Dáme vám k narozeninám ukázku!

TISEN_TITULKA

S hlavou plnou černobílých výjevů ležím na peřině s dinosaury. Ruce mám připažené, chodidla mírně od sebe, jako voják, když má pohov, bundu jako brnění. Ve škole jsme se dneska učili o druhé světové a dívali jsme se na film ve vysílání pro školy. Hned z toho mám zase knedlík v krku. Mám před očima obrázky Židů, jak na sobě leží naskládaní jako hovězí plátky, a skopčáků s vyholenýma skopovicema ve vozech – vypadají jako oškubané prdky tátových nosnic, ty jsou taky narůžovělé a černě tečkované, a když v chovu vypukne kanibalismus, nevyvlíkne se z toho žádná.

Nadzvednu se na matraci a ze šikmého stropu seškrábnu jednu svítící hvězdu. Táta jich už pár odlepil, dělá to pokaždé, když ze školy přinesu špatnou známku a on je zrovna na řadě, aby mi dal dobrou noc. Dřív si táta vždycky vymýšlel příběhy o Honzíkovi, co vyvádí lotroviny. Pokaždé provedl něco, co bylo zakázané. Teď je Honzík pořád hodný, aby nedostal trest, nebo mi o něm táta zapomíná vyprávět.

„Kde je Honzík?“ ptám se pak.

„Je unavenej a zdrcenej smutkem.“

Hned mi je jasné, že unavená a zdrcená smutkem je tátova hlava, protože v ní Honzík bydlí.

„Vrátí se někdy?“

„S tím nepočítej,“ řekl pak táta zkormouceným hlasem.

Když sundává vesmírné těleso, nechává na stropě bílou lepicí gumu: její kousky symbolizují všechny mé chybné odpovědi. Seškrábnutou hvězdu si přilepím na bundu do úrovně srdce. Během výkladu paní učitelky jsem si říkala, jaké to asi je líbat se s kníratým chlapem, jako byl Hitler. Táta má knír jen z pití piva. To se mu pod nosem udělá pěnový límec. Hitler měl knír nejmíň na dva prsty tlustý.

Pod lavicí jsem si položila ruku na břicho, abych zklidnila šimravé potvůrky. Měla jsem je v břiše a v rozkroku čím dál častěji. Dovedla jsem je sama přivolat, když jsem si představovala, že ležím na Honzíkovi. Někdy jsem si myslívala, že je právě proto zdrcený, ale dokud má táta hlavu kulatou a na svém místě, tak jsem to nebrala vážně. Málokdy jsem se na něco ptala, zkrátka mě nic nenapadalo. Ale tentokrát jsem se přihlásila:

„Myslíte, že se Hitlerovi někdy chtělo brečet, když byl sám?“

Paní učitelka, a zároveň moje mentorka, se na mě dlouze zadívala, než odpověděla. Oči jí vždycky zářily, jako by za nimi měla čajové svíčky na baterky, které hodně dlouho vydrží. Třeba čekala, až se rozbrečím, aby viděla, jestli jsem dobrý či špatný člověk. Já jsem bráchu ještě pořád neoplakala, ani potichounku, slzy mi zůstaly vězet v koutcích očí. Tušila jsem, že za to může moje bunda. Ve třídě bylo teplo, takže se mi slzy docela určitě vypaří dřív, než dopadnou na tváře.

„Bídáci nebrečí,“ prohlásila pak paní učitelka. „Jen hrdinové pláčou.“

Sklopila jsem zrak. Copak jsme s Obbem bídáci? Máma brečela jen zády k nám, a tak potichu, že to nebylo slyšet. Všechno, co jí vycházelo z těla, bylo bezhlesné, dokonce i pšouky.

Paní učitelka dál vykládala, že Hitler ze všeho nejradši fantazíroval a že se bál nemocí. Trápily ho křeče žaludku, ekzém a plynatost, ačkoli tu měl hlavně z fazolové polévky, kterou často jedl. Hitler ztratil tři bratry a sestru, ani jeden z nich se nedožil šesti let. Jsem mu podobná, napadlo mě, ale to se nesmí nikdo dozvědět. Dokonce jsme narození ve stejný den, 20. dubna – táta, když býval v dobrém rozmaru, tak z kuřáckého křesla vykládal, že to byl nejstudenější dubnový den, co paměť sahá, a že jsem tu sobotu přišla na svět promodralá, že mě museli z dělohy málem vysekat jako sochu z ledu. Ve fotoalbu bylo u mého prvního snímku z ultrazvuku přilepené tělísko: měděná trubička s obloučkem, na kterém visely bílé háčky jako malé žraločí zuby, které mají každou spermii zakousnout, zespodu byla nitka podobná výtoku. Já jsem tělísko olišačila a proplula jím. Když jsem se zeptala, proč v sobě máma měla žraločí zuby, řekl mi táta: „Ploďtež a rozmnožujte se, nejdřív se ale postarejte o to, ať máte dost dětských pokojíčků; tohle bylo nouzové řešení, to Bůh věděl, jenže tys byla už tehdá paličatá jako mezek.“ Po mém narození si už máma tělísko dát nenechala. „Dědictví od Hospodina jsou dítky.“ Dědictví se neodmítá.

