Jan Novák slaví 70 let

Rozhovor se spisovatelem Janem Novákem k jeho významnému jubileu.

# Loni začaly v Argu vycházet vaše sebrané spisy a 4. dubna oslavíte 70 let. Cítíte nutkání bilancovat?

 

Je to hrůza bejt takhle starej, i když vnitřně mi to nedochází, třeba na hokeji už nikdo tak starej není, a já si říkám, možná bys měl aspoň začít nosit helmu. No a pak se na to stejně vykašlu. Ale z toho, že budu mít všechny knížky v jedný edici, mám velkou radost. A bilancování si nechám až na trojcifernej věk… Já se moc neohlížím, v tom jsem Američan, věřím, že pro život je důležitý „to cut your losses and move on“.

 

# Máte mezi svými knihami nějakou, kterou máte radši než ostatní?

 

Nemám, to máte jako s dětma.

 

# Když jsem si pouštěla váš rozhovor s Honzou Dědkem, moc mě bavilo, že co odpověď, to taková malá, leckdy zábavná historka. Měl jste to takhle vždycky? Proč jste se stal spisovatelem?

 

To bylo tím, že mám v záloze několik ověřenejch historek, který ze mě v médiích většinou chtějí vytáhnout. Ale v hospodě se samozřejmě taky snažím nějak originálně zaujmout, asi jako každej. A že budu psát, to jsem věděl od puberty, ale proč, to netuším. 

 

# Na čem teď pracujete? Hodně vašich knih je o zajímavých osobnostech – Kundera, Forman, Zátopek, Čáslavská, bratři Mašínové. Kdo bude další?

 

Mě přitahujou výjimečné příběhy, aby stály za to vyprávět, aby upoutaly. A výjimečný příběhy se často, ne vždycky, dějí výjimečnejm lidem. A vůbec nemusej bejt slavný, třeba John Bok je stejně velká osobnost jako ti, co uvádíte. No a moje příští kniha je s Lubošem Kaválkem a jmenuje se Rozehraný život. Jsem spoluautorem pamětí tohoto geniálního šachisty, kterej se v mládí protloukal děcákama. A popisujeme v ní například, jaký to je hrát simultánku naslepo s patnácti soupeři. Mimochodem, Luboš všech patnáct partií vyhrál.

# Po vydání Kunderova životopisu se strhla nebývalá mediální bouře – jedni knihu chválili, druzí ji zatracovali. Sledoval jste to tehdy?

 

My tou dobou díkybohu bydleli v Berlíně, takže jsem to nemusel rozebírat pokaždý, když jsem šel na pivo. Ono se to nakonec docela vyrovnalo. Akorát že ty pozitivní ohlasy se začaly ozývat až potom, co někdo těch 750 stran opravdu přečet. A pár lidí se mi už dokonce omluvilo za to, že tenkrát reagovali v afektu. Celá bouře okamžitě utichla, když mou knihu negativně zrecenzoval Andrej Babiš, kterej sice neví, že Švejka napsal Hašek, ale ve svým Čau lidi mluvil jako velký Kunderův přítel… A v Brně dokonce vyšla kniha, do který vybrali všechny negativní recenze, na ty pozitivní už asi neměli papír.

Já to nemám rád, když má někdo prst na váze. Já přece nemůžu za to, že Kundera, ač nepochybně velikej spisovatel, je stejně velikej pletichář a že dělal věci, za který se sám stydí. Pro mě je zadostiučinění, když se věci, který jsem vypátral, začínají opatrně objevovat v Kunderových heslech jako třeba ve Slovníku české literatury po roce 1945. Jedná se o rozhlasové hry, scénáře a překlady, který Kundera psal pro peníze pod pokrývači během normalizace. A to po mně ještě nikdo nechtěl jeho zatím neuveřejněné dopisy, který jsem zachránil.

 

# Bude se podle Zatím dobrý točit film?

 

Nebude, ale já momentálně točím o Mašínech distribuční dokument s názvem Útěk do Berlína. Premiéra bude v prosinci.

 

# Některé knihy jste psal v angličtině, Miliónový jeep byl dokonce nominován na Pulitzerovu cenu. Vaše nejnovější kniha, Těžký prachy, se odehrává v americkém Chicagu a Američany by myslím téma mohlo zajímat. Neuvažuje se o překladu do angličtiny?

 

Já tak polovinu rukopisu v angličtině mám, jsou to poznámky, podle kterejch jsem Těžký prachy teď napsal. Já myslím, že to časem anglicky vydám, ale momentálně zas nevím, co dřív. A kromě toho mě nebaví dělat další mutaci něčeho, s čím jsem vnitřně hotovej.

 

# Jste hodně všestranně zaměřený, píšete romány, životopisy, scénáře ke komiksům i filmům a drama, přeložil jste do angličtiny hry Václava Havla. Máte dospělé děti, ale teď i devítiletého syna. Nelákalo vás někdy zkusit napsat knihu pro děti?

 

To jsem zkoušel na svejch americkejch dětech, Adamovi a Soně. Jen tak předběžně, formou vyprávění před spaním, a když při tom usnuli, tak jsem si řek, že to nebude moje parketa. Lukáše Huntera už uspávám jinak.