Dcera železného draka je jedna z těch knih, které postavily zažité zvyklosti na hlavu

Dcera žel

Románu označovanému za kyberpunk, steampunk i fantasy byly všechny tyhle škatulky tak malé, že si recenzenti museli vymyslet nové: elfpunk, antifantasy… Dcera železného draka v roce 1993 redefinovala, co je ve fantastice možné, já si ji o nějakých dvacet let později přečetl, oblíbil a zalitoval, že ji nemáme v češtině, protože by jistě oslovila spoustu čtenářů. Tak jsem se do toho dal.

Swanwick není z těch autorů, kteří jako Trevanian či Pynchon posílají svá díla do světa z utajené poustevny nebo rovnou skrývají svoji skutečnou identitu. Právě naopak. Aktivně až horečnatě komunikuje s čtenáři, obráží všechny akce, které stihne, a na svém blogu obsáhle popisuje proces konstrukce vznikajícího románu od samého zárodku až po jeho osudy po vydání včetně všech přešlapů a překážek, které na cestě překonal a z výsledného textu vyškrtl. (Překladatel se podobá spíš prvnímu typu autorů, tak oceňte silnou vůli, s níž napsal tento příspěvek na blog.) Swanwickova rada spisovatelům zní: „Vyhoďte úvodní stránky, které ustavují prostředí, a začněte tam, kde začíná akce. Vyházejte příslovce. Přepisujte a přepisujte, až na příběhu nepůjde nic vylepšit.“

A taková je Dcera železného draka i další dva romány z Faerie, které napsal patnáct a dvacet šest let po ní: Draci z Bábelu a Matka železného draka (ta se původně jmenovala Mother of Dragons, ale George R. R. Martin byl se svou Danaerys rychlejší). Trilogie ale tak docela nevznikla a už vůbec ne fantasy trilogie – romány spojuje jen svět, motivy a atmosféra, ale rozcházejí se v místě, době i postavách. Jedinou předmluvu ke všem třem dohromady, o které vím, napsal autor právě pro toto české vydání v Argu.

Swanwick přepisoval a přepisoval, až nešlo nic vylepšit ani vyhodit. Příběh je pevně zauzlovaný sám do sebe podle dějových i ideových diagramů, kterými autor pomáhá sobě i jemu, aby se někam nezatoulali, jazyk kondenzovaný do zatěžkaných souvětí a trýznivých výkřiků. Ne, není to fantasy. Ačkoli se příběh odehrává ve Faerii a téměř všechny jednající postavy jsou pohádkové bytosti (z těch pohádek, které dětem kazí spaní), všechna témata jsou dospělá. Morální jednoznačnost je světu Jane Olšinkové cizí, hojné erotické scény zase vůbec nejsou cizí Michaelu Swanwickovi. Cituji: „Pro samoúčelný sex jsem všemi deseti. A věřím, že má své místo i v literatuře.“

Není to ani kyberpunk. Swanwick sice dostal Nebulu za space operu Vakuové květiny, označovanou jako kyberpunk, ale to v době, kdy už jak on sám, tak „předseda“ Bruce Sterling prohlásili kyberpunkové hnutí za mrtvé. Na hrobě si zatančil počátkem devadesátých let třeba ještě Lewis Shiner při svém vystoupení na konferenci o směřování sci-fi. Jako příklad „zkomoditovaného kyberpunku“ uvedl právě Vakuové květiny, „kde se hrdina jmenuje Rebel a celou knihu zamořilo slovo wetware.“ V té době neměl s kyberpunkem mnoho společného ani Michael Swanwick, ani jeho vznikající kniha o lidské dívce a jejím kybernetickém parním tryskovém magickém drakovi č. 7332.

Tu zasadil do země pohádek ve vývojovém stadiu gründerského kapitalismu. Nejvyšší třída vznešených elfů si pěstuje krutost, všichni ostatní se snaží aspoň přežít, mnoho zjemnělosti tedy nepobrali. Rámcový příběh je ten nejprůzračnější ze všech: hrdinka postupuje životem od konfliktu ke katastrofě, objevuje svět a to, co skrývá, společnost a to, co skrývá, sebe samu a to, co se v ní skrývá. Je to krásně vymalovaný nepěkný pohled, ale po okrajích obrazu z různých koutů prosvítá naděje. Kdykoli jsem Dceru četl, a že to bylo za posledních deset let několikrát, bál jsem se, smál jsem se, skřípal jsem zuby a jihnul.

