Jak jsme se vydali po stopách Petera Granta a Záludného léta

Pamatujete se na knihu Bena Aaronovitche, která se odehrává v západní Anglii nedaleko města Leominster (čti Lemstr) v zapadlé vesnici Rushpool? Mají tam masožravé jednorožce a my jsme se tam před čtrnácti dny vypravili, abychom zjistili, co je na tom všem pravda. Jen ta vesnice se ve skutečnosti jmenuje Yarpole. Kdybyste se tam také chtěli podívat… Domluvit si schůzku s detektivním konstáblem Dominikem Croftem nakonec nebylo tak složité. Schůzku jsme si dali až v Yarpolu před obecním centrem, které Ben Aaronovitch popisuje jako podivnou stavbu z amerického středozápadu. Dole v galerii si ji můžete prohlédnout, má pravdu. „Chcete dřív do vesnice, nebo byste šli raději hledat jednorožce?“ Při téhle větě se zasmál, a když viděl, že nevíme čemu, hned nám vlastní vtip vysvětlil: „Víte, od tehdejších událostí nabrala tahle věta úplně nové konotace. Podporovatelé Brexitu pořád chodí s nějakými zaručeně ověřenými příkořími ze strany EU. Ti druzí, zastánci EU, jim proto říkají, že pořád jen hledají jednorožce.“ Teď už nám to vtipné přišlo. Svým způsobem. Takovým britským. Rozhodli jsme se, že bychom rádi vyrazili nejdřív k oné keltské pevnosti, odkud by měl být rozhled do kraje. Ben totiž přesně popsal zdejší krajinu. V české verzi píšeme, že kolem cest jsou živé ploty, místy vyšší než dospělý člověk. Ve skutečnosti jsou to spíš meze a husté pichlavé křoví, které vám vůbec nedovoluje vyhlédnout do kraje. Klaustrofobické, a pokud nejste zdejší, bez navigace si neškrtnete, vysoké je to klidně přes 3 metry. Přesně po takové cestě jsme jeli, tu a tam vyskočil po straně na malou chvíli dům, aby se zase ztratil. Vážně tu žijí poschovávaní jako Hobiti. Zastavili jsme u jedné z typických dřevěných bran, konstábl odborně odstavil auto, aby nepřekáželo, a vyrazili jsme. „Jsou to tak dva tři kilometry do kopce. Podívejte tady vlevo, stará cesta, původní přístup k pevnosti.“ Opravdu, kdysi tudy musel projet vůz s koňmi, aniž by byli z okolní krajiny vidět, zahloubená cesta. Ta naše nevedla tak přímo. Les patří státu a stěží jsme skrývali zklamání z viděného. Tohle že má být magické místo, kde žijí jednorožci? Aspoň že ty náprstníky tu všude doopravdy rostou! Croft si snažil nevšímat si naší skepse a ukazoval torza prastarých dubů, která byla do jednoho suchá. Mezi jehličnany tyto kostry velikánů vytvářely atmosféru, ale spíš smutnou než tajemnou. Na chvíli jsme se s nadějí zastavili nad stopami kopyt v jílu, ale byly podkované, takže zase nic. Nakonec jsme došli až na návrší, kde byly zbytky pevnosti. Tehdy tu vlastně k ničemu moc nedošlo, dnešek neměl být výjimkou. „Tak támhle tím směrem leží ona původní římská cesta,“ vysvětloval Croft. „Tam si pak zajeďte, ale je to normální silnice, jen tam vede už dlouho. Včelí dům je na sever,“ mávl rukou směrem k dalším kopcům. „A tam tím směrem je to houští, kterým nás tenkrát prohnal.“ To vypadalo zajímavě, respektive nezajímavě, protože šlo o jediný hůře přístupný svah, kde byl podrost opravdu hustý. Jinak i park okolo letohrádku Hvězda působí divočeji. V pevnosti se pasou krávy. Tu a tam se mihnou postarší britští turisté, o cizince tu nezavadíte. Zeptali jsme se, jestli mají od té doby hlášenu nějakou abnormální aktivitu. Dominik netají úlevu, když může odpovědět: „Vůbec. Všechno je naprosto normální, víte, podle mě se tu slečna Brooková vymezila tak silně, že budeme mít na dlouho vážně klid.“ My netajili zklamání, a tak nás ještě vzal do háje přeživších dubů, které se v knize vůbec nevyskytují – a je to škoda. Nejstarší Candelabra má cca 750 let a opravdovou stromovou tvář. Tady byl klid. A ovce. Všudypřítomné ovce. Ale taky krásně. Krásně tu rozhodně mají. I bez jedonorožců. Pak ještě zpátky do Yarpoolu, prohlédnout si kostel a nakoupit v něm – krámy tu postupně zavřeli, tak udělali večerku přímo v kostele, je to moc pěkné a místa tam mají dost. Nabídku, jestli chceme zaskočit za Dominikovou mámou a podívat se do chlíva, kde spal Peter, jsme zdvořile odmítli, už tak jsme si připadali trochu divně, že moc zdržujeme. Poděkovali jsme, rádi, že si teď v hlavách můžeme srovnat, jak to celé bylo. Takže Rushpool/Yarpol je čistý jak lilium. Někdy je kniha prostě lepší než skutečnost. Druhý den jsme vyrazili k původnímu domu lorda Baskervilla. Ten taky leží nedaleko. Ach Anglie, literární Anglie tak dobře popsaná… Fotogalerie:

1. Náprstník přesně jako v knize.
2. Obecní centrum
3. Stopy kopyt (podkované)
4. Torzo dubu
5. Ještě hezčí torzo dubu
6. Zbytky hradiště, někde vlevo nahoře se skrývá Včelí dům
7. Ochranný val hradiště
8. Zvonice u yarpolského kostela
9. Večerka v kostele
10. Candelabra a další duby, na poslední fotce není, ale mohl by být Toby!