Irský roadtrip a pátrání po rodinném tajemství

Mladá Ela obdrží po smrti milované babičky svazek starých dopisů. Obsahují milostná vyznání babičky a záhadného Williama, ale především odkazují na babiččino dlouho skrývané tajemství – druhý život na severu Irska… Plná odhodlání rozkrýt babiččinu minulost se Ela vydává najít nejen autora dopisů, ale také něco, co sama nikdy nepoznala, láskyplný domov. Spisovatelka Tereza Chvojková strávila v Irsku rok a právě tam zasadila svou prvotinu Poslední věta.

# Tvoje knížka je román a zároveň osobitý průvodce Irskem v podobě roadtripu. Jak tahle kombinace vznikla? A proč zrovna Irsko?

Do Irska jsem se zamilovala už jako malá, když jsem asi v deseti letech v časopise Lidé a Země četla velkou reportáž o Irsku. Časem se k nadšení pro divokou irskou přírodu přidala láska ke keltským mýtům a pohádkám, které jsou na rozdíl od těch českých docela ponuré a škodolibé, což je vyloženě můj styl humoru. Když jsem po škole zvažovala, kam vyjet „na zkušenou“, přirozeně mě to táhlo do Irska a stejně přirozeně jsem tam zasadila i děj své první knihy. A abych čtenářům ukázala ze své milované země co nejvíc, musel příběh fungovat jako roadtrip.

# Máš s hrdinkou kromě lásky k Irsku společného i něco jiného? Co tvá irská „rodina“? Vycházela jsi při psaní z vlastních zážitků?

Vždycky říkám, že s Elou mám společný věk a fakt, že jsme obě jednoho dne odletěly do Irska bez zpáteční letenky. Jinak je Ela mým pravým opakem – je opatrná, spíše tichá, všechno si dlouze promýšlí. Já jsem živel, neumím přestat mluvit a do všeho se vrhám po hlavě.

Namísto sama sebou jsem se skutečně inspirovala „svými bláznivými Iry“, jak jim s láskou přezdívám. Jako au pair jsem se dostala do rodiny svobodné maminky a desetiletého chlapce, což není v Irsku příliš obvyklý jev. Potrhlá a neuvěřitelně pečující postava Triony v knize je vysloveně poklonou mé irské mamince. Šílená historka o ledním medvědovi pochází z archivu této rodiny a bohužel i jedna z nejbrutálnějších scén v knize není vymyšlená, stala se přímo ve vedlejším domě. Prakticky celá kniha je seskládaná z drobných příběhů a historek mých irských známých a přátel. A někdy z jejich vyprávění mrazilo.

# V příběhu je klíčový vztah dvou žen, mladé Ely, které chybí úplná rodina, protože se jí rodiče krátce po narození vzdali, a její babičky Apoleny, která ji vychovala. Otázka mateřství se prolíná celým románem a často je docela komplikovaná. Jak k němu přistupuješ ty? Měla by žena, která se stane matkou, obětovat svoje zájmy a vášně pro dítě?

Ráda tvrdím, že hlavním motivem mé knihy je láska, jakkoli kýčovitě to zní. Samozřejmě láska romantická, přátelská, ale obzvlášť ta rodičovská, mateřská a úplně nejvíc láska k sobě. Hlavní hrdinka se potýká se všemi těmito druhy lásky, ale především hledá své místo ve světě a zjišťuje, zda je to tak v pořádku. A já věřím, že mámy to mají podobně. Většinu knihy jsem napsala ještě před narozením svého prvního syna, ale nikdy jsem se necítila provinile, že na dlouhou dobu dostal před psaním přednost. Přišlo mi to přirozené. Jakmile to šlo, k psaní jsem se vrátila. Dnes, se dvěma dětmi, už máme zaběhnutý režim a psaní v něm má pevné místo. Myslím, že je úplně v pořádku mít svou vášeň a věnovat se jí průběžně celý život, dokonce to považuju za zdravé. Věřím, že děti může nadšení a zápal rodičů jenom inspirovat, nikoli jim ublížit. A když zrovna není na psaní prostor, svět se nezboří – psaní příběhů má tu obrovskou výhodu, že nikam neuteče.

# Zmínila jsi keltskou mytologii, se kterou v románu také pracuješ. Jaká legenda je tvá oblíbená?

Miluju „Pověst knockgraftonskou“, což je spíš pohádka než legenda. Vypráví o hodném, ale chudém hrbáčovi, kterého se kvůli jeho postižení všichni stranili a trápili ho, až jednou ho na pokraji sil našly víly, zbavily ho hrbu a udělaly z něj fešáka, takže mohl žít šťastně. To se samozřejmě rozkřiklo a nějaký jiný hrbáč, bohatý a vypočítavý padouch, chtěl po vílách také odstranit hrb. Bohužel to po nich požadoval dost neomaleně, a navíc jim svým řevem pokazil písničku. Víly se urazily, a protože šlo o irské víly (ne ty něžné české), chlapíkovi pěkně namlátily a k jeho hrbu mu přidaly i ten, který sebraly onomu dobrému muži. Pochopitelně jim to přišlo k popukání. Tahle „pohádka“ naprosto přesně vystihuje irskou povahu a důvod, proč mě Irsko tak baví.

# Ela při svém pátrání projede velký kus země. Je možné si podle tvé knihy naplánovat výlet napříč Irskem?

Celou knihu jsem psala tak, aby fungovala jako příběh a zároveň jako takový malý cestovní průvodce. A aby čtenáři neměli potenciální plánování cesty moc složité, najdou v knize i QR kód s odkazem na web, kde je podrobný popis celého roadtripu, všech zastávek a velké množství tipů, fotek, doporučení a postřehů k naplánování úžasné cesty po severozápadním Irsku. Sama jsem celou trasu loni na podzim projížděla a musím říct, že fakt stojí za to.