nablýskaných metropolí. Snaží se přiblížit osudy otevřených a sdílných lidí a ukázat více do hloubky, jaká je dnešní společnost a život ve Střední Asii, pro nás Evropany často tak naprosto odlišné a nepochopitelné.

Klasická Wollheimova úvaha o umění zvažuje zásadní otázky, které se týkají reprezentace, výrazu, stylu, významu umělcova záměru a historické povahy umění. Přestože text vyšel poprvé v roce 1968, je dodnes vnímavým a podmanivým uvedením do filosofických otázek spojených s uměleckými díly a s klíčovou úlohou, jakou hrají v naší kultuře a společnosti. Díky autorově porozumění teorii umění, kritice, vnímání a povaze estetické hodnoty je tato práce jedním z nejvlivnějších děl o estetice, která se ve dvacátém století objevila.

Guillaume, Catherine a jejich malá dcerka Élisabeth roku 1886 opustí rodnou Francii, nasednou na parník a vydají se do vysněného New Yorku. Jejich sen o svobodě se však brzy promění v noční můru – a malá Élisabeth nakonec zůstane opuštěná uprostřed amerického velkoměsta. Náhoda ji svede dohromady s bohatými manželi Woolworthovými, kteří se osamělé dívenky ujmou. Élisabeth, od nynějška Lisbeth Woolworthová, vyrůstá hýčkaná jako princezna. V den svých šestnáctých narozenin se ale dozvídá pravdu o svém původu a začne umanutě pátrat nejen po tom, co přesně se stalo, ale i po své rodině na starém kontinentě. Nečekají ji však pouze radostná shledání…
Romantická sága o dospívání, zrání, hledání identity v prudce se měnícím světě mezi Amerikou a Evropou a o tom, co vlastně znamená slovo rodina.

Tramwaj Cafe je kavárna v polském Těšíně a zároveň místo, kde se sbíhají všechny nitky související s dalším brutálním zločinem, který musí vyřešit Roman Saran, major ostravské kriminálky, a jeho tým.
Jak spolu souvisí hlava mrtvé dívky nalezená před několika měsíci na ostravském nábřeží a zmizelý fotograf pornografických aktů Josef Bielica? Proč fotografova manželka žádá o pomoc Romanova nejbližšího kamaráda Marka Hotu, ale o policii nechce ani slyšet? Má to něco společného se šuškandou, že Bielica se zapletl s ruskojazyčnou mafií? Roman Saran si tentokrát musí poradit nejen se zločinci a netrpělivými nadřízenými, ale i s pubertální dcerou, a tím pádem definitivně vyřešit svůj vztah s pražskou policistkou Ninou.

Po devítileté odmlce od vydání sbírky Volné verše, nominované na cenu Magnesia Litera, přichází Ondřej Hanus s novou, kompozičně sevřenou knihou, která jako by se zároveň vracela ke kořenům jeho poetiky. Účaří navazuje na autorovu práci s jeho erbovní formou sonetu, která obepíná zhruba třetinu básní sbírky, a s využitím principů symetrie a kontrastu buduje celek na napětí mezi rozpadem a řádem, volností a (s)vázaností, bolestí a něhou. Podobně jako sbírka Výjevy, za kterou autor obdržel Cenu Jiřího Ortena, je Účaří symetricky rozděleno do dvou zrcadlově komponovaných částí a sleduje pohyb od výchozího bodu k lyrické pointě, od vzdoru k tichému smíření, od úzkosti k útěšnosti. Tematizuje přitom jak mezní zkušenosti těla a paměti, tak samotnou možnost poezie, jazyka a rytmu jako prostorů uchování i překročení. V koncentrovaném, obrazově naléhavém jazyce se zde setkává existenciální reflexe s potřebou a hledáním řádu – a právě z tohoto pnutí se rodí Hanusova dosud nejtišší, a zároveň nejvnitřněji vyhrocená sbírka.