Dvě skvělé knihy pro čtenáře, kteří nemají na čtení čas

Obě knihy jsou útlé. Obě knihy jsou čtivé. Obě knihy napsali francouzští spisovatelé, kteří ale vlastně nejsou Francouzi ve smyslu, v jakém národnost chápeme my, Češi. Oba přitahují pozornost čtenářů, kritiků a komisí literárních cen. Oba jsou překládáni do desítek jazyků. A oba se vyznačují zvláštním, velmi výrazným stylem psaní.

Prvním z nich (pořadí jsem zvolila podle časové posloupnosti, v jaké u nás knihy vyšly) je Miguel Bonnefoy, po mamince Venezuelan, po tatínkovi Chilan, podle pasu Francouz (narodil se v Paříži) a podle jména vlastně také – rod jeho otce kdysi z Francie do Chile přišel. U nás mu před třemi lety vyšel Černý cukr, jímž vzdal hold Venezuele, zemi své matky, a knihu ještě stihl přijet osobně představit do Prahy. Letos je to Dědictví, titul, který byl v úzkém výběru všech významných francouzských literárních cen, a ty nejsledovanější mu unikly jen o fous. Miguel Bonnefoy hrdě kráčí ve stopách slavných magických realistů, v tom je Jihoameričan, ale zejména v Dědictví vypráví silný románový příběh, v tom je zase hodně francouzský. Síla toho příběhu tkví určitě v tom, že je inspirovaný osudy autorovy vlastní rodiny, a zároveň i velmi pohnutou historií Chile, země jeho otce. Mě až fascinovalo, jak se na pouhých 142 tiskových stran mohlo vejít sto let a několik osudů, aniž by měl čtenář pocit, že spisovatel něco vynechal, že ho příliš žene dopředu, že něco nedovyprávěl. Příběh začíná v roce 1873, kdy francouzské vinaře postihla katastrofa v podobě malinkého škůdce, jehož český název je výmluvný – mšička révokaz, a tak krachovali a se zbytky odnoží ze svých vinic mířili do zámoří. Stejně jako kdysi předek rodiny Bonnefoy tak učinil i jistý Lazar Lonsonier, zakladatel rodu, o němž je Dědictví. A stejně jako autorův otec se ve Francii o sto let později vylodil poslední Lonsonier na útěku před Pinochetovou vojenskou diktaturou. Mezi těmito dvěma časově pevně zakotvenými pilíři se klene mostní oblouk, jehož bytelnou konstrukcí jsou tak neoddiskutovatelné události jako obě světové války, politické převraty a reálná mučení odpůrců režimu, zároveň ho ale tvoří i pestrobarevné peří ptáků, vůně citrusů a tajemných bylin, pne se po něm vinná réva, pochoduje po něm žesťový orchestr složený z pradlen a zemědělských dělníků, a letadla, sflikovaná na zahradě mezi ptačí voliérou a výrobnou hostií, na něm nabírají rychlost, aby mohla vzlétnout nad Andy. Magický realismus stále žije a kypí!

Druhým autorem je David Diop. Ten se také narodil ve Francii, jeho předkové však pocházejí ze Senegalu, tam David Diop i vyrůstal. Dnes učí o literatuře na univerzitě ve francouzském Pau. I jeho k napsání knihy V noci je každá krev černá inspirovala rodina, konkrétně vzpomínky jeho dědečka na službu ve francouzské armádě za první světové války. Leckdo z nás už určitě slyšel nebo četl termín „senegalští střelci“.  Diop nabízí čtenářům možnost vžít se do jejich černé kůže zneužívané k vystrašení bílých, modrookých protivníků. Vezměte si mačety a pušky a tvařte se divoce, přikazuje jim jejich bílý velitel před útokem. A po těch, co se vrátí do zákopu, pak chce, aby se opět chovali civilizovaně. Aby poslouchali. Autor (nejen) Francouzům připomíná existenci těchto koloniálních vojáků, kteří bojovali na bojištích tak vzdálených jejich rodným vesnicím, ve válkách, které ani trochu nebyly jejich válkami. A ústy vypravěče jménem Alfa Ndiaye na nás chrlí proud slov, z něhož jako skály z dravé vody trčí láska k příteli, kterého válka zabila, a láska k dívce, kterou válka ukradla, Alfova mysl se těch kamenů snaží zachytit, ale nakonec se ztratí ve víru. Chtěli po něm, aby se choval jako divoch, a když se tak skutečně chovat začal, začali se ho bát i jeho spolubojovníci. David Diop stejně jako Miguel Bonnefoy ve stylu vyprávění kráčí ve stopách předků. Tady jde ale o úplný opak magického realismu. Vyprávění se neklene jako zdobený oblouk, ale hrne se jako povodeň, slova jsou jednoduchá, přímá, věty strohé, rozdělené do pravidelných útvarů, rytmizované opakovanými výrazy, styl evokuje ústní tradici vyprávění, v němž opakující se obraty slouží jako vřetena, na která se navíjí příběh. Alfa Ndiaye nás nenechá odpočinout, na jeden nádech odvypráví příběh svého krátkého života a čtenář ho i jedním dechem přečte. Nějakých 150 stran hutného čtení. David Diop za něj nejprve ve Francii v roce, kdy vyšlo (2018), získal skvělou Prix Goncourt des lycéens, a poté, co bylo přeloženo do angličtiny (2021) ještě prestižní International Booker Prize.

Tyhle dvě knihy tedy budu vřele doporučovat svým přátelům, kteří mají málo času na čtení. Doporučuju je ale vlastně všem.