Swanwick svou Faerii vystavěl na společenském uspořádání rané viktoriánské Anglie (hrdinka se jmenuje Jane, protože v Anglii je to tradiční jméno čarodějnice), na něž narouboval lidovou slovesnost z celého světa. Jane tedy potkává, ztrácí, nalézá, miluje i nenávidí bájné bytosti ze všech koutů našeho světa od Běloruska po Haiti, což bylo pro překladatele trochu obtížné. Zlověstní muži ze slovanského folklóru, třeba erbenovský vodník nebo Gogolův Vij, se překládají snadno – jsou součástí naší kultury. U četných poddruhů velšských skřetů nebo karibských zombies je to horší. Pochlubím se tedy drobným zlomkem tabulky, která v průběhu překládání vznikla:

 

knocker klokr
ogre kolohnát
spunky bludič
korrigan křístek
grig špírek
dunter kunibal
Skizzlecraw Štrákora
Thistle Pupava
Rooster Kohoutek
Smidgeon Špetka
blood-may krvenec, -ka
Little Dick Frantík
spriggan hejmon
corpsefire mrchosvit
pillywiggin paleček
Creep Vlez
ogre kolohnát
shifter dlak
wood-may hložek
nisse permoník
duppy černý duch
orend oreáda
froudling nejkl
gaunt vyžel
hytersprite pikulík
ronyon prašivec
mimsy čička
hogboon hrobařík
powrie perkajst
leshy lešnik
tusse buchca

 

Jak vidíte, bral jsem, kde se dalo, v nářečích (hlavně západočeských) i v příbuzných jazycích (k „podhozenci“ mě dovedla polština). V textu také hodně hrají útržky lidových popěvků, zaklínadel, říkadel a staré poezie bok po boku se slavnými výroky i reklamními slogany z naší Země, které vílí lid chrlí spolu s krví v transu nazývaném awen.

Inspirace ze všech stran se ale netýká jen jazyka, Swanwick si plnými hrstmi nabírá motivy z nejrůznější fantastiky i z anglického romantismu a realismu. Časté archaismy propletené s neformální mluvou mládeže a naopak přísně formalizovanou řečí magických, náboženských a rituálních úkonů vytvářejí pnutí, které fikční svět rozšiřuje i oživuje a na překlad je mnohem jednodušší, než si možná čtenář pomyslí – silný jazyk nás vede, s šedivým se trápíme.

Chcete ukázku ze samého začátku, kde ještě nejde do tuhého?

 

Dimity vytáhla ukradený oharek svíčky a usadila ho do nejširší škvíry mezi dvěma prkny na podlaze. Všichni zaklekli do kruhu kolem ní. Kohoutek zašeptal neslyšné slovo a z konečku prstu mu na knot přelétla jiskra.

Na svíčce zatančil plamínek. Přitáhl všechny oči a vrhl na stěny poskakující fantasmata, dvourozměrný sabat. V duhovkách se roztančilo dvacet tři menších ohníčků. Sešlo se jich všech dvanáct; stínový kluk se schovává někde poblíž, většině světla uhýbá a zbytek pohlcuje tak důkladně, že jeho polohu neprozradí jediný foton.

Kohoutek slavnostně a důležitě prohlásil: „Blugg musí zemřít.“ Z kazajky vylovil hadrovou panenku. Byla to neforemná chudinka, nešikovně sešitá, místo očí dva velké knoflíky a na místě pusy šrám od uhlíku. Ale čpěla z ní síla a několik menších dětí sdílenou nenávistí zavřelo oči, když ji spatřily. „Štrákora má babí krev. Tohle vyrobila.“ Štrákora vedle něj nešťastně přikývla. Panenku si střežila jako poklad a jen Paní věděla, jak ji z ní Kohoutek vymámil. Podržel ji nad svíčkou. „Modlitby jsme odříkali, krev prolili. Už jí jenom do břicha zašít něco z Blugga a hodit ji do ohně.“

„To je vražda!“ vykřikla v hrůze Jane.

Pupava se uchechtla.

„Vážně! To se nedělá, a navíc je to pitomost.“ Pupava byla dlak, jako i sám Chůda, a jako všichni dlaci trochu natvrdlá. Jane už dávno pochopila, že se jí musí přímo postavit, jinak nesklapne. „K čemu by nám to bylo? I kdyby to vyšlo, o čemž pochybuju, bude se vyšetřovat. A když na nás nějakým zázrakem nepřijdou, akorát na Bluggovo místo nastoupí někdo úplně stejně strašný. Tak proč ho zabíjet?“