David z Prahy na Mauriciu hrob nemá…

Nathacha Appanah je francouzská spisovatelka, její kořeny ovšem sahají až na vzdálený, exotický ostrov Mauricius, kde se narodila indickým rodičům a kde prožila mládí. V češtině jí zatím vyšla jediná kniha, Poslední bratr v překladu Jany Chartier. Autorka její děj zasadila právě na rodný Mauricius, nitky vyprávění ale vedou přes Palestinu až do Prahy. O tomto příběhu malých lidí ve velkých dějinách jsme už psali třeba zde. Teď nám o něco víc prozradila i autorka.

# Když jsem před lety poprvé četla vaši knihu Poslední bratr, musela jsem si dohledat některé historické události, které jsou pro děj zásadní, ale v knížce od začátku zůstávají v pozadí a poněkud záhadné. Jak a kde jste objevila příběh lodí, na nichž se středoevropští Židé za druhé světové války snažili uprchnout do Palestiny, ale někteří skončili na Mauriciu?

Na tento historický fakt jsem přišla úplnou náhodou, při rozhovoru s přítelem, který byl předtím na Mauriciu a zmínil se o tamním židovském hřbitově. Vzpomínám si, že jsem ho přerušila, protože jsem si pomyslela, že jsem se musela přeslechnout. Když mi v hrubých obrysech vysvětlil, co je to za místo, pocítila jsem nával hněvu i smutku zároveň. Bylo mi 27 let, žila jsem už ve Francii, ale celé dětství a dospívání jsem strávila na Mauriciu. Po cestě vedoucí kolem hřbitova jsem prošla snad tisíckrát, ale vůbec jsem o něm nevěděla. Ve škole, při hodinách dějepisu, se nám učitel o tom místě, o té lodi, o těch Židech ani jedinkrát nezmínil. Mohli jsme tam přece jít a vzdát těm lidem úctu, mohli jsme zjistit, že i náš ostrov, tak vzdálený odevšad, sehrál v tomto konfliktu svou roli.

# Jak jste sama řekla, pocházíte z Mauricia a vyrostla jste tam. Víte, jestli se něco změnilo a jestli v současnosti vzpomínky na tamní internované Židy nějak žijí? Mezi nimi totiž Rádž, vypravěč vaší knihy, našel svého přítele Davida, kluka z Prahy, který je svým způsobem hlavní postavou příběhu.

Když jsem tam žila, byl tam jen hřbitov, ten jsem ale poprvé navštívila až v roce 2007. Dnes je tam památník věnovaný vězňům z Beau-Bassin, s fotografiemi a suvenýry. Jejich potomci se jim chodí poklonit. Konečně se o jejich památku pečuje. Ředitelka památníku mi řekla, že občas přijdou mladí studenti a chtějí vidět Davidův hrob a ona jim musí vysvětlovat, že David je fiktivní postava. Myslím ale, že je skvělé, že se mladí lidé o tento román, o tento konkrétní příběh a také o historii s velkým H zajímají.

# Historické souvislosti, které ve vaší knize hrají zásadní, i když nevyřčenou roli, jsou většině Čechů zcela neznámé. O podobných událostech by se mělo vědět víc – a umění je nejjednodušší způsob, jak takové informace lidem zprostředkovat. Ale forma vašeho příběhu vychází ze vzpomínek Rádže, který byl v době popisovaných událostí téměř nevědomým dítětem. Čtenář tápe spolu s ním a mnoho souvislostí nechápe. O to víc je jeho vyprávění dojímavé a emotivní. A (některé) čtenáře to nutí dohledat si informace a zasadit děj do konkrétnějších souvislostí. Byl to i váš záměr? Nebo jste to při psaní vůbec neměla na mysli?

Zdá se mi, že důležitá část každého beletristického díla by měla být věnována hlasu příběhu. Kdo příběh vypráví? Proč je vyprávěn? Jak je vyprávěn? Nechtěla jsem se stát hlasem někoho jiného, nahradit někoho, kdo by ten příběh mohl vyprávět velice osobně – ostatně někteří z bývalých vězňů z Beau Bassin byli stále naživu, měli děti, rodiny. A tak mě po několika pokusech napadlo, že jistý starý muž bude vzpomínat na své dětství. Vypráví o své nevědomosti, naivitě, nevinnosti, ale jeho hlas je zabarvený melancholií, protože teď už ví…

# Vaše útlá, ale silná kniha upozorňuje nejen na příběh židovských uprchlíků, ale také na samotný Mauricius, jeho historii a obyvatele. Paralelně s Davidovým příběhem je to příběh velmi těžkého života mauricijských lidí v minulosti. Rádžův pozdější život, kterého se kniha dotýká jen letmo, ukazuje, jak moc se země od druhé světové války změnila. Jak se dnes žije obyvatelům Mauricia?

Tohle je příliš široká otázka. Globalizace znamená, že jen málo věcí zůstává skrytých, a to je dobře. Mauricius je otevřená země, od roku 1968 nezávislá, se svobodným tiskem.