Hořká cesta do zapomnění

Stárnoucí bývalý knižní redaktor Gustav Molitor začíná zapomínat. Plete si jména, nechápe smysl věcí, ztrácí se. Jeho paměť stále více připomíná plovoucí ostrovy, o které se tonoucí sem tam zachytí, aby se mu po chvíli rozplynuly pod rukama, a on tak musí zběsile hledat další místo, jež ho udrží nad hladinou…

Miloš Urban patří k české spisovatelské špičce. Jeho doménou jsou temné, goticky laděné hororové příběhy, často s detektivní nebo kriminální zápletkou, vědomě pracující s postupy brakové literatury. Jeho autorská cesta od Poslední tečky za Rukopisy k Továrně na maso je však klikatější, pestřejší a zábavnější o mnohé žánrové úkroky. Zpočátku nesmělejší, jenom náznakové, ať už v „mykologickém thrilleru“ Boletus arcanus, nebo v romantizující Přišla z moře. Později stále odvážnější, vědomě jdoucí proti tomu, čím se proslavil. Začalo to civilní Závěrkou a pokračuje hořkým, avšak zároveň takřka humoristickým Dr. Alzem…

Samota vytrácejícího se vědomí

Gustav Molitor je zářivou ukázkou toho, čemu se říká nespolehlivý vypravěč. Bydlí na Letné, po níž podniká procházky spojené s dobrodružstvím – nikdy neví, jestli najde cestu domů. Výprava k lékaři ho zavede na nevídaná místa, která nikdy předtím neznal, výlet do Lán skončí málem jeho zatčením, protože ploty jsou přece k tomu, aby se přelézaly…

Zároveň jako člověk léta pracující s jazykem rád vypráví příběhy ze svého života – často ty samé, akorát obsazené trochu jinými postavami a s jiným koncem. Počet jeho dětí i manželek je proměnlivý, jejich jména rovněž, některá slova se vytratila a nahradila je jiná, podobná, ale dávající zcela jiný smysl…

Pozvolné skomírání lidské mysli je v případě Gustava Molitora svíravé, hořké, ale zároveň velice zábavné – zvlášť když jej zážitek s maškarním plesem dovede k přesvědčení, že v roce osmdesát devět stál v uniformě zásahových jednotek na Národní třídě. Byla to ale pravda, nebo si jen vynechávající mozek propojil několik zcela nesouvisejících událostí a situací?

Molitor vyplouvá na cestu do hlubin své mysli a snaží se zachytit a posléze propojit ty správné konce – aby nakonec našel něco, co má pro něj osobně daleko vyšší hodnotu než jakékoli vyrovnání se s minulostí. Totiž pocit smíření…

Děravý deník

Miloš Urban v Dr. Alzovi zvolil formu deníkových záznamů, které si jeho hrdina pořizuje, aniž by je datoval – data už pro něj nejsou důležitá. Zmatená Molitorova mysl pak autorovi pomáhá vytvářet bizarní konstrukce založené na klasikově heslu „neschopnost myšlenku udržet a naopak – neschopnost myšlenku opustit“.

Proud vědomí, který se z děravé paměti bývalého intelektuála line, je tak místy vtipný, místy dojemný, místy z něj mrazí – ale vždy vyžaduje plnou pozornost, protože v rámci jedné věty se klidně čtenář může ocitnout zcela jinde.

Pocit pozvolného skomírání je pak ještě umocněn určitou „podehraností“, již Miloš Urban pro samotný děj cíleně zvolil a která možná bude pro mnohé mileniály nepochopitelná. Žijeme totiž v době velkých gest a hrdinství prezentovaného tím, že veškeré problémy je žádoucí vykřičet na sociálních sítích. A to v Dr. Alzovi, bizarní generační zpovědi dnešních padesátníků bojících se, co se bude dít, až jim začne vynechávat to nejcennější, jejich mozek, rozhodně není.

Všechny konflikty zde mají pouze přibližná řešení – a nikdy není jasné, jestli se to takhle skutečně stalo, nebo ne. Nic není vyhrocené, protože na jakoukoli vyhrocenost není čas – Molitorova mysl není schopna problémy jakkoli vrstvit, rozvíjet, neboť prostě a jednoduše zapomíná – třeba i na to, proč právě stojí ve večerce a jak se tam ocitl.

Dr. Alz je tak znepokojivá, ale zároveň velice vtipná kniha o stáří, o jeho nevyhnutelnosti a o tom, jak nutné, avšak zároveň marné je proti tomu bojovat. Pro pozorného čtenáře je pak ve své intimnosti a komornosti stejně silná jako již zmiňovaná Závěrka.