Chris Priestley se s námi strašidelně rozhovořil

20130130-124024_0002_1840

Mnohem více zajímavých rozhovorů a textů najdete v aktuálním „dětském“ čísle časopisu #mojearago ZDE:.

Před vypuknutím coronavirové krize jste byl vážně nemocný, ležel jste v nemocnici. Jak se vám nyní daří?

Je mi dobře, děkuju. Měl jsem mrtvici, těsně předtím, než v Británii začala karanténa. Bylo to hrozně zvláštní. Mrtvice bývají vážné, ale já měl štěstí. Mám trochu problém se zrakem a sluchem, ale nemělo by to být, doufejme, trvalé.

Jak jste prožíval uplynulé týdny, které se nesly ve znamení obav a strachu z nemoci COVID-19?

Řekl bych, že je to těžké pro všechny. K mojí mrtvici se přidružila úzkost a deprese a ze začátku to bylo docela těžké. Teď ovšem prožívá úzkost celý svět, takže si připadám normálnější. S lékaři jsem komunikoval většinou po telefonu, protože celou nemocnici převedli na péči s pacienty s COVID-19. Zjistil jsem, stejně jako hodně mých přátel, že se mnohem hůř soustředím na psaní i na kreslení.

Strach je ostatně častým námětem vašich knih. V České republice je velmi oblíbená čtveřice vašich Příšerných příběhů (pozn. red.: Příšerné příběhy strýce Montaguea, Příšerné příběhy z Černé lodi, Příšerné příběhy z temného tunelu, Příšerné příběhy vánoční). V nich hraje strach důležitou roli nejen při rozvíjení příběhu, ale i jako trest za nemorální chování postav, za porušení pravidel. Proč vás osobně strach tak fascinuje?

Myslím, že strach je základní prvek vyprávění už od počátku dějin. Je to něco skutečného, součást světa. Už v mladém věku mě zajímaly neobvyklé příběhy – nemusely být nezbytně strašidelné, prostě divné. Nejspíš máme všichni nějakakou libůstku, a já měl vždycky rád podivnost a temnotu. Řekl bych, že jsou děti, které se mi v tom podobají. Příšerné příběhy vyšly v mnoha jazycích, takže myslím, že mám pravdu.

Mnozí rodiče si myslí, že by děti neměly číst strašidelné knihy. Dětští čtenáři však strašidelné příběhy zpravidla milují, třebaže jim pak nedají spát. Strach zkrátka člověka svým způsobem fascinuje, přitahuje. Četl nebo vyprávěl jste svému synovi strašidelné historky?

Synovi je dvaadvacet, takže je na předčítání už moc starý. Ale když byl mladší, tak ano. Samozřejmě ne, když byl moc malý. Ne všechny děti mají rády strašidelné příběhy, ale ty, které ano, je milují. Nikdo nikoho nenutí, aby strašidelné příběhy četl, takže snad o nic nejde. Nic, co píšu, není tak děsivé jako zprávy.

Četl váš syn vaše knihy? A líbí se mu?

Četl většinu mých knih a mě vždycky zajímá, co jim říká. Ale není pro něj snadné říct o nich něco špatného!

Také hrdina vašeho románu Pan Krátur (Mister Creacher, pozn. red.: v češtině vydalo Argo 2014) se musí vyrovnat se strachem. A nejen s ním, žije v bídě, bez rodičů, živí se jako zloděj. Ubožáci, kterým osud nepřál a kteří živoří na ulicích, nejsou ve vašich knihách výjimkou. Často děj umisťujete do Anglie devatenáctého století, zpravidla do viktoriánského Londýna. Čím vás ta doba přitahuje?

Nejspíš je to proto, že jsem četl spoustu beletrie z tohoto období a ta doba mi připadá stale velmi živá. Bydlím v domě postaveném v 80. letech 19. století – stejně jako ostaní domy v ulici a většině okolních ulic. Británie je plná viktoriánských domů a v té době tvořila řada našich nejlepších spisovatelů. Je pravda, že Příšerné příběhy se odehrávají jakoby na přelomu 19. a 20. století, ale Pan Krátur je zasazen do dřívější doby – do roku 1818, a Viktorie usedla na trůn o dost později. Je to období romantismu, kdy tvořili básníci jako Byron, Keats a Shelley. A je velmi odlišné. Autoři knih pro děti se vždycky snaží zbavit rodičů – aby děti mohly zažít nějaké dobrodružství. V řadě mých příběhů se objevují i bohaté děti; ale v Panu Kráturovi jsem chtěl říct také něco o obludách – ať už zrozených či vyrobených – něco podobného, co podle mě chtěla Mary Shelleyová vyslovit ve Frankensteinovi.

V České republice právě vychází překlad další vaší knihy, Moldánkovské věže s podtitulem Kletba vlkodlačího chlapce. Strach sice v příběhu taky jistou, okrajovou roli hraje, ale v popředí je humor a objevují se tam i prvky sci-fi (cestování napříč stoletími pomocí časostroje). Čeští čtenáři vás v této poloze neznají. Co vás přimělo takto radikálně přehodit výhybku?  

Humor mi není nijak cizí, a v Příšerných příbězích je ho hodně, byť černého. Těšilo mě psát pro změnu legrační knížky. Podle mě mají humor a horor mnoho společného, pokud jde o psaní. Ale dodneška jsem už napsal hodně knížek a jen tak polovina by se dala označit jako horor. Nejspíš jsem známý hlavně kvůli nim, ale napsal jsem hodně různých knih určených čtenářům různého věku

Jestli se nemýlím, Moldánkovské věže je první kniha, kterou jste nejen napsal, ale i sám ilustroval. Proč až nyní, proč jste neilustroval i některé své předchozí knihy?

Kdepak – ilustroval jsem hned první knihu, kterou jsem vydal, bylo to v roce 2000, a od té doby jsem ilustroval hodně svých i cizích knížek. Jsem původně ilustrátor a dvacet let jsem se jako ilustrátor a malíř taky živil, než mi vyšla první knížka. Pracoval jsem hlavně v novinách, mnoho let jsem dělal pro The Economist. Chvíli jsem denně kreslil politické karikatury. Příšerné příběhy jsem neilustroval proto, že vydavatel už si vyhlédl Davida Robertse a já věděl, že to udělá skvěle.

Ze série Moldánkovských věží v Británii dosud vyšly tři díly. Uzavře se tím řada?

Je to tak, další pokračování neplánuji. Psaní mě bavilo, ale chci napsat spoustu jiných věcí.

Druhý díl končí dopisem žáka Edgara strýci Montagueovi. Je to jen žertík, narážka na Příšerné příběhy určená jejich fanouškům?

Přesně tak, je to jen vtip, který má propojit ty dvě knižní řady, nic víc.

Na čem nyní pracujete?

Píšu pátou strašidelnou knížku pro skotské nakladatelství Barrington Stoke, kde vydávají knihy určené dětem, které mají se čtením problémy. Předchozí kniha pro ně se jmenovala Sedm duchů a sám jsem ji ilustroval. Jak se bude jmenovat ta nová, ještě netuším. Taky si pohrávám s představou obrázkové knížky pro menší děti i s náměty pro dospělé čtenáře.

Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví.

Děkuju za vaše otázky, doufám, že vy i vaši přátelé a rodina jste během pandemie zdrávi a v bezpečí. Pozdravujte ode mne nejen všechny v Argu, ale i moje české čtenáře.