Když jsem si později na Googlu potají hledala svoje narozeniny (na internet smíme, jen když je telefonní kabel vytažený a v zástrčce je internetový, který pak s praskáním a pípáním navazuje spojení, můžeme jen na chviličku pro případ, že by naši měli nějaký důležitý telefonát, ačkoli důležité telefonáty nikdy nemají a často se týkají jenom krávy, která utekla z nových pozemků, a našim připadá všechno na internetu bezbožné, ale jak táta říkává: „Nejsme ze světa, jsme ze světa vyvolení,“ můžeme na něj chodit jen občas ve škole, i když o tátově výroku, který pochází z Janova evangelia, pochybuju, když lidé říkají, že nám z našich reformovaných ksichtů dokážou vyčíst, z jaké vesnice jsme), dočetla jsem se, že toho dne byly silné poryvy větru, přestože táta tvrdil, že venku byl takový klid, že i vrby uctivě nehnuly ani větévkou. Toho dubnového dne byl Adolf už čtyřicet šest let po smrti. A jediný rozdíl mezi námi je, že já mám strach ze zvracení a průjmu, ne ze Židů. Ačkoli já nikdy žádného opravdického Žida neviděla, ale třeba jsou ještě pořád poschovávaní na půdách, nebo právě proto nesmíme chodit do sklepa – máma tam nenosí v pátek večer dvě plné nákupní tašky z Dirka pro nic za nic. Jsou v nich konzervy s párky, přestože párky už nejíme.

Z kapsy u bundy si vytáhnu zmačkaný dopis, který jsme měli za úkol napsat Anne Frankové. Ten úkol mi přišel divný. Anne Franková je mrtvá a já věděla, že poštovní schránky ve vsi mají jen dva otvory: jeden pro ostatní PSČ a druhý pro PSČ od 8000 do 8617. Pro nebe tam otvor není. Ten by byl nejspíš nacpaný k prasknutí, protože po mrtvých se člověku stýská vždycky víc než po živých, chodilo by tam mnohem víc pošty.

„Jde o to, abyste se do ní vžili,“ nabádala nás paní učitelka. Podle ní jsem se uměla lépe vžívat než vyžívat. Stávalo se, že jsem se v někom jiném zasekla na moc dlouho, protože to bylo jednodušší než zůstat sama v sobě. Posunula jsem si židli blíž k Belle. Od prvního týdne na druhém stupni jsme seděly spolu v lavici. Hned se mi zamlouvala, protože měla odstáté uši, které jí vykukovaly ze slámově blond vlasů, a pusu malinko nakřivo jako hliněná figurka, která zaschla dřív, než ji stačili dodělat. Nemocné krávy byly taky vždycky hodnější, nechaly se v klidu pohladit, aniž by zničehonic vyhodily zadníma. Belle se ke mně naklonila a pošeptala mi: „Nemáš tý svý uniformy takhle náhodou už plný zuby?“ Sledovala jsem její oči obtažené černou tužkou – čárky nahoře a dole připomínaly obloučky na číselné ose, které přeskočily příliš daleko, než aby skončily u správné odpovědi – směřující k mojí bundě. Šňůrky od kapuce ztvrdlé od slin mi spočívaly na hrudi. Ve větru se mi někdy obtočily kolem krku jako pupeční šňůry.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Mluví se o tobě na školním dvoře.“

„A co říkají?“

Mezitím jsem pootevřela šuplík pod lavicí; já byla jediná, kdo měl ještě šuplíček, lavice byla vlastně z prvního stupně, který s druhým sousedil. Pohled na balíčky zabalené ve fólii mě uklidnil: masový hrob mléčných sušenek. Měla jsem nutkání. Některé sušenky už změkly, jako by si je někdo strčil do pusy a pak je zase vyplivl do staniolu. Jídlo přijde do střev, ty z něj nadělají hovínka. Tady měly všechny záchody mezipřistání – lejno bych měla pěkně naservírované na bílém talíři, a o to jsem nestála. Musím to vydržet.

„Říkají, že ti nerostou prsa, tak proto na sobě máš pořád bundu, a že si ji nikdy nepereš. Jsou z ní cejtit krávy.“

Belle udělala plnicím perem tečku za nadpisem na stránce. Na chvilinku se mi zachtělo být tou modrou tečkou. Žádné výčty, myšlenky ani touhy. Prostě vůbec nic.

Belle se na mě vyčkávavě podívala. „Seš stejná jako Anne Franková, schováváš se.“ Zastrčila jsem tužku do stolního ořezávátka, které jsem vytáhla z aktovky, a točila kličkou tak dlouho, dokud nebyl hrot špičatý. Tuha se mi dvakrát zlomila.